Železniční (r)evoluce: Sekulární oáza. Tunisko mezi tradicí a moderními tratěmi

Tuniská železnice dodnes těží ze základů, které vybudovali Francouzi. Nyní míří jako druhá země na africkém kontinentu k vysokorychlostním tratím.

Sekulární republika

Dnešní tuniské území je podobně jako Maroko či Alžírsko od nepaměti obýváno pasteveckými berberskými kmeny. Změna mnoho let zavedených pořádků přichází až s příchodem Féničanů, výborných mořeplavců, kteří v oblasti založí řadu přímořských osad, z nichž nejvýznamnější se stane Kartágo. To se bude velmi rychle rozvíjet, což povede ke střetu zájmů s jiným středomořským hegemonem, Římskou říší. Moc Kartága v době jeho vrcholné slávy dosáhne až do Španělska, na Sicílii či na řecké ostrovy ve Středomoří. 

Spory Kartága s Římskou říší o pozici dominantní mocnosti v regionu vyvrcholí sérií 3 válek, které vejdou do dějin pod názvem punské (pozn.: Římané označovali obyvatele Féničany Puny, proto ten název). Výsledkem trojice válek je drtivá porážka Kartaginců a srovnání původního Kartága se zemí. Oblast severní Afriky se definitivně dostane pod správu Říma jakožto nová provincie. Římané založí i budoucí hlavní město Tunis. To však nebude mít v této době větší význam. Tento stav potrvá do 5. století našeho letopočtu. V té době slábnoucí Západořímská říše nedokáže udržet kontrolu nad bývalými provinciemi, které budou ovládnuty jinými kmeny.

Do severní Afriky se ze Španělska přeplaví kmen Vandalů. Jejich pokus o ovládnutí oblasti však nenalezne pochopení u původního berberského obyvatelstva, díky čemuž Vandalové severní Afriku nikdy neovládnou a vrátí se zpět do Evropy. Podobně neslavně dopadne pokus Byzantské říše o podrobení severní Afriky. Trvalejší stav nastane až v 7. století, kdy se do dnešního Tuniska přes Egypt a Libyi dostanou z Blízkého východu Arabové.

Ti kromě své kultury přinesou do země i zcela nové náboženství, islám, jenž rychle najde mezi domorodými kmeny oblibu. Zde je nutné podotknout, že Arabové zpravidla nenutili pohanské kmeny k přijetí islámu, ale obvykle finančně zvýhodňovali ty, kteří islám přijali.

Arabští emírové si vyberou za sídelní město doposud ne příliš významný Tunis. Arabští emírové budou vládnout oblasti až do 16. století, kdy je území ovládnuto sílící Osmanskou říší. Další změna přichází v roce 1881, kdy je území Tuniska ovládnuto Francouzi, kteří nad ním vyhlásí, podobně jako nad dalšími severoafrickými zeměmi, protektorát. Tunisané nebudou moci svobodně rozhodovat o své zemi, na druhou stranu jim kolonizace přinese řadu pozitiv, jako budování škol, nemocnic, dopravní infrastruktury, zvýšené hygieny atd. V Tunisku začnou nicméně nabírat na popularitě síly usilující o tuniskou nezávislost.

Tunisko během druhé světové války

Během 2. světové války zůstane Tunisko po obsazení Francie Německem spravováno vichystickou Francií. V roce 1943 z něho však budou spojené německo-italské síly vytlačeny Američany, Brity a jejich spojenci. Ústup vojsk Osy z Tuniska do Evropy znamená konec 2. světové války v severní Africe. Po konci 2. světové války začnou Tunisané na Francouzích požadovat stále větší míru autonomie. Ti však budou k požadavkům Tunisanů zpočátku hluší. Po sérii menších potyček získá Tunisko v roce 1956 nezávislost. Prvním prezidentem nového nezávislého státu se stane Habíb Bouguiba. Ten se zasadí mj. o odluku církve od státu nebo o emancipaci žen.

Nezávislé Tunisko

Habíb Bouguiba se stane v zemi velmi populárním. V roce 1987 ze své funkce pro vysoký věk odstoupí. Jeho popularita přetrvá v zemi i po jeho smrti v roce 2000. V roce 2010 se v Tunisku spustí nepokoje. Cílem demonstrantů je demokratizace země. Té je nakonec dosaženo, neboť od roku 2012 si Tunisané volí parlament. Oficiálně je Tunisko poloprezidentskou republikou. Jasný signál toho, že Tunisko chce směřovat západním směrem, je rok 2021, kdy je jmenována předsedkyní vlády Nadžla Búden Ramadán. To z Tuniska udělá první zemi v arabském světě, v níž bude žena zastávat takto vysokou pozici.

Tuniská železniční síť 

Železniční historie se na území Tuniska začíná psát v roce 1870, kdy italská společnost Mancardi získá koncesi na stavbu železnice mezi Tunisem a oblastí Sahelu. Tento projekt však nebude pro nedostatek financí realizován. První železniční trať na území Tuniska je tak vystavěna až o 2 roky později v roce 1872. Vystavěná trať spojuje hlavní město Tunis s 16 km vzdáleným městem La Goulettte. Tato trať je vybudována se standardním rozchodem 1 435 mm. Nedlouho poté je dokončena síť železnic kolem hlavního města Tunisu. Tratě jsou rovněž budovány se standardním rozchodem 1 435 mm.

V roce 1877 je dokončena trať z hlavního města Tunisu až na hranice se sousedním Alžírskem. I tato trať je vybudována se standardním rozchodem 1 435 mm. Zároveň je rozhodnuto, že všechny tratě jižně od Tunisu budou budovány s úzkým rozchodem 1 000 mm. Důvod je prostý, ušetřit. První z tratí s tímto úzkým rozchodem je dokončena roku 1897 a spojuje fosfátové doly u města Gafsa s přístavním městem Sfax. Tyto tratě jsou stejně jako mnohé další budovány soukromými společnostmi a důvody jejich výstavby jsou čistě ekonomické.  

V roce 1897 je Tunis spojen železniční tratí s dalším významným přístavním městem Sousse. Tato trať je v roce 1912 prodloužena směrem na jih do města Sfax. Nedlouho poté jsou vybudovány další úzkorozchodné tratě, které napojí na stávající železniční síť rozsáhlé těžební oblasti železné rudy, fosfátů a olova nedaleko hranic s Alžírskem. Rozvoj pokračuje v podobném tempu až do 2. světové války. Po válce disponuje tuniská železniční síť přibližně 2 050 km železnic, z nichž většina je vybudována s úzkým rozchodem 1 000 mm. 

Tuniská železnice po získání nezávislosti 

Po nabytí nezávislosti v roce 1956 je v Tunisku zřízena společnost Société Nationale des Chemins de Fer Tunisiens (SNCFT), která má spravovat železniční síť na území země. Tratě na území Tuniska jsou novým státem postupně znárodňovány. Tento nelehký a zároveň velmi drahý proces je dokončen v roce 1967. Po nabytí nezávislosti je snaha země jasná.

Modernizovat stávající železniční síť a následně vybudovat tratě, které propojí síť stávající. V roce 2004 je dokončena trať z města Kalaa Seghira do města M'Saaken, což umožní, aby se trať na trase Tunis-Sfax vyhnula centru města Sousse. Zároveň je zdvojkolejněna většina trati spojující města Sfax a Tunis.

Tunisko a železnice v novém tisíciletí

Ve 21. století jsou zároveň zahájeny diskuse se sousední Libyí o vybudování společné přeshraniční tratě.  Tato trať by měla být vybudována se standardním rozchodem 1 435 mm a zároveň by měla vést z města Gabés do města Ras Ajdir na libyjsko – tuniské hranici. Libye chce na tuto trať navázat tratí, která by spojila město Ras Ajdir s libyjsko-egyptskou hranicí.

V dnešní době disponuje tuniská železniční síť přibližně 2 170 km železnic, z nichž přes 1 700 km je vybudováno s rozchodem 1 000 mm a necelých 470 km je vybudováno se standardním rozchodem. Z těchto 2 170 km železnic je aktivně využíváno necelých 1 800 km, z nichž necelých 230 km je dvoukolejných a přibližně 90 km je elektrifikovaných. 

V současné době se Tunisko po vzoru sousedního Maroka začíná zabývat projektem vysokorychlostních tratí. Cíl je jasný. Stát se po Maroku druhou zemí na africkém kontinentu, v níž budou provozovány vysokorychlostní tratě. Nejprve projekt počítá s výstavbou necelých 90 km vysokorychlostních železničních tratí v okolí hlavního města Tunisu. V roce 2024 je však projekt rozšířen na výstavbu vysokorychlostního spojení mezi východem a západem země. Trať by měla spojit přímořské město Bizerta na severu země a město Medenine na jihovýchodě Tuniska. Plán tak nyní počítá s výstavbou více než 500 km vysokorychlostních železničních tratí. 

Vzhledem k nevelké ochotě evropských institucí spolupodílet se na výstavbě tuniské vysokorychlostní železniční sítě se Tunisko obrátí na Čínu. Ta hozenou rukavice pozvedne a přislíbí jak finanční, tak technologickou pomoc při výstavbě vysokorychlostní železniční sítě v zemi. Ve 21. století začnou rovněž sílit hlasy vyzývající k výstavbě vysokorychlostní železnice, jež by spojila Maroko, Alžírsko a Tunisko. I tento projekt však zůstává nejistý kvůli financování. Zatímco marocká vysokorychlostní železnice již vzniká a tuniská začne pravděpodobně zanedlouho také, situace v Alžírsku je zcela jiná a projekt je tam stále ve fázi diskusí.

Železniční (r)evoluce je pravidelný seriál redakce, ve kterém mapujeme vývoj železniční infrastruktury ve vybraných zemích, jako například Saudská Arábie, Lotyšsko, Alžírsko, Rumunsko  a mnohé další.