Železniční velikáni: Vynalezl první parní lokomotivu, skončil zapomenut v hromadném hrobě

Víte, kdo stál za vznikem první pojízdné parní lokomotivy? Příběh jejího vynálezce, Richarda Trevithicka, je plný nečekaných zvratů. Osud muže, který odstartoval éru moderní železnice je jedním z nepozoruhodnějších, které historie techniky napsala.

Fascinován od dětství

Na začátku našeho příběhu se nacházíme na prahu průmyslové revoluce, konkrétně v roce 1771. V anglickém hrabství Cornwall, přesněji v městečku Tregajorran, přichází na svět do rodiny horníka Richarda Trevithicka chlapec se jménem Richard.

Malý Richard vyrůstá v prostředí, kde se průmysl rozvíjí neobyčejně dynamicky, což bude mít bezpochyby vliv na jeho další směřování. Dalším důležitým faktorem je, že žije v sousedství známého vynálezce Williama Murdocha, který ho pravděpodobně dosti inspiruje. Navzdory tomu ve škole zpočátku nikterak nevyniká, spíše naopak. Vyučující ho hodnotí jako průměrného a příliš roztržitého, on sám se raději věnuje sportu. Jedinou výjimkou je aritmetika, ve které exceluje, byť, nebo možná spíše díky tomu, že používá mnohdy atypické, ale zcela správné postupy.

V 19 letech nastupuje Richard do dolu, kde pracuje i jeho otec. Práci si oblíbí a velmi rychle profesně roste. Mezi ostatními je poměrně populární, za což vděčí i váženosti svého otce. Roku 1797 si Richard bere za ženu Jane Harveyovou, se kterou postupně vychová 6 dětí.

Vysoký tlak je cesta

Na začátku nového století začíná Trevithick stále více experimentovat s vysokotlakým parním strojem. Nejprve se statickým, později ho připevňuje na silniční vůz. Roku 1801 Richard dokončuje svůj první funkční vůz poháněný parním motorem. Dává mu jméno Puffing Devil (Dýmající ďábel) a na Štědrý den téhož roku provádí jeho úspěšnou zkoušku. Parní stroje jsou však teprve v plenkách, a tak jen málokoho překvapuje, když se o 3 dny později při další zkoušce stroj porouchá. O rok později si nechává vysokotlaký parní stroj patentovat.

S dalším pokusem přichází Trevithick již v roce 1803. Jedná se opět o silniční vozidlo poháněné parním motorem s názvem London Steam Carriage. I tento stroj vzbuzuje zájem veřejnosti, ale kvůli nákladům na jeho výrobu, které převyšovaly provoz kočárů tažených koňmi, je nucen od něj upustit.

V témže roce dochází k tragédii v Greenwichi, kde vybuchne jedno z Trevithickových vysokotlakých čerpadel a zabije 4 dělníky. To ohrožuje Richardovu reputaci, stejně tak jako to vyvolává otázky o bezpečnosti vysokotlakých parních strojů. 32letý inženýr, přesvědčený, že se jednalo o chybu obsluhy, nakonec zareaguje tak, že začne na nové parní stroje přidávat bezpečnostní ventily.

Nová epocha dopravy

Konečného úspěchu se dočká Richard v roce 1804. V tento rok, konkrétně na konci února, totiž první parní lokomotiva Pen-y-Daerren, pojmenovaná podle kováren, kde byla postavena, uskuteční šestnácti kilometrovou cestu mezi waleskými městy Pen-y-darren a Abercynon. Na 5 vozech přepraví za 4 hodiny a 5 minut 10 tun železa a 70 mužů, včetně vládního inspektora, jehož zajímá především ona diskutovaná bezpečnost vysokotlakového parního stroje. Pramálo záleží na tom, že průměrná rychlost nepřevyšuje chůzi, právě se začíná psát nová kapitola dopravního průmyslu. Člověku se podařilo sestrojit pojízdnou parní lokomotivu, předchůdkyni těch dnešních. Železnici bude čekat ještě nesmírně dlouhá a trnitá cesta, ale první krok správným směrem je již udělán.

My se ale vrťme zpět do roku 1804. O Richardovu úspěchu ve Walesu se dozvídá majitel uhelného dolu ve Wylamu Christopher Blackett a nabízí Trevithickovi spolupráci. Má postavit lokomotivu pro potřeby dolu. To se mu však nedaří, neboť Blackett používá dřevěné kolejnice a pro ty je Travithickova lokomotiva příliš těžká.

Svou poslední významnou lokomotivu dokončuje Richard v roce 1808. Rozhodne se využít své odborné znalosti k propagaci parní železnice. Postaví lokomotivu s přiléhavým názvem Catch Me Who Can (Chyť mne, kdo můžeš) a rozhodne se ji provozovat jako turistickou atrakci na okružní dráze v Londýně. Jeho cílem je přesvědčit veřejnost, že parní pohon může překonat rychlost koní. Zájem o tuto atrakci je však omezený, což Richarda zklame natolik, že se rozhodne žádnou další lokomotivou již nevyrobit.

Sbohem lokomotivy

V témže roce zahajuje Trevithick spolupráci se západoindickým obchodníkem Robertem Dickinsonem, s kterým se dohodne, že bude finančně zastřešovat jeho patenty. Zprvu to vypadá slibně, Richard jich chrlí celou řadu, ale osud si vše přeje jinak.

Roku 1810 onemocní Trevithick tyfem, ocitne se na pokraji smrti, ale nakonec se takřka zázračně vyléčí. Nicméně jeho pracovní dispozice vede k vypsání konkurzu na jeho a Dickinsonovo společenství. Toho se zbaví, až roku 1814, kdy splatí většinu dluhů ze svých vlastních prostředků. 

Je rok 1816 a 40letý Trevithick odjíždí do Latinské Ameriky, konkrétně do Peru, kam byl najat, aby svým vysokotlakým parním strojem pomohl odčerpávat vodu v dolech. Kvůli neshodám s nadřízeným však tuto pozici brzy opouští, ale nadále zůstává v Latinské Americe a živí se především jako poradce v oblasti těžebních metod. Domů do Anglie se vrací až v roce 1827. V posledních letech svého života odchází pracovat do Dartfordu, kde se věnuje tvorbě nových motorů pro lodě.

Richardův konec je ale nešťastný až tragický. Železnice již v Anglii předčila koňskou dopravu, jak Travithick předesílal, ale on sám se na tom již nikterak dále nepodílel. Kreativní vynálezce umírá osamocen roku 1833 v Dartfordu bez prostředků či blízkých na zápal plic. Je pohřben v hromadném chudinském hrobě a jeho odkaz je na nějakou dobu zapomenut.

Tak končí příběh muže, který předpověděl rozmach železnice. Snil, že bude sám stát v jeho čele, aby tento rozmach o několik let později naplnili jiní. Je paradoxní, že mu nejvíce uškodila skutečnost, že přišel s parní lokomotivou jako jeden z prvních. 

Zdroj: Britannica, ČT24