Mrazivé pohřebiště kolosů: V Istvánteleku hnijí obři s rudou hvězdou

Rozpadlé depo na okraji Budapešti připomíná scénu z hororu. V Istvánteleku chátrá přes sto vlakových kolosů — od parních obrů z války až po sovětské stroje s rudou hvězdou.

Na první pohled to může vypadat jako scéna z postapokalyptického filmu – rezavé lokomotivy, rozpadlé vagony, zarůstající tráva a ticho. Po celém světě existují opuštěné areály, kde sice kdysi hřměly parní mašiny, ale dnes už jsou napospas času a přírodě. Tato „vlaková pohřebiště“ nejsou jen ocelovým odpadem, ale svědectvím lidských snů, technického pokroku a nevyhnutelného zániku. Dnes se v našem seriálu železničních hřbitovů podíváme na maďarské opuštěné nádraží - Istvántelek.

Istvántelek: Opuštěné nádraží plné parních lokomotiv a sovětských vozů

Na okraji Budapešti se rozkládá místo, které fascinuje nejen milovníky železnic. Istvántelek, přezdívaný „hřbitov vlaků Rudé hvězdy,“ je obrovský areál, kde chátrá a hnije přes sto lokomotiv a vagonů. Některé jsou ukryté v polorozpadlých depotech, jiné stojí pod širým nebem. Ačkoliv jižní část areálu  Istvántelek stále funguje, většina plochy zůstává opuštěná a zarůstá. Vlakové nádraží bylo postavené na začátku 20. století jako opravárenské nádraží. V provozu je stále pouze několik jižních částí, zatímco většina je opuštěná.

Istvántelek má jedinečnou atmosféru, v níž se mísí technická majestátnost s melancholií zkázy. Některé vozy zde údajně sloužily během druhé světové války k převozu vězňů do koncentračních táborů, což přidává areálu mrazivý historický kontext. Na místě jsou rozesety lokomotivy a železniční vozy, některé velmi staré, jiné novější, také z dob sovětského režimu v Maďarsku. 

Istvántelek: Monstra ze světové války i SSSR 

V Istvánteleku se nachází vše od mohutných lokomotiv s komunistickou rudou hvězdou až po monstra z doby před první světovou válkou, která stojí jako tiché a nehybné svědectví  inženýrských výdobytcích ztracené průmyslové éry. Mezi největší poklady patří maďarské parní lokomotivy MAV 424, kdysi ozdobené rudou hvězdou, která dala místu jeho přezdívku, váží 137 tun.

Skutečný klenot představuje MAV 30, parní stroj z let 1911–1914, který dnes patří k několika málo dochovaným exemplářům.  Mezi ty novější exempláře pak patří například některé lokomotivy a vagóny ze sovětské éry, v nichž se stále nacházejí vlakové jízdenky ze 60. let. Čas tu plyne pomalu. Příroda si pomalu bere zpět, co jí kdysi bylo odebráno. Procházet se mezi těmito stroji je jako nahlédnout do jiného světa – a zároveň si uvědomit, jak rychle mizí. Návštěva Ištvanteleku je obtížná, ale ne nemožná.

 V našem seriálu o železničních hřbitovech jsme psali již o  pohřebišti těžkých kolosů v Rusku, v České Třebové a  nezapomněli jsme ani na vrak trolejbusu, který chátrá na Kokořínsku. 

 Zdroj: Atlasobscura.com; Railway Magazin