foto: Wikimedia Commons, Xauxa Hakan Svensson, CC BY-SA 3.0/jeden z mnoha mostů na Transandské železnici
Ernest Malinowski dokázal při stavbě nejvyšší železnice světa přetvořit sny ve skutečnost. Prožijte fascinující příběh odvahy a inženýrského mistrovství v nehostinných podmínkách 19. století.
Píše se rok 1818 a my se nacházíme ve vesničce Seweryny na severu dnešní Ukrajiny. Právě zde žijí bohatý šlechtic a armádní důstojník Jakub Malinowski a Anna Malinowska rozená Świejkowska, dcera vévody z Podolí. Manželé budou mít celkem 3 děti, z nichž pro nás nejvýznamnější dostane jméno Adam Ernest. Seweryny bývalo po dlouhá staletí součástí Polsko-litevské unie. To se změní během 18. století, kdy se evropské velmoci Rakousko, Prusko a Rusko rozhodnou si území Polsko-litevské unie rozdělit. Soustátí nebude schopno velmocem vzdorovat, a tak se celé území Polsko-litevské unie na etapy rozdělí (pozn.: tento proces je známý pod názvem Trojí dělení Polska). Sewerny připadne Ruskému impériu, poměrně zaostalému státu, ve kterém vládne tuhý absolutismus, jenž vstoupí do historie
pod pojmem samoděržaví.
Zatímco ve velké části evropských zemí je v roce 1818 průmyslová revoluce v plném běhu, v Rusku je sotva na počátku. Zároveň v celém Polsku dochází k četným vzpourám polského lidu proti okupaci. Ty proběhnou nějakým způsobem proti všem okupujícím velmocem, ale nejvýraznější budou proti Rusku, a to zejména kvůli brutalitě, se kterou je bude carský režim potlačovat. Do jedné z rebelií se v listopadu roku 1832 zapojí i Ernestův otec. Povstání bude poraženo, a tak bude rodina nucena opustit zemi, píše web Polish History.
Psali jsme
Göltzschalský most, největší cihlový most na světě je technickým zázrakem své doby. Postaven mezi lety 1846 a 1851 z více než 26 milionů…
Ernest prchne s rodinou přes Drážďany až do Francie, kde bude navštěvovat nejprve pařížské gymnázium, a poté bude studovat i na slavné technicky zaměřené École des Ponts et Chaussées, napsal web 3seas Europe. Náročnou školu absolvuje s vyznamenáním v roce 1838. Pracovat bude ve službách státu, na krátko bude vyslán do francouzského Alžírska, odkud se však brzy pro neshody vrátí.
Kvůli neúspěchu roku 1839 v Alžírsku bude Ernest označen za nespolehlivého a jen těžko bude hledat nové zakázky navzdory nespornému talentu. Tyto problémy jej přimějí v roce 1852 přijmout nabídku emigrovat do Peru, země, která roku 1821 získala nezávislost na Španělsku. Úkolem, který dostane od peruánské vlády, bude vypracovat plány a dohlížet na výstavbu nové dopravní sítě.
Události v Peru půjdou ráz na ráz. Krátce po příjezdu se začne podílet na vzniku první technické školy v zemi, neboť si bude uvědomovat důležitost výchovy domácí inteligence. Zároveň Ernest ví, že nejvhodnějším módem dopravy pro rozvoj Peru je železnice, a tak se vrhne do ambiciózního projektu, na jehož konci má být na území Peru dokončena funkční železniční síť.
Ernest, který pro své zásluhy získá v Peru čestné občanství, se chytne nového projektu, který v historii nemá obdoby. V roce 1869 se na Ernesta obrátí známý investor Henry Meiggis s žádostí o návrh železniční tratě, která by spojila centrální část země s pobřežím. Jedná se o skutečnou výzvu, neboť v cestě plánované trati stojí vrcholky And. Ernestův nápad vést železnici v nadmořské výšce blížící se 5000 m.n. m. se u odborné veřejnosti setká takřka s výsměchem. „Nemožné,“ budou plánovaný projekt glosovat především britští inženýři. Peruánská vláda bude ovšem Ernestovi naprosto důvěřovat, a tak na plánovanou stavbu vyčlení finance.
Projekt se začne realizovat již v roce 1870. Ernest nejprve trať navrhne a následně bude dohlížet na její výstavbu. Podmínky nebudou ani zdaleka optimální. Pracovat se bude vysoko v horách, kde se teploty pohybovaly mezi -14 stupni Celsia v noci a +26 stupni ve dne. Osobně bude Ernest kontrolovat takřka vše, bude odebírat vzorky hornin a dohlížet na to, aby všechny zemní práce byly prováděny tak, jak mají být.
Během stavby budou vznikat konstrukce, které nemají obdoby. Kralovat jim bude 70 metrů dlouhý viadukt nad soutěskou Verrugas položený na 77 metrů vysokém pilíři či 1173 metrů dlouhý tunel v nadmořské výšce přesahující 4700 m.n..m. Celkem bude postaveno několik desítek mostů a tunelů. Zajímavostí je, že kvůli výškové nemoci mohli v nejvyšších partiích And pracovat pouze peruánští indiáni. První část trati bude otevřena roku 1878.
Ernest bude ovšem dbát i na dělníky a zacházení s nimi. Na stavbě se jich bude podílet přes několik desítek tisíc. Bohužel navzdory Ernestovým snahám si práce v obtížných podmínkách vyžádá nejeden lidský život. Ernestův zápal a obětavost je patrný i z následujícího. Poté, co se Peru dostane do války s Chile (1879-1881), přestane výstavbu financovat. Ernest se spolu se spolupracovníkem Meiggisem pokusí hradit náklady z vlastní kapsy. Navzdory jejich snaze budou práce přerušeny. V době přerušení prací Ernest nelení. Vydá se do Ekvádoru, kde pracuje na stavbě železniční trati Guayaquil-Quito. Dohlíží zde na práce na úsecích „Chimbo" a „Sibambe", které vedou mezi vysokými vrcholky pohoří Západní Kordillery.
Psali jsme
Švýcaři překonali neuvěřitelné překážky a udělali z hor svého spojence. Od prvních kolejí až po moderní super projekty. Jak se tato…
V 90. letech 19. století budou obnoveny práce na nejvýše položené železnici své doby. Pokračovat budou až do roku 1908, kdy bude trať dlouhá téměř 350 kilometrů, spojující přístav Callao u Limy s městem Huancayo, dokončena. Až do čínských investic v Tibetu, v rámci nichž je roku 2006 otevřena tibetská železnice Čching-chaj – Lhasa, bude nejvýše položenou železnicí na světě. V současnosti ji využívají především nákladní a turistické vlaky.
Ernest se otevření nové trati nedožije. Zemře v roce 1899 ve věku 81 let na infarkt. U příležitosti 100. výročí jeho úmrtí bude v průsmyku Ticlio ve výšce 4 818 m n. m., v nejvyšším bodě peruánské železnice, postaven sedmimetrový pomník věnovaný památce tohoto vynikajícího inženýra. Na pomníku je v polštině i španělštině nápis: „Polský inženýr, peruánský vlastenec, hrdina obrany Callaa 1866, stavitel Centrální transandské železnice."