Železniční velikáni: Jak legendární Šinkansen posunul Japonsko na špici světové ekonomiky

Příběh japonské železnice je skutečně fascinující a plný inovací. Jeho vrcholem jsou určitě Šinkanseny, které se staly ikonou moderního železničního průmyslu.

Příběh japonské železnice rozhodně nelze nazvat strohým, spíše naopak. Jeho vyvrcholením je vznik nejznámějších mimoevropských vlaků, Šinkansenů.  Jak se rodily a kým byl jeden z tvůrců této myšlenky si pojďme nyní připomenout.   

Předurčen k železnici

Píše se rok 1901 a my se nacházíme v japonském městě Ósaka. Právě zde přichází na svět do rodiny železničního inženýra Shimy chlapec, který ponese jméno Hideo. Japonské císařství se již po dlouhá staletí nachází v poměrně izolované pozici. Na rozdíl od jiných zemí na dálném východě Japonsko nepodlehne moci evropských velmocí a nestane se kolonií, naopak se bude rozvíjet pomalu a samo. Ještě na konci 60. let 19. století je ale Japonsko poměrně chudý feudální stát. To se změní až s příchodem reforem, které prosadí císař Mucuhito. Jeho zásluhou se Japonsko stane poměrně záhy centralizovanou moderní zemí bez tradičního kastovního systému. Součástí reforem bude i větší otevření světu. Japonsko začne obchodovat se světem a do Japonska budou sezváni evropští odborníci, kteří mu pomohou překonat četná úskalí zavádění průmyslu v zemi. S rozvojem Japonska půjdou ruku v ruce i stále větší mocenské ambice. Ty vyvrcholí extrémní nacionalizací a imperiální politikou ve 30. a 40. letech 20. století. To už je ovšem jiný příběh.

My se nyní vraťme zpět k tomu našemu. Hideo zdědí po svém otci mnoho, mimo jiné i lásku k železnici. Vzdělání nabude na prestižní Tokijské císařské univerzitě, kde bude studovat inženýrství. Již ve svých 24 letech nastoupí na japonské ministerstvo železnic, kde se bude zabývat návrhem parních lokomotiv. Podílí se na výrobě první japonské tříválcové lokomotivy třídy C53, která vychází z lokomotiv třídy C52 dovezených do Japonska z USA. Poněkud paradoxně se bude Hideo zajímat o budoucího největšího konkurenta železnice, automobilový průmysl, neboť sám navrhne model automobilu, jenž se časem skutečně začne vyrábět v celých sériích.

V období naplňování japonských imperialistických choutek ve 30. a první polovině 40. let 20. století půjde železnice, stejně jako jiná „pro válku nepotřebná“ odvětví, stranou a finance potečou takřka výhradně do armády. To se změní až po konci 2. světové války a kapitulaci Japonska v roce 1945. Následovat bude okupace Američany, která potrvá až do roku 1952. Situace, v níž se Japonsko po válce nachází, je naprosto katastrofální. Země je rozvrácená, morálka obyvatel nedaleko absolutní nuly a bolest ze ztrát utrpěných ve válce je naopak nekonečně vysoká. Japonsku nezbývá po válce nic jiného než začít budovat svou zemi nanovo, prakticky na zelené louce. To přináší prostor pro nejnovější technologie, mezi něž patří i stále více se rozvíjející železnice.

Nečekaný zvrat

Klíčovým okamžikem v Hideově kariéře se stane „obyčejné“ vykolejení vlaku na trati Hachikō v roce 1947, které se však promění v naprostou tragédii. Čtyři vagóny se překlopí do pole, což vyústí ve smrt 184 osob. Takto vysoká úmrtnost byla způsobena především dřevěnou konstrukcí vozů, která nedokázala cestující uvnitř ochránit. Hideo přijde v reakci na tuto událost s nápadem. Vyžádá si svolení amerického generála a poválečného správce Japonska Douglase MacArthura k nahrazení všech japonských dřevěných vagónů vozy s ocelovou karosérií. Souhlas Američana na sebe nenechá dlouho čekat.

Již v následujícím roce bude Hideo povýšen na pozici vedoucího oddělení kolejových vozidel. O tři roky později ale náhle rezignuje poté, co na nádraží v Jokohamě vypukne požár, při němž zahyne v jeho vagónech více než 100 lidí. Hideo za to rozhodně nebude zodpovědný, ale přesto bude cítit vinu a své pozice se tak raději vzdá.

Nové šance, nové možnosti

Před Hideem se navzdory nedávným neúspěchům brzy otevře nová příležitost. Opouští ministerstvo železnic a k další práci se upíše soukromé společnosti Sumitomo. Proč? Protože cítí rychlost. Abychom uvedli věci na pravou míru, v Japonsku se v jako jedné z prvních zemí na světě začnou soukromé firmy zabývat otázkou výstavby vysokorychlostních železnic. Projekt, který jednou vstoupí do historie pod názvem Šinkansen („nové hlavní tratě“) je sice teprve v plenkách, ale když si má společnost vybrat někoho z Japonců, který bude stát v jeho čele, jen stěží může volba padnout na někoho jiného než na Hidea. Ten bude jmenován hlavním inženýrem velkolepého projektu.

Trať spojující Tokio s Ósakou se sice osvědčí, ale projekt se kvůli výstavbám mnoha mostů a tunelů výrazně prodraží, což povede až k odvolání Hidea z jeho pozice. Jeho reputace v oboru tím značně utrpí, ale sám Hideo se nevzdá. V roce 1969 zahájí Hideo úplně novou kariéru. Stane se ředitelem Japonské národní agentury pro rozvoj vesmíru. V témže roce obdrží od britského Institution of Mechanical Engineers mezinárodní medaili Jamese Watta. Hideo bude vůbec prvním „nezápadním“ člověkem, který ji získá. Za celoživotní dílo mu bude v roce 1994 udělen japonský Řád za kulturní zásluhy. Hideo naposledy vydechne 18. března 1998 ve věku 96 let.

Hideův přínos pro japonskou železnici je výrazný. Kromě obměny vozového parku a četných inovací v infrastruktuře se zasadí především o vznik sítě rychlovlaků, která propojí Japonsko a bez nadsázky posune ostrovní stát na ekonomickou špici celého světa.

Zdroj: SciHi Blog, Medium