Železniční (r)evoluce: Vlaky v Mosambiku drtily řetězy kolonialismu

Z Arabů byli misionáři, z Portugalců kolonizátoři. A když přišla řeč na železnici, do Mosambiku dorazili i Britové. Všichni chtěli vliv, víru a vývozní trasy.

První obyvatelé a vliv Arabů

Území dnešního Mosambiku je již od pradávna obýváno nejrůznějšími africkými kmeny. Mezi ty nejvýznamnější se postupem času vyprofilují Křováci, které v roli dominantní síly v regionu postupně nahradí Bantuové. Ti na území dnešního jižního a středního Mosambiku zakládají asi před 2 000 lety říši Mwenemutapa. Na konci 1. tisíciletí našeho letopočtu naváží některé kmeny styky s Indií, Čínou, a především s arabským světem. Právě Arabové postupně získají největší vliv na území dnešního Mosambiku a kromě svých kulturních zvyklostí zde začnou šířit i své náboženství, islám. 

Portugalci přicházejí: zlato, obchod a křesťanství

Mosambik, ležící na jihovýchodě Afriky na pobřeží Indického oceánu, je lákavou destinací pro obchodníky především díky četným zásobám zlata. Pro Evropany objeví Mosambik v roce 1498 portugalský mořeplavec a objevitel Vasco da Gama. O pouhých 7 let později zakládají Portugalci v dnešní provincii Sofala první obchodní osadu. Do konce 17. století Portugalci nahradí Araby v pozici dominantní síly v regionu. Díky činnosti portugalských křesťanských misionářů se mezi domorodými kmeny začne šířit křesťanství, které se stane dominantním náboženstvím v regionu.

Odpor proti kolonizátorům a cesta k nezávislosti

V 19. století začne pozice Portugalců v dnešním Mosambiku upadat a o území se začnou stále více zajímat Francouzi a Britové. V pozici hlavní vývozní komodity zlato postupně vystřídá slonovina a bohužel i otroci. Ve 20. století založí Portugalci ve spolupráci s Brity Mosambickou společnost, která se má zabývat rozvojem ekonomiky kolonie, a to za účelem zvýšení výnosů z ní. Se zlepšováním situace pro vývoz surovin ze země souvisí i vybudování železniční sítě, která má zajišťovat převoz surovin z vnitrozemských dolů do přístavů, odkud mají být transportovány dále po moři.

Občanská válka mezi FRELIMO a RENAMO

Soukromé společnosti se však nebudou příliš starat o životní podmínky domorodců. Situaci ještě zhorší portugalský autoritářský vládce António de Oliveira Salazar, který po 2. světové válce prohlásí portugalské kolonie za zámořská území Portugalska. Odpor proti evropským kolonizátorům nabere na významu v roce 1964, kdy Fronta za osvobození Mosambiku (FRELIMO), podporovaná mj. SSSR a Čínou, naplno zahájí boj za nezávislost Mosambiku.Autonomie se Mosambik dočká až po úmrtí Salazara, konkrétně v roce 1973, nezávislost pak vyhlásí o dva roky později.  

Mosambik dnes: Commonwealth, volby a protesty

V nově vzniklé Mosambické lidové republice je okamžitě zavedena vláda jedné strany, komunistické FRELIMO. V důsledku nespokojenosti velké části obyvatel Mosambiku, způsobené především znárodňováním a přesídlováním obyvatel, vznikne opoziční Mosambický národní odpor (RENAMO), který bude podporovat JAR. Roku 1977 vypukne občanská válka, která bude trvat necelých 16 let a skončí uzavřením mírové smlouvy v Římě v roce 1992. Na jejím základě jsou v roce 1994 vyhlášeny demokratické volby, v nichž zvítězí již zmíněné uskupení FRELIMO.

V roce 1995 se Mosambik stane jediným členem Commonwealthu, který není bývalou britskou kolonií. Strana FRELIMO se ve vedení země drží až dodnes, což potvrzují i prezidentské volby v roce 2024, které vyhraje Daniel Chapo podporovaný uskupením FERLIMO. Nutno však podotknout, že po volbách následovaly mohutné protesty, při kterých zemřelo při střetech s ozbrojenými složkami nejméně 250 osob. Výsledek voleb odmítla uznat kvůli volebním podvodům i Evropská Unie.

Mosambik: První snahy o železnici: 19. století

O vybudování železnice na území dnešního Mosambiku se začíná poprvé otevřeně mluvit v 60. letech 19. století. V roce 1960 je totiž zahájena příprava projektu železniční tratě, která by spojila přístavní město Lourenço Marques (pozn.: dnešní hlavní město Mosambiku Maputo) s provincií Zoutpansberg, nacházející se na území dnešní Jihoafrické republiky. Projekt se však především pro nezajištěné financování nepodaří realizovat. Nikterak lépe nedopadne ani britská snaha z roku 1872 o spojení již zmíněného přístavního města Lourenço Marques s Drakensbergem.

Význam úzkého rozchodu a první trať do Pretorie

Navzdory prvotním nezdarům myšlenka na vybudování železniční sítě na území Mosambiku nikdy zcela nezanikne. Je to logické. Pro ekonomickou výnosnost kolonie je nezbytné, aby bylo možné vytěžené suroviny převážet z vnitrozemí do přístavů, odkud mají být transportovány loděmi dále do světa. Vzhledem ke spolupráci Portugalců s Brity je časem rozhodnuto, že při budoucím budování železniční sítě v kolonii bude použit úzký rozchod 1 067 mm, který již Britové používají v dalších afrických koloniích. Důvody jsou prosté. Britové již mají zkušenost s použitím tohoto rozchodu a vědí tak, co od něho očekávat. Další nepopiratelnou výhodou je kompatibilita se železnicemi v okolních britských koloniích, které Mosambik doslova obklopují. 

Dohoda o trati Beira a železniční expanze

Prvního úspěchu se železnice v Mosambiku dočká v roce 1890. V tomto roce je totiž dokončena stavba první železniční trati v zemi. Ta spojí přístavní město Lourenço Marques s méně než 100 km vzdáleným městečkem Ressano Garcia. Z něho je pak trať prodloužena až do města Pretorie v dnešní Jihoafrické republice. Tento přes 400 km dlouhý úsek je otevřen v roce 1895. Výstavbu tohoto úseku zajišťuje Nizozemsko-jihoafrická železniční společnost (NZASM). Výstavba dalších tratí na sebe nenechá dlouho čekat. Ještě v roce 1891 podepisují Portugalsko a Velká Británie strategickou dohodu o výstavbě železnice Beira, která má spojit mosambický přístav Beira s městem Bulawayo, jež je součástí britské kolonie Jižní Rhodesie (pozn.: dnešní Zimbabwe). Navzdory enormní délce 850 km je trať otevřena již v roce 1900. 

Po nezávislosti: Státní železnice a válkou poškozená síť

Během prvních desetiletí 20. století je dokončena naprostá většina mosambické železniční sítě. V roce 1931 je zřízena organizace Ředitelství přístavů a železnic kolonie Mosambik, která převezme pod svou správu železniční síť v kolonii. Kromě železnice bude společnost spravovat i přístavy v zemi. Toto spojení je vcelku logické. Jak již bylo zmíněno, kvalitní železniční spojení vnitrozemských nalezišť surovin s přístavy, odkud je zboží transportováno dále, je klíčové pro ekonomický úspěch kolonie. Začlenění přístavů a železnice pod jednu správu je tak vcelku prozíravým řešením.

Problémy současnosti Mosambiku: Finance a korupce

Po nabytí nezávislosti v roce 1975 připadne veškerá železniční síť v zemi pod správu nové společnosti Caminhos de Ferro de Moçambique (Mosambická železnice), která je vlastněna nově vzniklým státem.  Ta je později po bývalém koloniálním vzoru přejmenována na Portos e Caminhos de Ferro de Moçambique (Mosambické přístavy a železnice), protože pod svou správu převezme i mosambické přístavy. V průběhu občanské války je velká část železniční infrastruktury poškozena. Po skončení občanské války v roce 1992 je síť postupně obnovována a modernizována. I nadále je zachován rozchod 1 067 mm především kvůli kompatibilitě s rozchody okolních zemí. V současné době disponuje mosambická železniční síť asi 3 130 km. 

Rekonstrukci stávající železniční sítě a realizaci nových projektů v zemi komplikuje nejen nedostatek financí, ale i korupce. Nadále je však pro zlepšování ekonomické situace Mosambiku existence kvalitní železniční sítě, která bude sloužit k transportu zboží z vnitrozemí do přístavů, zcela nezbytná. I proto Mosambik v posledních letech přichází s několika konkrétními projekty. Mezi ty nejvýznamnější patří vybudování nového severojižního spojení. Jedná se o sérii tratí, které by navázaly na stávající železniční síť a výrazně ji rozšířily. Celkově by mělo být v rámci tohoto projektu vybudováno kolem 3 800 km tratí, přičemž náklady se odhadují na 20 miliard dolarů. 

V roce 2024 představují na společném setkání ministři dopravy Botswany, Zimbabwe a Mosambiku návrh na realizaci železničního projektu Ponta Techobanine, který by měl zlepšit spojení mezi těmito třemi zeměmi.  Celková cena projektu se odhaduje na 5 až 6 miliard dolarů. Toto usnesení navazuje na závěry schůzky v Harare z roku 2011, kdy bylo rozhodnuto o vybudování hlubokomořského přístavu v Techobanine, 70 km jižně od Maputa v Mosambiku. Ten má být spojen s vnitrozemskými zeměmi Zimbabwe a Botswanou asi 1 700 km dlouhou železniční tratí pro smíšený provoz s využitím nových a modernizovaných tratí. To by mělo usnadnit odbyt botswanského a zimbabwského zboží na světových trzích.