V novém dílu seriálu Železniční velikáni se vydáme na stopu jednoho z největších českých inženýrů všech dob, Emila Kolbena. Syna chudých rodičů, velkého zastánce střídavého proudu i jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů své doby.

Narozen technikem

Píše se rok 1862 a my se nacházíme v městečku Strančice, pouhých několik kilometrů na jihozápad od Prahy. Právě zde totiž začíná příběh chlapce, který dostane jméno Emil. Je prvorozeným z celkem 9 dětí, které se narodí v rodině nikterak bohatého domkaře židovského původu Joachima Kolbena a jeho chotě Františky. Po nabytí základního vzdělání míří mladý Emil do nedaleké Prahy, kde bude studovat na Malostranské reálce. Jednou z charakteristik tohoto studenta bude i výborný prospěch, který jej předurčí k další kariéře.

Jako řadu mladých chlapců i Kolbena fascinuje technika, která se na konci 19. století rozvíjí raketovým, či spíše historicky přesněji, parním tempem. Není tak velkým překvapením, když si ambiciózní mladík zvolí pro další studium vzkvétající pražskou polytechniku. Vše není však ani zdaleka růžové, neboť i kvůli špatným finančním poměrům v rodině si musí studium Emil financovat sám. Na druhou stranu je to pro něj velká životní zkušenost, neboť se přesvědčí, že díky své inteligenci a odhodlanosti může dosáhnout v životě velkých věcí.

Po úspěšném zakončení studia s výborným prospěchem se vydá na cesty. Obdrží totiž žádané Gerstnerovo cestovní stipendium ve výši 1 200 zlatých, které mu umožní procestovat za účelem vzdělávání místa, která průmyslová revoluce políbila nejvíce. Navštíví tak postupně Švýcarsko, Francii a především matku průmyslové revoluce, Anglii. Říká se, že s jídlem roste chuť. I tak by se daly charakterizovat i další Emilovy kroky, neboť se po evropské stáži vydává za dalšími zahraničními zkušenostmi o kus dál, konkrétně do Spojených států amerických.

Amerika volá

Do daleké Ameriky dorazí mladý Emil v roce 1887, čili v období, kdy spojené státy zažívají dosud nebývalou prosperitu a tlačí se do role světové mocnosti číslo 1. Právě zde žije nespočet špičkových vědců, mezi něž patří bezpochyby i Thomas Edison, v jehož továrnách nachází Emil další uplatnění i zkušenosti. Edison není jen výborný vědec, ale také skvělý podnikatel, který umožňuje mladým nadějným inženýrům rychlý kariérní růst. Ten zažije i Emil, který krátce po svém nástupu získá místo hlavního inženýra v podniku na výrobu strojů na stejnosměrný proud.

Tak jako byl český všeuměl Cimrman skálopevně přesvědčen, že budoucnost patří aluminiu, myslel si americký Edison, že budoucnost patří stejnosměrnému proudu. Stejného názoru však nebyl Emil Kolben, který se stále více přikláněl ve svých myšlenkách k proudu střídavému. Když potká roku 1889 v New Yorku nesmiřitelného zastánce střídavého proudu Nikolu Teslu, je jen otázkou času, kdy se se svým zaměstnavatelem definitivně rozejde.

To se také stane, když se roku 1892 rozhodne Emil k návratu do Evropy, konkrétně do Švýcarska, kde přijme místo hlavního inženýra v prestižní společnosti Oerlikon, zabývající se přenosem elektrické energie třífázovým proudem o vysokém napětí. Zde získá další cenné zkušenosti a když se roku 1896 rozhodne k návratu domů do Čech, má již v oboru pověst velmi schopného inženýra.

Strůjce impéria

34letý Emil po svém návratu nikterak nelení a ještě téhož roku zakládá ve Vysočanech elektrotechnickou továrnu Kolben a spol. Společnost, která se bude zabývat především výrobou strojů pro velké parní a vodní elektrárny, bude na začátku svého působení zaměstnávat pouhých 25 dělníků a bude tvořena jednou dřevěnou dílnou a kanceláří. Zažije však velmi rychlý rozkvět, jehož důkazem bude strmý růst počtu zaměstnaných, který půjde ruku v ruce s počtem zakázek jak z trhu domácího, tak především ze zahraničí. Možná vůbec největší zakázkou bude ta z Londýna v roce 1905, kdy se firma zavázala dodat generátory 1 500 kW na napětí 11 500 V pro elektrárnu v Londýně. Jedná se o pravděpodobně největší generátory své doby na světě, ale Emilova společnost splní zakázku na výbornou.

K dalšímu růstu cítí Emil potřebu najít vhodné partnery. To se podaří hned dvakrát. Nejprve roku 1921, kdy se jeho firma sloučí s Českomoravskou strojírnou a především roku 1927, kdy se do party přidá i Čeněk Daněk se svou společností Breitfeld-Daněk, čímž vznikne slavná společnost ČKD neboli Českomoravská-Kolben-Daněk. Jejím vrchním ředitelem se stane nám již dobře známý Emil Kolben. Tato společnost bude zaměstnávat astronomických 14 000 dělníků, její produkty se budou prodávat po celém světě a jejím jediným konkurentem na trhu budou Škodovy závody.

Svou poslední bitvu svede Emil Kolben s Františkem Křižíkem poměrně symbolicky sporem o výhodnost stejnosměrného, či střídavého proudu. Průmysl dá zapravdu Emilovi, což jemu i jeho Kolbence otevře nebývalé množství možností. Místo zaslouženého odpočinku v důchodu má však Emila čekat peklo.

Roku 1939 dochází ke kapitulaci československých vojsk před nacistickým Německem a následnému obsazení Československa Wehrmachtem. Na celý svět přichází doba temna, smrti a činů, jež by nebyla schopna páchat ani ta nejkrvelačnější zvěř. Emil okamžitě odchází do ústraní, ale emigraci odmítá. Je už ale pozdě, pro svůj židovský původ je nacisty roku 1943 zajat a odvezen do Terezína, kde ještě téhož roku v 80 letech umírá.

Ještě smutnější než konec života tohoto podnikatele je způsob, jakým s jeho památkou bylo naloženo po osvobození Evropy od nacismu. Když se roku 1948 ujmou moci komunisté, je Emil místo uctění památky zapomenut jako vykořisťovatel a imperialista. Na to, že jeho firma dávala práci desítkám tisíc lidí, již jaksi není brán ohled. Jeho odkaz opět vešel na veřejnost až po pádu komunistického režimu, kdy byl po dlouhých bezmála 50 letech rehabilitován.

Zdroj: odbornecasopisy.cz, edu.techmania.cz