foto: G. Eric and Edith Matson Photograph Collection / Wikimedia Commons / CC BY-SA/Bagdádská železnice
Bagdádská dráha je jednou z těch vůbec světově nejproslulejších. Není však mnoho lidí, kterým je známo jméno a osud strůjce této myšlenky. Wilhelm von Pressel musel svému nápadu hodně obětovat.
Je rok 1821 a my se nacházíme ve württemberském městě Stuttgart (pozn.: Württembersko bylo od zániku Svaté říše římské v roce 1806 až do sjednocení Německa v roce 1871 samostatným královstvím). V rodině pekaře Johanna Gottfrieda Pressela a jeho manželky Friederike Elisabeth přichází na svět malý chlapec, který ponese jméno Wilhelm.
Wilhelm, který se vyučí kameníkem, se narodil do nové doby. Evropa právě prochází obrovskými změnami, které pozdější historikové pojmenují souhrnně „průmyslová revoluce.“ Aby toho nebylo málo, roku 1806 bývalý císař Napoleon Bonaparte zrušil několik set let starý státní útvar (pozn.: dnes bychom patrně řekli konfederaci), který nesl název Svatá říše římská národa německého. Ten formálně zastřešoval a sjednocoval takřka všechny německé státy, ale po jeho rozpadu zůstaly takřka všechny státy, včetně Presselova rodného Württemberska, v srdci Evropy osamoceny (pozn.: byl sice založen rýnský spolek, ve kterém byla sjednocena většina německých států, ale ten neměl žádné výrazné pravomoci).
Po úspěšném zakončení studií se Wilhelm vydává do ciziny. Pár let stráví ve Francii a Velké Británii, kde nasbírá mnoho zkušeností a začne se v něm pomalu formovat jeho světonázor. Po návratu z ciziny se seznamuje s württemberským stavitelem Carlem Etzelem, který ho velmi sbližuje s železnicí, s níž měl doposud Wilhelm velmi chladný vztah. První zkušenosti se svou novou známou, železnicí, nabývá mezi lety 1844-1850 při stavbě trati spojující města Geislingen an der Steige a Amstetten v jižním Německu. Roku 1849 vrací zpět do Stuttgartu, kde za velmi zvláštních okolností a navzdory chybějícímu vzdělání nastupuje na stuttgartskou polytechniku jako zástupce nemocného profesora geometrie. Na železnici už ale nikdy Wilhelm nezanevře, tedy alespoň ne na dlouho.
O pouhé 4 roky později nastupuje do služeb švýcarských drah, pro něž úspěšně řídí stavbu tunelu Hauenstein u Basileje. Jeho hvězda roste a z neznámého kameníka Wilhelma se stává známý stavitel. Když mu jeho spolupracovník a přítel Carl Etzel nabízí práci u Rakouské jižní dráhy, Wilhelm s radostí přijímá. Svůj um zde stále rozvíjí, aby byl roku 1865 jmenován ředitelem.
Nyní na nového stavebního ředitele čeká velký projekt. Rakousko si již několik let klade otázku, jak spojit co nejefektivněji Innsbruck s Veronou a dalšími tyrolskými městy. Ta jsou ale oddělena od zbytku Rakouska obtížně prostupnými Alpami. Etzel, který byl pověřen řízením této stavby, však roku 1865 umírá, a tak je dokončením této stavby pověřen právě Wilhelm. To se navzdory komplikaci v podobě italské války za nezávislost podaří a roku 1867 je spuštěn provoz. Trať však rakouská celá nezůstane, neboť se Jižní Tyrolsko, a s ním i část této trati, stane součástí nově vzniklé Itálie (pozn.: do roku 1870 byla část Itálie nejednotná a její severní část byla součástí Rakouska). Nedlouho poté odchází Wilhelm na východ, do Bosny, respektive Osmanské říše.
Osmanská říše se v této době nachází ve fázi ústupu z někdejší slávy. Bývalý asijský hegemon se vlivem tuhého absolutismu nachází v nezáviděníhodné situaci. Dluhy všude možně, naopak parní motor či jiné dobové vymoženosti v nedohlednu. Co na tom, že sultánský dvůr žije stále ještě v přepychu, když chudý venkov, spatřující jedinou útěchu svého života v islámu, žije na pokraji hladomoru.
Píše se rok 1869 a Wilhelm získává místo vrchního inženýra ve společnosti Compagnie des Chemins de Fer Orientaux. Cílem je spojit Rakousko-Uhersko po železnici s Konstantinopolí, což se roku 1872 Presselovi povede. Wilhelmovi se v Osmanské říši velmi zalíbí a svůj život se rozhodne věnovat této říši. Jde mu především o výstavbu železniční sítě, která by tento nemocný stát propojila, a tím přivedla částečně zpět k životu.
Koncem 70. let 19. století Wilhelm konečně přesvědčuje osmanského sultána Abdula Hamida II. o nutnosti vybudování velkého projektu, který by měl spojit Konstantinopol s Bagdádem. Ten by měl navázat na již existující tratě, které propojovaly Istanbul s Vídní a Berlínem.
Pressel se v té době také pokoušel více proniknout do nitra turecké kultury. Té postupně porozumí a oblíbí si ji stejně jako běžný osmanský lid. Komu naopak nemůže přijít na jméno, jsou státní úředníci, které považuje za přehnaně fanatické v otázce výkladu koránu a zazlívá jim především utlačování křesťanské menšiny v Osmanské říši.
Budoucí Bagdádskou dráhu si vezme Wilhelm za svou a zasazuje se o ni jak v Berlíně, tak v Konstantinopoli. Dokonce obchází osobně různé finančníky, aby pro své dítě zajistil peníze. Úspěch přichází roku 1887, ale sultán jeho návrh odmítá, protože peníze prý pochází z příliš mnoha zdrojů. Mnoho lidí by se jistě vzdalo, ne však houževnatý a odhodlaný Pressel. Shodou okolností se seznámí s ředitelem Německé banky Georgem von Siemensem. Zároveň sjednává ústní schválení projektu s německým kancléřem Ottem von Bismarck.
Když už věci začínají vypadat nadějně, přijde tvrdá a nečekaná rána. Bismarck, navzdory předchozímu slibu, jménem německé vlády projekt odmítá. Druhou ranou je, když se Siemens dohodne o financování Bagdádské dráhy přímo se sultánem a obejde tím Wilhelma. Ten je tímto krokem hluboce zklamán a zrazen. Wilhelm, kterému Siemens vyčítal především jeho lidumilnost, byl tak vyšachován z projektu, pro který dýchal, a za který bojoval několik let. Když už se mu to podařilo, byl zrazen lidmi, kterým věřil a na něž spoléhal. To je větší rána, než na jakou byl Wilhelm připraven.
Vzdát se však není jeho styl. Rozhodne se dožít zbytek života v Osmanské říši a snaží se bojovat za to, aby Osmanská říše převzala absolutní kontrolu nad stavbou. Svou snahu shrnuje Pressel takto: „Rozhodl jsem se bojovat za svůj projekt proti přesile protivníků tak dlouho, dokud mi Bůh dá sílu, až do posledního dechu, jako lvice za svá lvíčata. Protože mám právo nazývat Bagdádskou železnici svým dítětem."
Zahájení stavby Bagdádské dráhy, která skutečně časem spojí Berlín s Perským zálivem, se však již nedočká. Umírá roku 1902, rok před jejím zahájením. Tím je zakončen příběh muže, který se rozhodl rozšířit železnici na východ. Muže, který si oblíbil osmanský lid na tolik, že ho to pravděpodobně stálo věčnou slávu. Co je však sláva oproti lásce k lidem, všem lidem?
Zdroj: Archivpotal.de