Železniční (r)evoluce v Kanadě: Masakr, dluhy a šílený závod napříč divočinou

Již od samého počátku jsou železnice v Kanadě konstruovány primárně pro potřeby nákladní dopravy. To se dnes může změnit, jelikož Kanada přichází s ambiciózním projektem, který může směřování kanadské železnice otočit o 180 stupňů.

Spory o Kanadu

Dějiny Kanady se začínají psát asi před 20 000 lety, kdy do Severní Ameriky přichází z Asie přes zamrzlý Beringův průliv první lidé. V následujících staletích se napříč Kanadou usídlují indiánské kmeny a zakládají.  osady. V 11. století zažívá Kanada první kontakt s Evropou, jelikož na ostrov Newfoundland připlouvají severští vikingové a na ostrově zakládají osadu. Další kontakt s Evropou přichází v 15. století, kdy italský mořeplavec John Cabot doplouvá k pobřeží ostrova Newfoundland. Koncem 15. století se počet domorodých obyvatel Kanady odhaduje na 200 000 až 2 miliony. Tento počet se bude v následujících letech rapidně snižovat v důsledku bojů s Evropany a epidemií infekčních nemocí přinesených z Evropy.

V následujících letech je Kanada rozdělena mezi Angličany, Francouze a Nizozemce, kteří spolu budou svádět boje o moc. Rozsáhlá území budou i nadále ovládat domorodci. Jak již bylo zmíněno, Evropané si nebudou brát s domorodci servítky a jejich chování vůči domorodcům bude mnohdy splňovat znaky genocidy. Jako nejslabší se ukáží být Nizozemci, jejichž vliv se v Severní Americe téměř vytratí. Spory mezi Francií a Velkou Británií vyřeší až sedmiletá válka v 18. století, během které Briti Francouze porazí a Kanadu si tak de facto podmaní pod svou kontrolu.

Britská správa a nezávislost

Kanada je rozdělena do jednotlivých kolonií, které jsou postupně v 19. století slučovány. Od roku 1800 jsou zahájeny kampaně na podporu přistěhovalectví z Evropy do Kanady. Během 1. světové války budou kanadské síly bojovat po boku Dohody. V roce 1931 dochází k výraznému omezení britského vlivu nad Kanadou, avšak země i nadále zůstává součástí Britského impéria. Kanada se zúčastní i 2. světové války, ve které bude bojovat opět po boku Britů a dalších spojenců proti Němcům a Italům v Evropě a v severní Africe i proti Japoncům v Pacifiku. V roce 1949 se Kanada stává členem NATO.

Kanadské síly se zúčastní Korejské války, kde budou jako součást sil pod hlavičkou OSN podporovat Jižní Koreu. Druhá polovina 20. století se ponese v duchu boje quebeckých separatistů za nezávislost. Ti budou využívat teroristických praktik včetně únosů a vražd politiků. Proti separatistům zasáhne armáda a porazí je. To je potvrzeno i v roce 1995, kdy obyvatelé Québecu odmítnou nezávislost v referendu. V roce 1982 získává Kanada plnou nezávislost. Nadále bude jako hlavu státu uznávat britskou královnu (pozn.: respektive krále). V roce 2016 podepisuje Kanada dohodu o volném obchodu s EU a v roce 2018 i novou dohodu o volném obchodu s USA a Mexikem.

Doba předželezniční

S předchůdci dnešních železnic se v Kanadě setkáváme již v 17. století, kdy jsou stavěny první důlní železnice. Ty jsou zpravidla poháněny koňmi a slouží k převozu vytěžených surovin k vodě, po které jsou transportovány dále. Spíše než o železnici se jedná o vozíky tažené koňmi na krátké vzdálenosti. Další předzvěstí rozvoje železnice v Kanadě je výstavba pozemní lanové dráhy jezdící po dřevěných kolejnicích na začátku 19. století v Cap Diamant v Québecu. Systém je poháněn jednoduchým parním strojem a slouží k vývozu kamene na kopec Cap Diamant, z něhož je na něm stavěna citadela.

Před příchodem železnice je dopravní infrastruktura Kanady postavena na vodě. Jsou stavěny nejrůznější vodní kanály, které tvoří spolu s řekami a dalšími vodními plochami síť, po níž je transportováno zboží i vytěžené suroviny po celé kolonii. Tento způsob dopravy je však poměrně nákladný a někdy i v důsledku nestabilního počasí nespolehlivý, jelikož vodní toky zamrzají až na 5 měsíců v roce. Stejně jako v jiných koloniích je i v Kanadě záměrem kolonizátorů a vlastně i obyvatel kolonie dostat vytěžené suroviny a zboží co možná nejrychleji do přímořských přístavů, ze kterých je transportováno dále na mezinárodní trh. Na rychlosti transportu zboží a surovin po Kanadě závisí v konečném důsledku i hospodářský růst kolonie.

Zrod kanadské železnice

První plnohodnotná železniční trať vzniká na území Kanady v roce 1836. Jedná se o asi 20 km dlouhou trať mezi obcemi La Prairie na řece svatého Vavřince a St. Johns na řece Richelieu. Tato železniční trať má sloužit jako spojka mezi zmíněnými řekami a výrazně tak usnadnit transport zboží mezi nedalekým Montrealem a jezerem Champlain, u kterého se nachází další větší kanadská města. Není tak překvapením, že výstavbu této trati financují především významní montrealští obchodníci. Očekávaného využití se však tato železniční trať z celé řady důvodů nedočká a celý projekt tak skončí fiaskem.

Navzdory prvotnímu neúspěchu následuje již v roce 1839 výstavba další železniční tratě v Kanadě. Jedná se o asi 9 km dlouhou železniční trať, která spojí uhelné doly Albion Mines s menším přístavem Dunbar Point poblíž obce Pictou na východě Kanady. Tato trať bude sloužit vcelku logicky pro transport uhlí z dolů do přístavu. Tratě tohoto typu začnou v 1. polovině 19. století úspěšně vznikat po celé Kanadě. Jejich existence značně urychlí transport vytěžených surovin do přístavů a v konečném důsledku přinese jejich vlastníkům nemalé zisky. V tomto období je vznik železničních tratí v Kanadě takřka výhradně v režii soukromých společností. Zároveň železnice v Kanadě vzniká pro potřeby nákladní dopravy.

Klíčový zákon

Klíčem pro bleskový rozvoj železniční sítě v Kanadě bude přijetí zákona, kterým se centrální koloniální vláda zaváže k darování dotace na všechny nově vzniklé železniční tratě, jejichž délka přesáhne 75 mil (pozn.: asi 120 km). Přijetí tohoto zákona v roce 1849 vyvolá v Kanadě úplnou železniční mánii. V příhraničních oblastech budou kanadští železniční podnikatelé významně spolupracovat se svými americkými protějšky. Příkladem úspěšné kanadsko-americké železniční spolupráce je výstavba některých úseků železnice Great Western Railway. Práce na přeshraničním úseku mezi Niagarskými vodopády a městem Windsor na západě Kanady v provincii Ontario jsou zahájeny v roce 1849 a zdárně dokončeny o 5 let později.

Dalším významným krokem pro rozvoj železnice v Kanadě je založení společnosti Grand Trunk Railway Company v Montrealu v roce 1852. Ta se stane na dlouhá desetiletí největším hráčem na poli kanadské železnice. Vybuduje celou řadu významných železničních tratí včetně propojení Montrealu s Torontem či Portlandem nacházejícím se v USA. Železniční boom, který Kanada zažije ve 2. polovině 19. století, významně přispěje nejen k ekonomickému rozvoji země, ale i ke zrychlení a zefektivnění komunikace mezi jejími jednotlivými částmi. I proto se vyplatí kanadské centrální vládě investovat nemalé prostředky do výstavby nových železničních tratí, ačkoli je ona sama přímo nevlastní.

Dalším významným přínosem železnice je vznik nových obcí, měst a průmyslových podniků či továren podél vznikajících železničních tratí. To vede k osidlování dosud neobydlených oblastí a v konečném důsledku i ke zvýšení kontroly centrální vlády nad celou kolonií. S postupem času začne železnice v Kanadě nabírat na významu i pro osobní dopravu. Vzhledem k obrovským přepravním vzdálenostem a poměrně nízké rychlosti jízdy budou podél tratí vznikat hotely, občerstvovací stanice a samozřejmě i nádraží. V mnohdy pusté kanadské krajině tak bude železnice působit jako dominanta. V roce 1867 přichází druhá fáze výstavby železničních tratí v Kanadě.

Kanadská transkontinentální trať

Doposud můžeme v Kanadě mluvit spíše o jednotlivých tratích, případně o lokálních a regionálních železničních sítích. O kanadské železniční síti zatím nemůže být řeč, jelikož jednotlivé tratě či lokální sítě nejsou vzájemně propojeny. To se však má změnit. Ve zmíněném roce 1867 je totiž centrální vládou přijat zákon, který ji zavazuje k podílení se na výstavbě transkontinentální železniční tratě, která by za pomoci odboček udělala z kanadských tratí plnohodnotnou celostátní železniční síť. Trať má vést z Montrealu na východě do nově vzniklého Vancouveru na západě země. V roce 1880 centrální vláda podepisuje smlouvu se soukromou společností Canadian Pacific Railway Company a práce mohou být zahájeny.

Práce na výstavbě transkontinentální trati jsou zahájeny v roce 1881 a dokončeny roku 1885. Trať je stejně jako zbytek kanadské sítě stavěna s klasickým rozchodem 1 435 mm. Kanadská centrální vláda poskytne společnosti nemalé finanční prostředky, pozemky i záruku, že po dobu následujících 20 let nevznikne v zemi žádná jiná železniční trať, která by této mohla konkurovat. Pro Kanadu, která má v té době asi 3,5 milionu obyvatel, se bude jednat o enormní investici. Trať povede velmi komplikovaným reliéfem, což významně zvýší náklady na výstavbu. Za nesmírně náročných podmínek bude na výstavbě pracovat i mnoho zahraniční dělníků včetně 15 000 Číňanů. Odhaduje se, že během výstavby přijde o život nejméně 600 pracovníků.

Železnice se stane klíčem pro ekonomický rozvoj řady nově vzniklých měst včetně Winnipegu či Vancouveru. Výstavba této trati s sebou kromě ekonomického růstu země přinese i výrazný posun v osidlování centrální, a především západní části země. Na západním pobřeží Kanady vznikne celá řada přístavů včetně zmíněného Vancouveru. To otevře zemi přístup na nový trh. Spolu s řadou odboček bude železniční síť vlastněná společností Canadian Pacific Railway Company dosahovat délky více než 20 000 km, což dnes činí necelou polovinu kanadské železniční sítě. Nutno říci, že nezanedbatelná část tratí vlastněných touto společností se dnes nachází ve Spojených státech amerických. 

Znárodnění kanadských železnic

Příliv přistěhovalců a ekonomický růst na počátku 20. století bude znamenat třetí fázi rozvoje kanadské železnice. Zejména na západním pobřeží bude vznikat mnoho odboček a regionálních tratí. Navzdory rozmachu osobní železniční dopravy bude hrát i nadále na kanadské železnici prim doprava nákladní. Postaveny jsou dokonce další 2 transkontinentální železnice, avšak obě potká stejný konec. Jako první je postavena soukromou společností Canadian Northern Railway transkontinentální trať, která bude v době své největší slávy spojovat Québec na východě země přes Ottawu, Winnipeg a Edmonton s Vancouverem na západě Kanady. Společnost se však ocitne v obrovských dluzích a bude jí hrozit likvidace.

Situaci zachrání kanadská centrální vláda, která železniční síť odkoupí a pro její správu a provoz vlaků na ní založí Canadian National Railway. Podobný osud potká třetí transkontinentální kanadskou železniční trať, která povede z Winnipegu na východ až do města Moncton. Ve 20. letech 20. století jsou v důsledku špatné ekonomické situace soukromých železničních společností znárodněny všechny železniční tratě v zemi s výjimkou tratí vlastněných a provozovaných společností Canadian Pacific Railway Company. Jedním z hlavních důvodů smrtelné krize většiny soukromých železničních společností bude 1. světová válka, která zastaví imigraci a příliv kapitálu z Velké Británie.

Ústup ze slávy

Ve 2. polovině 20. století se kanadská železnice bude muset vypořádat s novou konkurencí v podobě automobilové a letecké dopravy. To povede k enormnímu úbytku cestujících, a tak železnice bude sloužit opět takřka výhradně pro nákladní dopravu. Ve snaze ušetřit peníze a vzhledem k nedostatečné poptávce jsou po zbytek 20. století železniční tratě v Kanadě spíše jen udržovány. Nedochází ani k významné elektrifikaci železničních tratí. V celé Kanadě bude elektrifikováno pouhých 130 km železničních tratí, a to pouze ve vybraných příměstských oblastech.

V roce 1978 dochází k administrativním změnám na poli kanadské železnice. V důsledku úbytku cestujících je osobní doprava zajišťovaná společností Canadian National Railway převedena na nově vzniklou federální agenturu Via Rail. V roce 1995 je dokonce společnost Canadian National Railway zcela privatizována. Železniční infrastruktura se tak dnes v Kanadě nachází takřka výhradně v soukromých rukou. V roce 2023 je společnost Canadian Pacific Railway Company začleněna do soukromé společnosti Canadian Pacific Kansas City Limited.

Nová éra kanadské železnice

Soukromé společnosti Canadian National Railway a Canadian Pacific Kansas City Limited zároveň provozují na svých tratích nákladní vlaky a jsou jednoznačně nejvýznamnějšími nákladními železničními dopravci v zemi. Dálkové osobní vlaky v Kanadě provozuje již zmíněná federální agentura Via Rail. Příměstskou železniční dopravou pak disponují města Montreal, Vancouver a Toronto. Zajišťují ji většinou jednotlivé provincie. Celkem Kanada disponuje necelými 50 000 km železničních tratí, což z ní dělá po USA, Číně, Rusku a Indii pátou nejdelší železniční síť na světě.

Aktuálně nejvýznamnějším kanadským železničním projektem je bezesporu výstavba vysokorychlostní železniční tratě, která by spojila Toronto s Québecem. V roce 2025 přichází s nápadem na její výstavbu kanadský premiér Justin Trudeau. Celková délka trati by měla být asi 1 000 km včetně několika odboček. Vlaky by měly dosahovat rychlosti až 300 km/h a z Toronta do Québecu by měly dojet za 3 hodiny. Předpokládané datum dokončení tohoto projektu, který dostane název ALto, však není možné dnes určit. Počítá se, že vysokorychlostní vlaky budou stavět ve městech Torontu, Peterborough, Ottawě, Montrealu, Lavalu, Trois-Rivières a Québecu. Očekávané náklady na výstavbu této trati se pohybují v rozmezí 80 až 120 miliard kanadských dolarů.