Železniční velikáni: Sørenova ztracená naděje v revolučním dynamu

Søren Hjorth je mužem, jemuž Dánsko bezesporu vděčí za rozvoj své železniční sítě. Není mu zavázán však jen rodný stát, nýbrž celý svět. Na příběh chlapce, který nikdy nenabyl technické vzdělání, ale přesto je považován za jednoho z nejdůležitějších inženýrů historie, se pojďme podívat v novém díle seriálu Železniční velikáni.

Píše se rok 1801 a my se nacházíme v dánském panství Vesterbygaard západně od Kodaně. Právě zde přichází na svět do rodiny místního správce Jacoba Hjortha a jeho manželky Margethe v době začínající průmyslové revoluce chlapec, který dostane jméno Søren. Narodí se do období začínajících napoleonských válek, které budou po následujících 15 let cloumat Evropou. Během nich se Dánsko postaví na stranu Francie, což pro něj bude mít nepříjemné ekonomické důsledky po jejich konci. Přijde mj. i o svou dlouholetou kolonii Norsko. S ekonomickými důsledky tohoto nešťastného spojenectví se bude Dánsko vyrovnávat několik desítek let. Po konci napoleonských válek v roce 1815 je Sørenovi již 14 let, což je ideální čas na návrat za naším dospívajícím velikánem.

Søren bude vyrůstat na otcově panství ve Vesterbygaardu. Jeho rodiče mu nebudou financovat nějaké speciální vzdělání, k čemu by jej také jako zemědělec na počátku 19. století potřeboval? V roce 1821 se stane správcem panství Bonderup u Korsoru. Tato pozice však nebude ani zdaleka naplňovat jeho představy, a tak se v roce 1828 stane zaměstnancem na berní komoře. V roce 1836 se vypracuje díky svému talentu a pracovitosti až na pozici tajemníka a úředníka. Ve volném čase bude docházet na Polytechnický institut, kde bude poslouchat přednášky. Díky získaným zkušenostem a vlastní kreativitě pro svého otce zhotoví mlátičku a bude se zabývat i fungováním parního stroje. V mezičase stihne Søren i studijní cestu do Anglie, kde se bude zabývat tamním parním provozem.

Čas stavět tratě

Díky nabytým zkušenostem se rozhodne založit roku 1844 svou vlastí železniční firmu. Sám sebe navíc jmenuje do pozice jejího technického ředitele. Štěstí se na něj usměje i v soukromém životě, neboť si o rok později vezme za ženu Vilhelmínu Anckerovou. Tato rozvedená žena mu přivede domů 2 děti z minulého manželství. Další dítě již se Sørenem mít však nebude.

Kromě působení ve své firmě bude Søren i předsedou Průmyslového spolku. Za jeho předsednictví získává spolek koncesi na výstavbu první železniční tratě na území Dánska. Tato Sørenova dcera má vést z Kodaně do nedalekého Roskilde. Pramálo záleží na tom, že je železnice dlouhá pouhých 35 km. Když je v červenci roku 1847 slavnostně otevřena, Søren zaznamenává svůj první nesmazatelný zápis do dánské historie.

V následujících letech se však štěstí obrátí jak k Sørenovi, tak i k dánské železnici zády. Výstavbě nových tratí nebude na přelomu 19. století přáno. Důvod je prostý, v celé řadě evropských států propukají v letech 1848 a 1849 četné rebelie. Je v zásadě jedno, zda jsou to revoluce nacionalistické, tak jako v případě Itálie a Německa, nebo revoluce usilující o větší občanská práva, jako ve Francii či Rakousku. Výsledek je v obou případech prakticky stejný. Boje, hlad a vysoké náklady vedoucí k upozadění jiných projektů. Není tak překvapením, že jim za oběť přijde alespoň na nějaký čas i železnice samotná.

Roku 1848 tak Søren rezignuje na své pozice a vydá se opět do země, kde se rodily první železniční kilometry, do Velké Británie. Tam zaujme především svým pokusem sestavit něco, co by se dnes dalo nazvat jako předchůdce elektromotoru. Jeho stroj sklidí úspěch i na velmi prestižní světové výstavě v Londýně roku 1851. Navíc vynese Sørenovi přijetí do britské Instituce stavebních inženýrů. Ve svých dalších výzkumech se Søren dostane až do situace, kdy bude schopen více méně vysvětlit princip fungování dynama, což si nechal roku 1854 patentovat. Docela slušný výkon na chlapce bez technického vzdělání.

Cesta za nemožným

Sørenovi se však přílišná víra ve svůj nový patent stane téměř osudnou. Dánský inženýr měl od dynama zkrátka přehnaná očekávání. Představoval si, jak bude dynamo pohánět lodě i lokomotivy a jeho účinnost se bude blížit ke 100 %. Perpetuum mobile však stvořit podle fyzikálních zákonů platných na Zemi s největší pravděpodobností nelze, a tak se musel Søren smířit s neúspěchem.

Po tomto neúspěšném pokusu se zklamaný Søren uchýlí do oceláren v Sheffieldu. Kromě toho bude překládat anglické texty do dánštiny. Od roku 1861 navíc bude pobírat rentu za přínos v otázce budování dánských železničních tratí. Svůj sen se Søren pokusí ještě jednou resuscitovat. Díky svým kontaktům v odborném prostředí si vymůže audienci u francouzského císaře Napoleona III., jehož zkusí přesvědčit k financování rozvoje svých strojů. Úspěchu se však nedočká, a tak mu nezbyde než se roku 1868 vrátit zpět do rodného Dánska. Zde se bude ještě 2 roky věnovat snahám o zlepšení svého vynálezu. Tomu definitivně odzvoní hrana roku 1870, kdy dánský génius vydechne naposledy.

Sørenovo úsilí jako vynálezce principu dynama bude na několik let zapomenuto. Na jeho práce naváže až roku 1879 plukovník Bolton ze Společnosti telegrafních inženýrů v Londýně. Jeho sny dynamo nikdy nenaplní, ale i přes to bude pro lidstvo v dalších letech nesmírně důležité.

Zdroj: Fysikhistorie