Železniční (r)evoluce: Rusko sype miliardy na Kubu. Vzkřísí pýchu, kterou SSSR zařízl?

Kuba má sedmou nejstarší železniční síť na světě. Dlouho se v řadě statistik držela v oblasti železnice na špici. Dnes je však situace zcela jiná. Železniční odvětví je v krizi. Z ní mu mají pomoci staří známí Rusko a Čína.

Španělská kolonie

Kuba je lidmi osídlena asi ve 4. tisíciletí př. n. l. Její obyvatelé se živí lovem a sběrem. S postupem času se na Kubě rozšiřuje rybolov a drobné farmaření. V roce 1492 dorazí ke kubánským břehům italský námořník Kryštof Kolumbus plující pod španělskou vlajkou. Ten prohlašuje Kubu za španělskou kolonii. V 16. století si Španělé upevňují moc nad ostrovem a začínají na něj dovážet otroky z Afriky. V roce 1762 dobývají hlavní město Kuby Havanu Briti. Už o rok později jej však vrací zpět do rukou Španělů. Mezi lety 1868 a 1878 povede Kuba válku za nezávislost na Španělsku. Jejím výsledkem je příměří slibující Kubě větší autonomii.

Tento slib však nebude ze strany Španělů nikdy dodržen a jediným hmatatelným výsledkem bojů za nezávislost je zrušení otroctví v roce 1886. Není velkým překvapením, že již v roce 1895 se rozhoří další válka za kubánskou nezávislost. Tohoto zmatku se rozhodnou využít Spojené státy americké a vyhlašují Španělsku rovněž válku. Španělé jsou poraženi a v roce 1902 se Kuba stává nezávislým státem pod ochranou USA. V roce 1933 se moci na Kubě pučem chopí vojenský důstojník Fulgencio Batista. Jeho vláda se zpočátku bude projevovat poměrně liberálně, ale ne na dlouho. V zemi začíná bujet korupce, Batista se spolčuje s americkou mafií a lidem na Kubě se žije stále hůř.

Nástup komunismu  

V roce 1953 povstane proti Batistově režimu Fidel Castro. Po porážce je však přinucen stáhnout se do hor, z nichž vede za pomoci Ernesta Guevary proti státnímu aparátu partyzánskou válku. Vzhledem ke špatným životním podmínkám si Castro díky svému levicovému a na oko líbeznému smýšlení získá podporu řady domorodých Kubánců. Výsledek se skutečně dostaví a v roce 1959 Castrova partyzánská armáda obsazuje hlavní město Kuby Havanu a Batista je přinucen k útěku. Castro vyhlásí zemi komunistickým státem a blízkým spojencem SSSR. Něco takového ovšem nemohou v rámci své politiky zadržování komunismu tolerovat Spojené státy. Ty s Kubou přerušují diplomatické styky a uvalí na ni obchodní embargo.

USA budou dokonce podporovat neúspěšnou vojenskou intervenci v Zátoce sviní. Jelikož se Castro obává plnohodnotné americké invaze, povoluje Sovětům, aby na ostrově rozmístili svá vojska včetně jaderných zbraní. To vyvolá jednu z největších krizí studené války. Diplomaticky se ji však podaří zažehnat. Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 znamená pro Kubu ekonomickou tragédii. V roce 2002 je uzavřena poslední ruská vojenská základna na Kubě. Fidel Castro vydrží v čele Kuby až do roku 2008, kdy jej vystřídá jeho bratr Raúl Castro. Ten v čele země vydrží do roku 2018, kdy jej vystřídá současný prezident Miguel Diaz-Canel. Navzdory tomu Kuba zůstává komunistickou zemí a její ekonomické problémy trvají dodnes.

 

Sedmá na světě

Železniční historie Kuby se začíná psát v roce 1834, tedy v době, kdy je Kuba pod španělskou nadvládou. Právě ve zmíněném roce je schválena výstavba první železniční tratě v kolonii, která spojí hlavní město Havanu s obcí Bejucal. Tato asi 27,5 km dlouhá železniční trať je otevřena v roce 1837. Za její výstavbou stojí společnost Compañía de Caminos de Hierro de la Habana (pozn.: Havanská železniční společnost). Jedná se tak o první železniční trať pro parní lokomotivy v celé Latinské Americe. Kuba se stane sedmou zemí světa disponující železniční tratí pro parní lokomotivy. Stihne to rychleji než Španělsko. Před Kubou to stihnou pouze Velká Británie, Francie, Spojené státy americké, Německo, Belgie a Rusko.

Brzký vznik železničních tratí na Kubě je celkem logický, když vezmeme v potaz její polohu a situaci. Poté, co Španělsko ztratí v důsledku své vyčerpanosti z napoleonských válek většinu svého jihoamerického koloniálního panství, je Kuba jednou z mála zbývajících španělských kolonií. O to více chtějí kolonizátoři maximalizovat z ní plynoucí zisk. Před zavedením železnice je dopravní infrastruktura na Kubě na velmi chabé úrovni. Klíčem pro navýšení zisku z kolonie je zkrácení přepravních dob mezi rozsáhlými zemědělskými plantážemi a přímořskými přístavy, z nichž je zboží transportováno na mezinárodní trh.

Cukr motorem železničního rozvoje

Hlavní komoditou pohánějící rozvoj kubánské železnice je cukr, respektive cukrová třtina. Tu je nutné přepravovat nejprve z rozsáhlých plantáží do cukrovarů, z těch je následně cukr přepravován do přístavů, z nichž putuje na mezinárodní trh. Železnice má tak minimálně ve svém počátku sloužit pro potřeby nákladní dopravy. Jak již bylo zmíněno, první kubánská trať je dokončena v roce 1837 a spojuje města Havana a Bejucal. V roce 1839 je pak tato trať prodloužena o 17 km na jihovýchod až do města Güines. V roce 1843 jsou na železniční síť napojena města San Felipe a Batabanó. Přibývat budou i další tratě. V roce 1852 bude Kuba disponovat téměř 100 km železničních tratí.

V roce 1859 je dokonce v Havaně zahájena tramvajová doprava. Rozvoj železnice bude pokračovat ve 2. polovině 19. století i po nabytí nezávislosti na počátku 20. století. V roce 1917 je otevřena asi 92 km dlouhá elektrifikovaná trať celosvětově známá pod názvem Hershey Railway. Ta je postavena pro převoz cukru ze zemědělských oblastí okolo města Mantanzas do Havany. Na železničním trhu se pohybuje mnoho různě velkých soukromých společností. Jednou z těch nejvýznamnějších bude Cuba Railway Company. Jedním z jejích hlavních akcionářů se stane významný americký železniční inženýr William Van Horne, který se velkou měrou zaslouží o rozvoj železnice také v Kanadě.  

William Van Horne bude až do své smrti v roce 1915 úspěšně usilovat o rozvoj železnice na Kubě. Mezi jeho největší úspěchy se zařadí výstavba tratí, které propojí provincie Camaguey a Oriente na východě Kuby s Havanou. Úspěchem je i propojení hlavního kubánského města se Santiagem de Cuba. Mezi lety 1940 a 1959 projde kubánská železnice rozsáhlou modernizací navzdory probíhající partyzánské válce pod vedením Fidela Castra. Zvyšována je traťová rychlost a parní lokomotivy jsou postupně nahrazovány dieselovými. Železnice se vzhledem ke svému strategickému i finančnímu významu stane terčem útoků a sabotáží Castrových jednotek. Navzdory tomu se kubánská železniční síť bude řadit mezi jednu z nejhustších na světě.

Po nástupu Castra

Před nástupem Castra k moci bude dokonce existovat trajekt převážející vlaky mezi Miami a Havanou. Poté, co se v roce 1959 chopí moci v zemi Fidel Castro, dochází k takřka okamžitému znárodnění kubánské železniční infrastruktury i dopravců. Vytvořena je státní společnost Ferrocarriles Nacionales de Cuba (pozn.: Kubánské národní železnice později přejmenované na Ferrocarriles de Cuba – Kubánské železnice), která bude spravovat veškerou kubánskou železniční infrastrukturu a zároveň bude plnit roli dopravce. Nejvýznamnějším produktem přepravovaným po kubánské železniční síti zůstane i nadále cukr, respektive cukrová třtina.

Mezi lety 1963-1966 koupí Kuba několik nových diesel-elektrických lokomotiv Brush Type 4 britské výroby. Vzhledem k americkému obchodnímu embargu bude pro Kubu stále složitější nakupovat nové železniční vybavení. Na konci 60. let je v rámci snahy o prohloubení vztahů se Sovětským svazem zcela zastaveno nakupování železničního vybavení včetně lokomotiv ze západního bloku. Tyto dodávky jsou nahrazeny zbožím z východního bloku. Po rozpadu Sovětského svazu se Kuba ocitne v nelehké ekonomické situaci. Pád jejích spojenců znamená jisté osiření a Kuba je tak nucena obchodovat s někdejšími nepřáteli. V oblasti železnice se mezi její největší obchodní partnery zařadí Kanada a Španělsko.

Železniční krize

Špatná ekonomická situace se projeví i na železničním odvětví, jelikož nebudou peníze na modernizaci železničních tratí a mnohdy ani na jejich údržbu. To vede ke snižování rychlosti a spolehlivosti kubánské železnice. Železniční situace země se začne zlepšovat až ve 21. století, kdy do hry vstoupí Čína. Ta se stane od roku 2006 jednoznačně největším kubánským partnerem na poli železnice. Spolupráce bude zpočátku omezena na dodávky lokomotiv a vozů. V roce 2007 pak přichází Kuba spolu s Venezuelou s plánem na společné investice do kubánské i venezuelské železniční sítě, jejichž cílem na Kubě je navýšit průměrnou rychlost. Ta činí v roce 2007 asi 40 km/h. Většina projektů však zůstane pouze na papíře.

O něco úspěšnější bude iniciativa z roku 2010, jejímž cílem je modernizace hlavních kubánských železničních tratí. Kuba se začne více zaměřovat na vzdělávání vlastních dopravních inženýrů, a to především ve spolupráci s Francií. Dnes Kuba disponuje více než 8 000 km železničních tratí, z nichž naprostá většina je vybudována se standardním rozchodem 1 435 mm. Vzhledem k její vysoké hustotě má přístup k železnici asi 97 % Kubánců. Železnice na Kubě je cenově dostupná, ale poměrně pomalá a nespolehlivá. Navzdory tomu železnici využívá řada Kubánců k denní dojížďce i na delší cesty. Přes uvedené problémy si nadále udržuje železnice na Kubě významnou roli i v oblasti nákladní dopravy.

 V roce 2016 přichází Kuba s plánem významně modernizovat do roku 2030 svou železniční síť. Klíčovým partnerem pro tento rozvoj má být Rusko. Projekt počítá s modernizací řady tratí včetně páteřního spojení Havana – Santiago de Cuba. V roce 2019 pak společnost Ferrocarriles de Cuba podepisuje se svým ruským protějškem Rossijskije železnyje dorogi (RŽD) smlouvu, která stanoví následující: Rusko pomůže Kubě s rekonstrukcí 1 078 km tratí. Celková cena projektu je stanovena na 1,9 miliardy eur. Součástí snahy o zlepšení železniční situace země je rovněž úprava zákonů umožňující zahraničním subjektům provozovat vlaky na kubánské železniční síti. Na základě přijetí tohoto zákona se k investicím do kubánské železnice zaváže i Francie.