foto: Flickr.com / public domain /Angolská železnice
Po dlouhá staletí byla Angola součástí jedné z nejvyspělejších říší Afriky. Železnice v zemi byla budována Portugalci unikátním konceptem na sobě nezávislých tratí. Koncept však vzal za své s příchodem válek, ze kterých se za pomoci Číny dodnes angolská železnice vzpamatovává.
Etnická struktura obyvatelů dnešní Angoly je již odpradávna nesmírně pestrá. Domorodé kmeny se dlouhá tisíciletí živí jako lovci a sběrači. Změnu přinese až kmen Bantuů, který postupně ovládne území celé jižní Afriky a spustí revoluci. Místo lovu a sběru začne využívat zemědělství, což souvisí s tvorbou trvalejších osad a jistou stabilizací situace. Po dlouhá staletí je však území dnešní Angoly obýváno celou řadou nesourodých osad, přičemž dominantní pozici mají ty osady, jež obývají Bantuové.
Angola: Portugalský vliv
O prvním celistvějším státním útvaru na území Angoly můžeme mluvit od 14. století, kdy vzniká Konžské království. Nový státní útvar začne poměrně rychle prosperovat. K prvnímu kontaktu s evropskými objeviteli dojde v roce 1482, kdy portugalský mořeplavec Diogo Cão dopluje k pobřeží Konžského království.
Portugalci s sebou kromě řady kulturních inovací přivezou ještě jednu další vymoženost, křesťanství. Toto nové náboženství se konžským panovníkům velmi rychle zalíbí a obliby rychle nabyde i mezi běžným lidem. O oblibě křesťanství svědčí i fakt, že již roku 1491 se nechá konžský vládce Nzinga-a-Nkuwu pokřtít a na počest tehdejšího portugalského krále přijme jméno Joao I. Země si cizince z Portugalska velmi rychle oblíbí.
Angola: Vzestup křesťanství přináší nové překlady Bible
Po smrti Joaa I. se zastánci domorodých náboženství pokusí o větší odpor, ale ten je záhy zlomen jeho synem a následovníkem Alfonsem I. Je jasné, že křesťanství získá v Konžském království výsostné postavení. Díky vřelým vztahům a obchodu s Portugalci začne Konžské království ještě více prosperovat. Tento růst je však vykoupen odesíláním domorodých otroků a slonoviny do Portugalska, což je na přelomu 15. a 16. století běžná a nikoho nepřekvapující praxe.
S prosperitou Konžského království souvisí i možnost, aby domorodé elity studovaly v Evropě. Úspěšnou spolupráci podtrhuje obřad, při němž je konžský princ Henrique vysvěcen jako první člověk tmavé pleti na světě. Vzniká dokonce i překlad Bible do domorodých jazyků.
Změna poměrů přichází v 16. století, kdy se Konžské království začne zmítat v nástupnických sporech. Situaci země neulehčují ani intenzivní nájezdy kmenů z vnitrozemí, z nichž některé se budou dokonce pojit s kanibalismem. Situaci nepřidá ani snaha Portugalců o vytvoření nerovných obchodních podmínek v jejich prospěch. Vztah k Portugalcům tak značně ochladne i vzhledem k četným únosům konžských obyvatel do otroctví. V roce 1641 dokonce uzavírá král Garcia II. spojenectví proti Portugalcům s Nizozemci. V rozhodující bitvě je však poražen.
V 18. století propuká proti Portugalcům několik povstání, všechna jsou však poražena včetně toho nejvýznamnějšího z roku 1704, do jehož čela se postavila kněžka Beatriz Kimpa Vita, která čerpala jak z křesťanství, tak z tradičních domorodých náboženství. Mimo jiné hlásila, že je posedlá sv. Antonínem, nebo že Kristus byl Afričan. Povstání je ukončeno v roce 1706, kdy je Beatriz popravena.
Berlínská konference přináší zásadní změny
Změna poměrů přichází v roce 1885 na Berlínské konferenci, kde si největší evropské velmoci rozdělí sféry vlivu v Africe. Již v roce 1886 je Angola prohlášena za portugalskou kolonii pod názvem Portugalská západní Afrika. Značně okleštěné Konžské království se definitivně rozpadá v roce 1914. S nastalými poměry se však Angolané dlouhodobě nesmíří.
Odpor proti portugalské koloniální správě, která odmítá řešit problémy domorodců, se značně zintenzivní po 2. světové válce. Vzhledem k neochotě Portugalců, v jejichž čele stojí po dlouhá desetiletí diktátor Salazar, s Angolany jednat, nemůže situace skončit jinak než válkou. Boje za nezávislost vypuknou v roce 1961. Domorodci aplikují vzhledem k jasné portugalské technologické převaze především partyzánskou taktiku. Ke konci bojů jistě přispěje i smrt Salazara, ale i po ní budou boje trvat ještě dlouhých 5 let.
Konec války přinese rok 1975. Výsledek je prostý, Angola se stává nezávislou zemí. Po nabytí nezávislosti a zmizení společného nepřítele však vyplují na povrch naplno rozpory uvnitř osvobozeneckého hnutí. Není tedy velkým překvapením, že zemi zachvátí brzy nová válka, tentokrát občanská. Ta s přestávkami potrvá až do roku 2002 a vyžádá si životy více než půl milionu Angolanů.
Válka nezůstane bez zahraničního zájmu. Své favority si rychle vyhlédne jak Západ, reprezentovaný především USA, tak i východ, reprezentovaný SSSR a Kubou, které podporují levicové hnutí MPLA. Na stranu pravicového hnutí UNITA podporovaného USA se postaví i Jihoafrická republika. Smíru je dosaženo v již zmíněném roce 2002.
V následujících letech se začne země z válek pomalu vzpamatovávat, ale i to půjde ztuha. V čele země stane levicová MPLA a z hnutí UNITA se stane nejsilnější opoziční strana. Snaha o ekonomickou konsolidaci země je však brzděna korupcí. S tou se pojí především jméno dlouholetého prezidenta země Santose, který postupně celou řadu klíčových pozic v zemi obsadí svými známými či rodinnými příslušníky. Změna přichází až v roce 2017, kdy je Santos přinucen odstoupit a do čela země se postaví João Lourenço. Ten vydrží v čele této prezidentské republiky až dodnes a postupně se zemi snaží zprostit vlivu bývalého prezidenta Santose.
Angola: Unikátní koncept železnic
Železniční historie se na území Angoly začíná psát od roku 1860, tedy v době, kdy je již Angola de facto ovládána Portugalci, jak uvádí server CFL. Právě tito evropští kolonizátoři se o výstavbu železnice budou nejvíce zasazovat. V tomto období si portugalská vláda klade za cíl vybudovat ve svých koloniích rozsáhlá inženýrská díla s cílem přispět k efektivnější kolonizaci a k lepšímu využívání zdrojů. Sekundárním efektem má být tvorba nových pracovních pozic v koloniích, která by mohla zlepšit pozici kolonizátorů v očích domorodého lidu.
Dalším důležitým cílem, který si Portugalsko od projektů slibuje, je upevnění své pozice v koloniích tváří v tvář britským, francouzským, belgickým, búrským a německým zájmům. Nedílnou součástí těchto projektů je vybudování železniční sítě v portugalských afrických koloniích, tedy i v Angole. V Angole zahrnuje portugalská snaha v oblasti železnice výstavbu a provoz 5 nových vzájemně nepropojených železničních tratí, které vedou od pobřeží do vnitrozemí země. Při pracích mají být používány 2 různé rozchody.
Na tratích, na nichž se očekává větší provoz, má být použit rozchod 1 067 mm. Na ostatních tratích pak má být použit rozchod 600 mm. Železnice má být postavena především pro účely převozu zboží z vnitrozemí, zejména pak materiálů vytěžených v dolech, do přímořských přístavů na západě země, z nichž má být zboží transportováno dále pomocí námořní dopravy. Jako klíčová se ukáže být trať, která má spojit hlavní město kolonie Luandu s těžebními oblastmi ve vnitrozemí. Až do 80. let 18. století budou však železnice v Angole spíše přáním portugalské vlády než reálným projektem.
Jedna z nejdelších železnic v Africe
Změna přichází v roce 1885, kdy je koloniální správou udělena soukromá koncese na výstavbu železniční trati z přístavního města Luanda, která má pak pokračovat dále na východ. Stavební práce na trati jsou zahájeny o 2 roky později, a to na asi 150 km dlouhém úseku Luanda-Viana-Lucala, který je slavnostně otevřen v roce 1899. Zpočátku se jedná o soukromou trať. V letech 1903-1908 je postavená trať prodloužena dále na východ až k hranicím do města Manlaje. Později je z této trati vybudováno několik odboček do měst nacházejících se nedaleko této trati. Celková délka této trati budované s rozchodem 1 067 mm dosáhne délky 424 km.
Podobného významu, jako má trať z Luandy, dosáhne i projekt Benguelská železnice, nejdelší železnice v zemi, a zároveň jedna z nejdelších na africkém kontinentu. Práce na trati jsou zahájeny v roce 1899. Trať začíná v přístavním městě Lobito a pokračuje dále na východ. V roce 1912 dosáhne trať přes 300 km vzdáleného města Huambo ve vnitrozemí. V roce 1929 trať dosáhne města Dilolo v dnešní Demokratické republice Kongo. Město Dilolo je od Lobita vzdáleno více než 1 100 km.
Následně je trať prodloužena až do města Tenque, díky čemuž přesáhne její délka 1 800 km. Díky tomuto prodloužení bude rovněž vytvořeno téměř spojité železniční spojení do bezmála 4 000 km vzdáleného města Dar es Salaam v dnešní Tanzánii. Prodloužení tratě do Tanque je provedeno, aby mohla být do angolských přístavů transportována měď z rozsáhlých ložisek v dnešní Demokratické republice Kongo. Trať je vybudována s rozchodem 1 067 mm.
Další tratě v Angole rostly jako houby po dešti
V roce 1905 jsou zahájeny práce na další velmi významné trati. Ta má spojit přístavní město Moçâmedes na jihozápadě země s vnitrozemským městem Menongue. Tato trať s celkovou délkou okolo 800 km má být určena, podobně jako ostatní tratě v Angole, především pro nákladní přepravu. Na rozdíl od tratě z Luandy je realizací výstavby této trati pověřena státní železniční společnost.
Trať je postavena nejprve s užším rozchodem 600 mm, ale následně je přestavěna na rozchod 1 067 mm. Stavba je zahájena velmi rychle. Ještě v roce 1905 je v rekordně krátkém čase zprovozněn první úsek této trati. Později jsou vybudovány úseky další, avšak realizace se značně zpomalí. Města Menongue dosáhne železnice až v roce 1961. Z této trati je vybudováno několik kratších odboček do okolních měst a těžebních oblastí.
Zbylé 2 tratě vybudované portugalskou koloniální správou jsou spíše menšího významu. Mezi lety 1904 až 1905 je vybudována trať dlouhá asi 18 km, která slouží především pro převoz cukru, vyrobeného ve městě Dombe, do města Cuio.
Další vybudovaná trať vede z přístavního města Porto Amboim do vnitrozemního města Gabela. Výstavba této 130 km dlouhé tratě je dokončena v roce 1925. Tato trať je vzhledem k nižšímu významu vybudována s rozchodem 600 mm. V roce 1975 je však krátce po nabytí nezávislosti uzavřena a provoz na ní již nebude trvale obnoven.
Vzestup a pád
Po nabytí nezávislosti v roce 1975 v zemi vypukne občanská válka, která železniční dopravu v zemi zcela ochromí. Provoz je dočasně zastaven třeba i na klíčové trati z Lobita do Demokratické republiky Kongo. Občanská válka na železniční síti napáchá ohromné škody, velká část infrastruktury je zcela zničena. Po konci války v roce 2002 se nová vláda rozhodne pro obnovu klíčových železničních tratí v zemi. Vzhledem k výsledku občanské války není překvapením, že na opravě železniční sítě bude Angola spolupracovat především s Čínou.
Za účelem obnovení provozu na 3 klíčových tratích z koloniálního období je zřízen Národní institut pro železnice v Angole (Instituto Nacional dos Caminhos de Ferro de Angola – INCFA). Znovuobnovení železničního provozu je na všech 3 železničních tratích dokončeno do roku 2018. Veškerá železniční infrastruktura je prohlášena za veřejný majetek kontrolovaný státem. Integraci angolské železniční sítě usnadňuje rozchod 1 067 mm, jenž mají všechny 3 tratě, a který je rovněž standardem v celé oblasti jižní Afriky. V současné době disponuje angolská železniční síť asi 2 800 km železničních tratí, z nichž naprostá většina disponuje rozchodem
1 067 mm.
V roce 2022 přichází Angola s velkým plánem investic do železniční dopravy. Pro tyto účely je přijat v zemi Plán národního rozvoje dopravy a silniční infrastruktury (PDNSTIR), který předpokládá do roku 2028 výstavbu železničních tratí spojujících Angolu s Demokratickou republikou Kongo, Zambií a Namibií v celkové hodnotě 274,5 mld. Kč. Plán je rozdělen do 2 fází implementace, jak uvádí Ministerstvo zahraničí.
Podle informací serveru Business Info je v plánu výstavba šesti nových železničních linek. Tyto tratě počítají s významným zapojením soukromého sektoru do financování a měly by zlepšit jak přeshraniční, tak i vnitrozemské železniční spojení v zemi. Nové tratě by měly výrazně přispět ke kompaktnější stávající nejednotné železniční sítě.