„Výpravčí v pršiplášti se ptá, proč nejedu. Musel přijet až vršovický Pilštyk,“ bývalý mašinfíra vzpomíná na drama na trati

Miroslav Šecl, bývalý strojvedoucí a celoživotní železničář, ukazuje, jak se vášeň k železnici dědí v rodinách. Vzpomíná na své kořeny. Jeho příběh ilustruje nejen fascinaci železniční tradicí, ale také inspiraci pro budoucí generace železničářů.

Úvod do příběhu Miroslava Šecla

Miroslav Šecl, bývalý strojvedoucí a celoživotní železničář, je živoucím důkazem toho, jak se vášeň k železnici dědí z generace na generaci. Vzpomíná na své rodinné kořeny, které sahají až do 20. let minulého století, kdy jeho dědeček začal jako brzdař na nákladních vlacích v Litoměřicích. „Děda se do státních služeb dostal díky svému nasazení v legiích během první světové války,“ říká Miroslav a dodává, že jeho otec, který vystudoval strojní průmyslovku, nakonec také zatoužil po dráze. „Táta mi často vyprávěl, jaká to byla skvělá parta v ČKD, ale jeho srdce patřilo železnici.“

Základy železniční kariéry

Miroslavův příběh se začal psát na dopravní průmyslovce v Masné, kde se v srpnu 1972 stal kandidátem strojvedoucího na Masarykově nádraží. „Bylo to vzrušující období. Jezdil jsem nejprve jako mechanik-pomocník, a to na nákladních vlacích do Kutné Hory a Nymburka. Často jsme stáli na nulté koleji před Úvaly, kde se nahrnula řada vlaků,“ vzpomíná na začátky v rozhovoru pro magazín Železničář. 

„Hutníka, Ostravana a další prestižní spoje vozili zkušení strojvedoucí. Bylo to jako ve filmu – měli jsme na to vyčleněné lokomotivy s lepší údržbou. To byla vážnost a čest, kterou jsme si všichni uvědomovali,“ dodává Miroslav.

Když fyzika vítězí

Během své kariéry vystřídal řadu lokomotiv, od Žehličky E 458.0001 po Bobiny a E 469.3. „Po zácviku jsem začal jezdit na záloze a postupně jsem si osvojoval různé stroje. Pamatuji si, jak jsem se cítil, když jsem poprvé obsluhoval Bobiny. To byla síla!“ vzpomíná nadšeně.

Na jeho práci byly ovšem i těžké chvíle. „Jednou jsem uvízl s E 469.3 v dešti. Bylo to jako z hororu. Musel jsem stahovat sběrač několikrát, a když jsem konečně dorazil k předvěsti před tunelem, vlak nechtěl jet. Bylo to v jednu hodinu v noci a já byl úplně sám, vysílačky nebyly. Musel jsem poslat návěst, Svolávání všech zaměstnanců‘, a čekal jsem, co se stane.

„Asi za hodinu přišel pan výpravčí Šlechta z Malešic v pršiplášti a povídá, proč nejedu. No nejde to, odpovídám. Ale normu máte? No mám, ale ono je občas taky dobré podívat se z okna, jaké je počasí, odvětil jsem mu. Za další hodinu přijela malešická záloha, tedy vršovický Pilštyk, tak jsme to pak rvali oba a stejně měli co dělat, abychom to utáhli,“ vzpomíná a dodává, že nakonec se podařilo.

🚂 Oheň, voda, popel – ne nadarmo se vlakovému personálu říká „černá šlechta“. Když lokomotiva dorazí do depa, čeká je ještě celá noc práce. V sobotu takto jeden z historických vlaků přijel z České Třebové do Brna. pic.twitter.com/GP88xVy67b

— Události Brno (@UdalostiBrno) October 21, 2024

Přivezl metro do Prahy

Nejvýznamnější okamžik jeho kariéry přišel v říjnu 1973, kdy dostal šanci převézt metro z Čierné nad Tisou. „Bylo to vzrušující! Strojmistr mi zavolal, ať jsem připravený v práci ve čtyři ráno. Jeli jsme nonstop, střídali jsme se v služebním voze. Spali jsme na podlaze na dekách,“ vzpomíná Miroslav na dlouhou cestu.

Po pětidenním čekání dorazili do stanice, kde bylo metro připraveno. „Byli jsme nervózní, zda se vše povede. Naštěstí jsme měli zelenou ulici, takže jsme mohli bezpečně dojet do Prahy. Když jsme dorazili do Krče, byl to nezapomenutelný pocit. Přiváželi jsme něco historického,“ dodává s pýchou.

Inspirace pro budoucí generace železničářů

Během své kariéry si Miroslav pořizoval fotografie a dokumentoval důležité momenty. „Fotil jsem všechno, co se dalo. Někteří kamarádi za focení zažili nemilé chvíle, ale já měl štěstí. Když jsem v Chomutově vytáhl foťák, tak mě zadrželi, ale nakonec mě pustili, protože jsem se vymyslel, že dělám seznání. To bylo ve své podstatě legrační,“ směje se.

Miroslav Šecl je příkladem, jak silně může železniční tradice spojovat rodiny a jak vzrušující může být život na kolejích. Jeho příběh je inspirací pro všechny, kteří se chtějí vydat na cestu za svým snem v železničním světě.

Zdroj: Železničář