Skočili jsme do jedoucího vlaku: Otec a syn pokořili železniční rekord, za den ujeli 2278 km

Když skoro desetiletý Péťa přišel s nápadem na nový rekord, nikdo netušil, jak velké dobrodružství je čeká. Otec a syn se rozhodli pokořit železniční výzvu a během 24 hodin ujet neuvěřitelných 2278 kilometrů. Jak překonali všechny nástrahy a co všechno museli obětovat, aby se stali rekordmany? RAILTARGET vám přináší exkluzivní rozhovor.

Jak vás vůbec napadlo jít za takovým rekordem?

Byl to vlastně nápad mého desetiletého syna Péti. Měl sen, že by se chtěl dostat do knihy rekordů. Takže jsme si tu knihu otevřeli a projeli různé rekordy, abychom zjistili, jestli by něco mohlo být zajímavé pro nás dva – něco, co bychom zvládli i jako netrénovaní lidé.  Hledali jsme výzvu, která by byla zároveň zábavná, a nejen rekord pro rekord.

A jediné, co splňovalo všechny naše podmínky, byl rekord ve vlacích. Přitom nejsme žádní vlakoví nadšenci, jak si možná někdo myslí. Péťa jel vlakem podruhé v životě a já asi po deseti letech. Takže pro nás to byla velká výzva – vůbec se zorientovat na hlavním nádraží a pochopit, jak to tam všechno funguje.

Jak probíhala vaše příprava? Byl čas i na improvizaci, nebo jste jeli podle plánu?

Hlavní bylo naplánovat si trasy. Věděli jsme, kolik kilometrů musíme překonat, protože ten poslední rekord byl v knize zaznamenaný. Zároveň jsme se snažili vybrat trasy s nejrychlejšími vlaky, ideálně s minimem zastávek, takže to skončilo na trasách do Brna a Ostravy. Další výzva byla noc, kdy moc vlaků nejezdí, takže jsme plánovali, abychom co nejdelší část noci strávili ve vlaku a nečekali na nádraží. Cílem bylo skončit ideálně v Praze. Věděli jsme, že budeme unavení a končit někde v Ostravě a ještě řešit, jak se dostaneme domů, už by bylo náročné.

Takže my jsme měli několik variant, kde jsme začínali v Praze a končili jsme v Praze. Zkoušeli jsme dokonce variantu, že bychom přejížděli taxíkem mezi Holešovicemi a Libní. Ale vždycky tam byla určitá míra rizika – hlavně v krátkém přestupu. Třeba hned v prvním spoji v Brně jsme měli jen 3-4 minuty na přesun. A to se nakonec ukázalo jako příliš riskantní, protože vlaky na sebe nečekají. Jedou v opačných směrech. Nakonec se to o jeden vlak posunulo a končili jsme v Ostravě. Nicméně jsme si řekli, že nebudeme řešit to, kde skončíme, protože i když skončíme v Ostravě nad ránem, tak to znamená, že už jsme rekordmani. Čili už jsme se moc nestresovali tím, kde budeme. A to byl právě ten vítězný pokus. Začínali v Praze a končili v Ostravě.

 

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený České rekordy 🇨🇿 (@ceskerekordy)

 

Kolik pokusů jste museli podniknout, než to konečně klaplo?

Pokořit dosavadní rekord se nám podařilo až na pátý pokus.

Kolik kilometrů jste nakonec zvládli?

Ujeli jsme 2278 kilometrů a absolvovali sedm různých vlaků za 24 hod, ale jak jsem říkal, rekord se nepovedl na poprvé. Na cestách jsme strávili osm dní.

Museli jsme se držet plánu opravdu striktně, protože rekord jsme překonali jen o pár kilometrů – konkrétně asi o dvanáct. Měli jsme připravených několik variant, ale improvizace byla těžká, protože se zpoždění může objevit kdekoliv. Je potřeba, aby to navazovalo.

A dařilo se, nebo byly i chvíle, kdy vám běhal mráz po zádech?

Jo, tady jsme měli vážně štěstí. Vlaky v Praze nám naštěstí navazovaly asi po 12 minutách, v Brně jsme měli jeden pětiminutový přestup a v Ostravě jsme dokonce čekali kolem 20 minut, což už se zdálo jako celkem jistota.

V Praze to bylo o nervy, protože mezi Ostravou a Olomoucí probíhala výluka kvůli opravě trati. Vlak jel strašně pomalu a nabral zpoždění hned u Olomouce, asi 15–20 minut. Přestupní čas byl přitom jen 12 minut, takže jsme pořád sledovali zpoždění na telefonu. Vlaky navazovaly, ale fakt to bylo někdy o nervy!

Jak jste trávili dlouhé hodiny ve vlaku? Byla vůbec chuť na něco jiného než sledování času?

Když jsme jeli první pokus, tak jsme nevěděli, co čekat. Zpočátku jsme byli nabaleni jídlem, nabíječkami, dokonce i notebookem, ale ukázalo se, že toho vůbec není potřeba tolik. Realita byla taková, že jsme zjistili, že máme sice hodně nabíječek, ale nemáme kam zapojit, takže pak jsme ještě brali rozdvojky. Ukázalo se, že jídlo si brát nemusíme vůbec žádný, ani vodu, protože ve většině tam byly jídelní vozy.

Pak jsme minimalizovali, co všechno s sebou potřebujeme. Naše nervy kolem toho, jestli to stíháme nebo ne, nám totiž úplně sebraly chuť věnovat se něčemu jinému. 

 Jak to, že to byly takové nervy?

Začali jsme totiž s dvacetiminutovým zpožděním kvůli výluce, a tak jsme pořád kontrolovali, jestli se to nějak zmírňuje nebo naopak. České dráhy mají skvělou aplikaci, která ukazuje zpoždění téměř každou minutu, takže jsme sledovali nejen GPS a naši rychlost, ale i aktuální zpoždění – u každého kilometrovníku jsme hned věděli, jak na tom jsme. Když jsme si na chvíli odpočinuli od sledování, hráli jsme karty, na filmy už ani nálada nebyla. 

Na kolik věcí jste nakonec zredukovali vaše zavazadla?

Nakonec jsme skončili jen s počítačem, rozdvojkami na nabíjení a telefonem. Bez jídla, bez přebytečných věcí. Už jsme věděli, že to nepotřebujeme.

S odstupem času, udělali byste něco jinak?

V zásadě ne. Plán byl dobrý, možná jsme měli s sebou méně věcí hned od začátku.Mysleli jsme si, že fakt budeme odkázaní celý den jíst jenom sušenky a věci, co jsme si vzali s sebou z domova, ale to tak nebylo.  Takže vlastně jinak nic.

Kde se při těch všech jízdách skrývala největší rizika?

Největší slabiny byly v přestupech v Praze a Ostravě. V Praze jsme museli rychle přejíždět mezi nádražími, což byl vždycky risk, že něco ujede. Paradoxně v Ostravě, kde jsme měli největší jistotu na přestup, jsme tam jednou skončili kvůli zpoždění polského vlaku.

Volali jsme i na České dráhy, kde byli všichni opravdu milí. Jednou nám paní v Pendolinu dokonce zkoušela pozastavit vlak, který jel opačným směrem, protože jsme už byli pátý den na cestě a tohle byl předposlední vlak. Slabým místem v celé té naší snaze o rekord byly právě ty krátké přestupy, zpoždění a výluky.

A co Péťa? Jak se takový rekord zvládá z dětského pohledu?

Ten to zvládal skvěle! Někteří lidé si možná mysleli, že je to týrání dítěte, ale myslím, že to bylo spíše týrání rodiče (smích). Jeho to hrozně bavilo. Péťa byl ten, kdo nás vždycky motivoval, když něco nevyšlo. Po každém neúspěchu byl plný odhodlání a chtěl to zkusit znovu hned ten další den. Moc chtěl být tím rekordmanem, tak jsme si to užívali naplno. Byla to zábava, plná napětí.

Celou dobu jsme to dělali s obrovským nasazením, a když jsme po tom týdnu nakonec rekord překonali,  už jsme vážně sotva drželi pohromadě. Bylo to opravdu boj o přežití. Na druhou stranu jsme si to ale hrozně užívali, takže nakonec z toho byl trochu hořkosladký pocit – mrzelo nás, že tenhle zážitek už končí.

 

Stalo se něco kuriózního během vašich pokusů?

No, spousta věcí. Při jednom pokusu jsme kvůli prudkým dešťům uvízli, vlak měl velké zpoždění a my uvažovali, jestli nezkusit chytit jiný směr. Nakonec jsme to nevzdali a drželi se původního plánu.

Také v Brně při našem úplně prvním přestupu, kdy jsme měli na přesun jen pět minut se stala taková kuriozitka. Bylo to tuším kolem třetí ráno a zrovna jsme měli asi šest minut zpoždění. Volal jsem na České dráhy, jestli by šlo vlak zdržet jen na minutku, protože jsme byli už jen pár kilometrů od Brna. Odpověď byla jasná – nejde to. Ten vlak mířil v opačném směru a nemělo smysl ho prý kvůli nám zdržovat.

Vystoupili jsme z vlaku a netušili, z jaké koleje a nástupiště má ten náš vlak vyjíždět. Najednou jsme slyšeli pískání a viděli, jak jeden vlak proti nám stojí, ale nevěděli jsme, že to je ten náš. Běželi jsme k němu, ale protože jsme dorazili o minutu později, už se rozjížděl. Skočili jsme tedy do jedoucího vlaku, což nebylo úplně nejlepší řešení. Vlak měl ještě staré mechanické dveře, které šly otevřít, takže jsme naskočili. Dostali jsme za to strašně vynadáno od průvodčího i dalších cestujících. Průvodčí na mě koukal dost nekompromisně – asi to nebyl nejideálnější způsob nástupu, přiznávám.

Co bylo ještě vtipnější – s tím samým průvodčím jsme jeli ještě čtyřikrát, vždy kolem třetí ráno, takže jsem čekal, kdy na mě zavolá sociálku za „týrání dítěte.“ Neměl pro náš rekord vůbec pochopení, ale já mám pochopení pro něj, asi bych reagoval stejně.

No a pak tam byla paní, která se nám snažila pomoc, a dokonce zkoušela zastavit Pendolino. Byla neuvěřitelně milá.

Jak reagovali vaši známí, když jste se vrátili domů s rekordem v kapse?

Překvapilo mě, jaký zájem to vzbudilo. Myslel jsem si, že „jenom“ jezdíme vlakem, že to není až taková senzace, ale psali mi spolužáci a další lidi, jak nám fandí. Nečekal jsem, že to takhle lidi prožívají. Dokonce po našem příjezdu nás hned chtěli oslovit novináři, pozvali nás na radnici ke starostovi a objevili jsme se i na Facebooku Českých drah.

Chápu, že to má kouzlo hlavně díky tomu, že to celé podniká kluk, kterému je devět – brzy deset – a místo sezení u počítače zažívá akční dobrodružství. Ale i tak mě překvapilo, kolik lidí to zajímalo a kolik nám jich fandilo.

Takže jste  během cestování vlakem měli asi velkou podporu od přátel a fanoušků, že?

Ano, doma to věděli a sdíleli jsme to i na Instagramu a Facebooku. Měli jsme tam spoustu fotek, kde bylo vidět, jak se bavíme – třeba když vybíháme po eskalátorech naopak nebo si krátíme čekání různými vylomeninami. Naši fanoušci nám zkrátka drželi palce.

Jste očividně akční rodina! Co plánujete dalšího?

Snažíme se dělat různé takové akce. Třeba jsme nedávno byli týden s klukem v Maďarsku, kde jsme si půjčili karavan – jen proto, abychom slyšeli hrající silnici. Těch 2000 kilometrů cesty kvůli 20 vteřinám jízdy po hrubém asfaltu, který hraje! Nebo jsme byli v Anglii v jedné vesničce, kde si můžete pohladit kapybaru, což je jediná možnost v Evropě. Před deseti lety jsem byl s dcerou v Austrálii, abychom si tam mohli pohladit koalu – jediné místo na světě, kde je to možné.

Takové bláznivé akce děláme hlavně kvůli dětem, aby měly nezapomenutelné zážitky. Proto nikoho moc nepřekvapilo, že jsme kvůli rekordní jízdě strávili tolik času ve vlaku. Mimochodem, rekord jsme opravdu zapsali a vyjde v listopadovém vydání Knihy rekordů, což je skvělé.