Kulomety, pancéřové stěny i žold v kešeni. Legiovlak - syrový, ocelový koráb přežití

Legionáři spali v těpluškách, stříleli z obrněných vagonů a za žold si v plukovní prodejně kupovali boty, konzervy i prezervativy. Legiovlak ukázuje válku zblízka – syrovou a chladnou.

Tentokrát jsme se podívali na často zmiňovaný Legiovlak. Rozhodli jsme se o něm napsat více i v souvislosti s tím, že nedávno proběhla unikátní podívaná v železniční stanici Lužná u Rakovníka. Legiovlak se tam otevřel veřejnosti.

Jak Legiovlak přibližuje historii mladým generacím

Muzejní expozice československých legií se snaží co nejvíce přiblížit mladým lidem život legionářů v Rusku po první světové válce a jejich slavnou historii. Cílem je zvyšovat povědomí o československých legiích a jejich zásluhách na vzniku samostatného československého státu.  V soupravě sestávající z několika vagonů čekala na návštěvníky věrná rekonstrukce vybavení, legionáři v dobových uniformách, originální exponáty a mnoho dalšího. Každý vagon nabízí výstavu panelů a trojrozměrných předmětů, které přibližují tehdejší život.  

Život československých legionářů na Transsibiřské magistrále

A teď něco z dobového kontextu. V letech 1918 -1920 sloužil tento vlak jako pohyblivé kasárny k přepravě desetitisíců československých legionářů po Transsibiřské magistrále. Skládal se ze čtrnácti vagonů.

Mezi nimi například obrněný vagon. Právě obrněné vlaky se začaly používat ve válkách ve druhé polovině 19. století. Jejich cílem bylo samozřejmě zajišťování bezpečnosti ale zapojovaly se i do bojových operací, které se odehrávaly v blízkosti železnice.  „Poprvé vojáci využili improvizované obrněné vlakové vozidlo v březnu 1918 při bojích s německou armádou u železničního uzlu Bachmač. V rámci otevřených bojů čs. legionářů s bolševiky od května 1918 se staly pancéřové vlaky jedním z nejdůležitějších bojových prostředků naší armády,“ popisuje zkušenosti autor na webu Československé obce legionářské. 

Výzbroj a technické vybavení bojových vlaků československých legií 

Jistě každého nyní zajímá výzbroj těchto vozů. Vývoj probíhal spíše postupně. Nejdříve se jednalo o klasické vozy s kulomety nebo děly na plošinových vozech. Vozová výbava zahrnovala i pytle s pískem pro tlumení střel. Až později následovalo další zdokonalení speciálních obrněných jednotek, kdy se výroba začala zaměřovat na obrněné lokomotivy. „Základem často bývaly americké uhelné vozy. Konstrukce zahrnovala zdvojené stěny, vyplněné materiálem schopným zachytit střely – například štěrkem, betonem nebo pískem,“ popisují odborníci. 

K vagonům se připojovaly těplušky pro posádku i pěší rozvědku a nákladní vozy s municí a dalším nezbytným materiálem. Soupravy často doplňovaly i plošinové vagony, které sloužily pro vzdálenou přepravu obrněného automobilu. Pro ilustraci připomeňme, že jedním z nejznámějších bojových vlakových jednotek našich legií v Rusku je vlak Orlík, vyrobený v roce 1915.

Význam těplušek a dalších speciálních vozů v Legiovlaku

Jak už zaznělo, nechyběl ani vůz tepluška. Tím, že československé legie v letech 1918–1920 působily v blízkosti Transsibiřské magistrály, nejčastějším domovem se jim staly právě těplušky – čili zateplené vozy vylepšené o dvojitou podlahu, zdvojené stěny a případně i o kamna. Těpluška, která sloužila jako noclehárna, pojmula až třicet vojáků.

Vagonů ale existovalo mnohem více. Legionáři dostávali i hotové peníze, tzv. žold. Čili s vojenským ešalonem jezdily i vozy plukovní prodejny, kde si bylo možné nakoupit například boty, opasky, tkaničky, později také konzervy s lepšími potravinami, alkohol, tabák, prezervativy nebo americké žvýkačky. Obsluhu pak zabezpečovali „strýčkové z Ameriky“, krajané z USA.

Krejčovský vagon Legiovlaku

V sestavě se objevoval i krejčovský vagon, kde vojáci spravovali nebo šili stejnokroje.  „V původně carské zelené uniformě se bojovalo po celou dobu pobytu na Transsibiřské magistrále. Stejné oblečení ale nosily i některé další bojující strany. Bylo proto někdy velmi obtížné poznat, kdo proti sobě vlastně stojí. Legionáře bylo možné rozeznat podle bílo-červené stužky na čepici, tzv. lentočky, a pomocí hodnostního štítku na levém rukávu. Na pravém rukávu se nosila barevná označení odsloužených let v legiích,“ uvádí web s tím, že na návrat do vlasti vojáci poté obdrželi stejnokroj v barvě khaki, kterému se přezdívalo „vladivostok“ nebo „návratovka“.

Dalšími vozy byly vagony polní pošty, ubytovací vůz, filmový vůz, zdravotnický vůz, štábní vůz, dílenský vagon a velitelský vůz.

Zdroj: Československá legionářská obec; ČD