Železniční (r)evoluce v Alžírsku: Na troskách impéria roste železná páteř státu

foto: Trainiac, Hobart, Australia / Public Domain / Picryl.com/Alžírský Garratt - Parní lokomotiva

V Alžírsku železnice vzniká již od dob francouzské nadvlády. Dnes Alžírsko cílí 
na největší železniční síť na africkém kontinentu. Poznejte cestu alžírské železnice 
až ke zmíněné ambiciózní metě.

Alžírsko a jeho trnitá cesta ke svobodě 

Ve starověku se v oblasti dnešního Alžírska usídlí Féničané, kteří zde začnou zakládat osady zejména na pobřežích. V nedalekém dnešním Tunisku zakládají Féničané osadu Kartágo. Ta se dostane mezi ostatními osadami do popředí a konkurovat bude dokonce samotnému Římu. Stejně jako v sousedním Maroku tvoří většinu obyvatelstva v Alžírsku pastevecké berberské kmeny. Chtě nechtě se zájmy Kartága v oblasti Středozemního moře střetnou s mocným Římem. Spor vyvrcholí sérií 3 válek, které vstoupí do dějin pod názvem punské. Výsledkem bude pád Kartága a ovládnutí severní Afriky Římem.

Berbeři si na nové pány, Římany, nezvyknout a tato éra tak bude provázena střety mezi domorodými Berbery a Římany. Tento stav přetrvá až do 5. století, kdy již upadající Západořímská říše nedokáže udržet kontrolu nad svými bývalými provinciemi. Oblast se nakrátko pokusí ovládnout kmen Vandalů, který se do severní Afriky přeplaví ze Španělska. Ani ti se nedokáží trvale vypořádat s odporem houževnatých Berberů. Na krátkou chvíli se dnešní Alžírsko ocitne pod nadvládou Byzantské říše, ale ani zde se nebude jednat o trvalý stav.

Výrazná změna přijde v 7. století, kdy do oblasti severní Afriky začnou proudit z Blízkého východu Arabové. Ti s sebou kromě své kultury přinesou i nové náboženství, islám. Od 8. století můžeme mluvit poprvé o alžírském státu, neboť na tomto území vzniká království Táhirt. Další výrazná změna přichází v roce 1510, kdy je území dnešního Alžírska ovládnuto evropskými kolonizátory, konkrétně Španěly. Proti nim povedou nezdolní Berbeři partyzánský boj, čímž se situace Španělů v zemi značně ztíží. Španělé se tak zanedlouho stáhnou, čehož využije sílící Osmanská říše, která území také nakrátko ovládne.

V roce 1830 přichází noví kolonizátoři, Francouzi. Ti získají v této části severní Afriky poměrně stabilní pozici. Sice seberou domorodým obyvatelům jistou míru svobody, ale na druhou stranu s sebou přinesou prvky vyspělé společnosti. Stavět se budou nemocnice i školy, bude se budovat dopravní infrastruktura
a zlepšovat hygiena. S touto nadvládou se však domorodí Berbeři ani Arabové nechtějí smířit. Vztahy však nebudou až tak napjaté. Klíčovou roli bude hrát Alžírsko jako základna spojeneckých vojsk pro boj se spojenými vojsky Německa a Itálie v severní Africe. Američanům, Britům a jejich spojencům se podaří vojska Osy ze severní Afriky vytlačit.

Alžírsko a boj o nezávislost nad koloniální nadvládou

I po skončení války však budou domorodí Alžířané bojovat za svou nezávislost. Francouzi budou sice nejprve hluší k jejich požadavkům, avšak po sérii teroristických útoků a občanských nepokojů budou nuceni se nad stávající situací zamyslet. Spory přerostou v regulérní vojenský konflikt. Francouzi nakonec ustoupí a v roce 1962 je vypsáno referendum o nezávislosti Alžírska na Francii. V témže roce je na základě výsledků referenda vyhlášen nezávislý alžírský stát.

Období po pádu francouzské nadvlády s sebou přinese do Alžírska značnou míru nestability. Alžírsko je od vyhlášení nezávislosti republikou. V jejím čele se v turbulentním konci 20. století vystřídá hned několik osob. V roce 1991 vyhraje volby v Alžírsku fundamentalistická Islámská fronta spásy, která se pokusí zemi islamizovat. Tento stav nepotrvá dlouho, zasáhne armáda. Situace se na konci milénia uklidní, zakázány budou náboženské strany a posílena bude úloha prezidenta. 

S tím se však nesmíří islamisté, kteří v zemi vyvolají občanskou válku. Ta vezme životy více než 100 000 Alžířanům. Islamisté nejednou sáhli k teroristickým útokům. Ty se budou konat na začátku 21. století. Země však i tyto nepokoje ustojí a zůstane zemí sekulární. V čele Alžírska bude i nadále stát prezident. Ani ve 21. století Alžírsko není demokratickou zemí. Silná je role prezidenta a důležitou roli pro režim hrají bezpečnostní složky. Na rozdíl od sousedního Maroka nebude Alžírsko držet zdaleka tak blízké vztahy se Západem. Ani vztahy mezi Marokem a Alžírskem nejsou zdaleka ideální.

Koloniální doba jako základ železnice pro Alžírsko

Železniční historie se na území Alžírska začíná psát za doby francouzské nadvlády. Konkrétně v roce 1857, kdy francouzská okupační správa povolí v Alžírsku výstavbu 1 357 km železnic. Důvody výstavby jsou čistě ekonomické. Hlavním cílem je ulehčit dopravu zboží do přístavů a celkově usnadnit přesun osob a materiálu po zemi. První železnice je dokončena v roce 1862. Vede z hlavního města kolonie, Alžíru, směrem na jihozápad, dlouhá je 30 km a je vybudována se standardním rozchodem 1 435 mm. 

Železnice jsou v kolonii budovány především soukromými investory. Nejvýznamnější z budovaných tratí v tomto období je trať o celkové délce 580 km, která vede z hlavního města Alžíru do přístavního města Oránu na severozápadě země. Tato trať je vybudována soukromou společností Paris-Lyon-Mediterranee a dokončena je v roce 1871. Další významná trať postavená v této době vede z Alžíru do vnitrozemí na východ do města Constantine. Trať je vybudována v roce 1870 soukromou společností Alžírská východní železnice. Po jejím krachu trať v roce 1904 vezme do správy již zmíněná společnost Paris-Lyon-Mediterranee.

S dalším programem na výstavbu železnic přichází francouzská okupační správa v roce 1879. Plán počítá s rozšířením stávající sítě o dalších 1 747 km nových železničních tratí. S třetím programem na rozšiřování železniční sítě přichází francouzská okupační správa v roce 1907. Postaveno má být dalších 1 265 km nových tratí, které mají především propojovat tratě stávající. Ve 20. století se zároveň železniční síť začne stále více a více dostávat pod státní kontrolu. Soukromé společnosti totiž nebudou schopny dlouhodobé existence a jejich krachy budou, s jistou mírou nadsázky, na denním pořádku. Železnice provozované soukromými společnostmi, které zkrachují, se zpravidla budou dostávat pod státní správu.

 Železnice pod státní kontrolou Alžírska 

Sjednocování železniční sítě dosáhne velkého milníku v roce 1912, kdy je založena státní železniční společnost Compagnie des Chemins de Fer Algériens de l'Etat (CFAE), která bude spravovat veškerou železniční síť v zemi s výjimkou tratí provozovaných společností Paris-Lyon-Mediterranee. Nová státní železniční společnost CFAE se kromě správy a údržby stávající infrastruktury samozřejmě zabývá i výstavbou tratí nových. Jednou z těch nejvýznamnějších je trať spojující město Orán s alžírsko-marockou státní hranicí. Tato trať se standardním rozchodem 1 435 mm je dokončena v roce 1922.

Sjednocování železnice v Alžírsku pod státní kontrolu je dokončeno v roce 1938, kdy jsou sloučeny společnosti CFAE se společností Paris-Lyon-Mediterranee. Celá alžírská železniční síť se dostává pod správu francouzské státní železniční společnosti SNCF, která pro tyto účely zřídí dceřinou společnost Office des Chemins de fer Algériens (CFA). V roce 1940 je zahájena práce na alžírské části Transsaharské železnice, která přímo navazuje na marockou část vybudovanou již dříve. Její budování je však přerušeno 2. světovou válkou, ale po jejím konci se již v projektu dále nepokračuje. Po konci 2. světové války dosahuje francouzská železniční síť délky 5 014 km.

Alžírsko může postavit potencionálně největší síť na kontinentu

V roce 1960 se alžírská železnice dostane z područí francouzské železniční společnosti SNCF. Pro účely správy železniční sítě je založena společnost Société des Chemins de Fer Français en Algérie. Po nabytí nezávislosti Alžírska v roce 1962 je zřízena společnost Société Nationale des Chemins de Fer Algériens (SNCFA), která má spravovat železniční síť v zemi. V roce 1976 je společnost rozdělena na Societe Nationale des Transports Ferroviaires (SNTF), která má sloužit pro provoz a údržbu stávající železniční sítě, SNERIF, která má být zodpovědná za obnovu a rozšiřování železniční sítě, a SIF, která se má starat o inženýrství a výstavbu železniční infrastruktury. Cílem reorganizace je oddělit provozní a údržbovou část společnosti od části zabývající se rozšiřováním železniční sítě.

Vzhledem k napjatým vztahům mezi Alžírskem a Marokem je v roce 1976 přerušeno železniční spojení mezi oběma zeměmi. Od nabytí nezávislosti se Alžírsko zabývá především rekonstrukcí stávajících tratí a zároveň výstavbou nových úseků, které mají sloužit především jako spojnice mezi stávajícími tratěmi. I v novém tisíciletí se alžírský železniční program bude zabývat především modernizací stávající železniční sítě. Financování však nebude zdaleka dostatečné. Alžírská železniční síť v současné době disponuje více než 4 500 km železnic, z nichž je elektrifikováno přes 320 km železnic a kolem 450 km železnic je dvoukolejných. Tratě v Alžírsku disponují dnes převážně standardním rozchodem 1 435 mm.

V současné době počítá alžírský železniční program s investicemi ve výši 3 miliard amerických dolarů, což ale rozhodně nebude ani zdaleka konečné číslo. Program si klade za cíl rozšířit stávající železniční síť na astronomické číslo 15 000 km železnic. Pokud by se program podařilo realizovat podle stávajících plánů, stala by se alžírská železniční síť vůbec nejrozsáhlejší na celém africkém kontinentu. V roce 2023 je zahájena výstavba významné, téměř 1 000 km dlouhé železniční tratě, která napojuje na stávající síť významný alžírský důl Gâra Djebilet. Rychlost na železničních tratích v Alžírsku dosahuje až 160 km/h.