.jpg)
foto: Wikimedia Commons / Public Domain /Parní lokomotiva typu 0-4-4T. Používána na finských státních železnicích v letech 1886–1932.
Finské železnice sehrály klíčovou roli v historii Ruska, když v roce 1917 převezly Vladimíra Iljiče Lenina zpět do vlasti. Tento nenápadný transport se stal jedním z klíčových okamžiků, který vedl k ruské revoluci a změnil osud celé Evropy.
Je poměrně složité určit, kdy se začínají psát dějiny Finska, nicméně první dochované písemné zmínky z tohoto území pocházejí až z 12. století. To souvisí jednak se snahou o christianizaci této oblasti, a také s politikou sousedního Švédského království. Jeho úspěšná snaha kolonizovat tuto oblast vede k tomu, že většina pozdějšího finského území se ve 13. století stává pevnou součástí Švédska. Status součásti švédského impéria vydrží Finsku až do Severní války (1713-1721). V té Švédsko prohraje s Ruskem, což povede k anexi jihovýchodní části Finska Ruskem.
Zbytek finských oblastí bude k Rusku připojen po Finské válce v roce 1809. Na tomto území se vytvoří autonomní Finské velkoknížectví, jehož dominantním náboženstvím bude luteránství. Po kapitulaci Ruska v 1. světové válce a vypuknutí tamní občanské války dosáhne Finsko nezávislosti. Samo Finsko si také projde krátkou občanskou válku, v rámci níž bude poražena bolševická opozice. Na růžích ustláno nebude mít Finsko ani v příštích letech.
Psali jsme
Lokomotiva Kafemlejnek byla spolehlivým a nenáročným strojem především na kratších tratích. V 90. letech si ji filmaři vybrali pro…
Na počátku 2. světové války vtrhnou do Finska vojska SSSR a v rámci zimních válek uzurpují finskou část Karélie. Sověti zvítězí především díky ohromné početní převaze, ale jejich ztráty budou katastrofální. Stalinovo heslo „nas mnogo“ se poprvé projeví v celé své „kráse“.
Po konci války se Finsko stane součástí západního bloku. Bude za to muset ale zaplatit velkou cenu. Vzdá se části svého území, Rusku bude platit válčené reparace, zaváže se k vojenské neutralitě, uzavře se SSSR Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci a bude muset omezit vlastní armádu. Navzdory tomu všemu se Finsko bude profilovat jako demokratická slušná země s tržní ekonomikou. To potvrdí vstupem do EU v roce 1995. Svou neutralitu Finsko poruší až v roce 2022 v důsledku ruské invaze na Ukrajinu.
Psali jsme
Před rokem 1883 si každé město v Americe jelo podle svého času. Teprve díky železnici přišla revoluce – sjednocení časových pásem. Skončil chaos,…
Historie finské železnice se začíná psát v polovině 19. století. To je sice o řadu let později než v jiných západoevropských státech, ale musíme mít na paměti turbulentní období, kterým toto území v minulých letech procházelo. Zároveň mějme na paměti, že finské území není na evropské poměry výrazně vyspělé. Ekonomika je slabá, zemědělsky využitelné je naprosté minimum půdy a průmyslová revoluce je zde v plenkách. Jednou z hlavních složek finské ekonomiky je vývoz dřeva, kterého má požehnaně. To se uskutečňuje především po vodních cestách. Klíčová jsou proto jezera. Jejich spojení je značně problematické, a tak se koněspřežné železnice, které začínají být budovány, zdají být darem z nebes.
Psali jsme
Před šedesáti lety byl u Velimi pokořen československý železniční rychlostní rekord – parní lokomotiva tehdy dosáhla neuvěřitelných 162 km/h. Co bylo…
První projekt na výstavbu železnice s parním pohonem přichází po polovině 19. století na popud ruského cara Alexandra II. Ve finském parlamentu se lišily názory především na to, jaká města by měla propojit. Nacionalisté stáli jednoznačně za propojením Helsinek s Hämeenlinnou, proruští poslanci bojovali za trať Helsinky-Petrohrad. Po četných debatách bude roku 1857 zvolena varianta Hämeenlinna-Helsinki. Trať dlouhá 96 km bude navzdory vysokým nákladům dokončena roku 1862. Další rozvoj tratí bude probíhat kromě ekonomických benefitů i v důsledku zájmů Ruska. Stavba tratí bude v počátcích financována i řízena státem.
Dlouho na sebe nenechá čekat ani druhý z uvažovaných projektů. Spojení hlavních měst Petrohradu a Helsinek bude podpořeno i carem, který roku 1867 vydá dekret, jímž ho dokonce nařídí. Nová trať do Petrohradu má být napojena na stávající trať Hämeenlinna-Helsinki. K tomuto napojení má dojít ve stanici Riihimäki, což má být výhodné pro dopravu a obchod. Trať dlouhá 371 km povede i přes další významná města. Jmenujme alespoň Lahti, Kouvolu, Luumäki či ruský přístav Vyborg. Trať povede i velmi obtížným terénem, zejména pak bažinatými oblastmi. Celá trať bude hotova a otevřena již roku 1870, ani ne 4 roky po definitivním rozhodnutí o její výstavbě.
První soukromá železnice na území Finska bude otevřena roku 1873. Povede z města Hyvinkää do přístavu Hanko a bude dlouhá 153 km. Hlavním ekonomickým záměrem vybudování této trati je přeprava velkého množství nákladu proudícího do přístavu Hanko, odkud je následně rozvážen dále. Autoři se však přepočítali. O 3 roky dříve vznikla totiž trať Paldiski-Tallinn-Petrohrad, která jí bude více než konkurovat. S tím se nová trať nedokáže vyrovnat, a tak první soukromá finská železnice zbankrotuje již roku 1875. Trať následně odkoupí finská vláda.
Dalším pokusem o soukromou železnici bude 33 km dlouhá trať Porvoo-Kerava. Její výstavba bude dokončena roku 1874., ale společnost, která ji vystavěla, zkrachuje již roku 1878.
Přes několik dalších majitelů se dostane opět do vlastnictví finských státních drah. Z hlediska finské ekonomiky bude významnější vybudovat spojení mezi největšími finskými městy. Jedním z nich bude i trať Tampere-Turku. To bude dokončeno roku 1876. Následně bude trať prodloužena o více než 300 km směrem na severozápad přes Seinäjoki do pobřežního města Vaasa. Dalším výrazným krokem ve snaze propojit sever země s finskou železniční sítí bude výstavba tratě z Seinäjoki do Oulu, odkud budou vedeny další tratě v rámci severní oblasti země.
Následovat budou další a další kilometry nových tratí. Většina z těch hlavních bude hotova do roku 1900. Tou dobou bude mít Finsko 3 300 km železničních tratí. V roce 1909 bude na síť napojeno i laponské hlavní město Rovaniemi. Během 1. světové války bude hrát finská železnice historickou roli. Přepraví se s ní totiž do rodného Ruska bolševický revolucionář a vystudovaný právník Vladimír Iljič Uljanov, známější pod jménem Lenin. Po válce bude velmi důležitá výstavba mostu přes řeku Torne, který umožní železniční spojení se Švédskem. Obecně vzato bude železnice v meziválečném období ve Finsku prosperovat.
Škody způsobené na železnici 2. světovou válkou umocní podmínky příměří uzavřené se SSSR. Finsko totiž přijde o značnou část území, a tudíž i o část železniční sítě. Ta se tak bude muset přebudovávat pro potřeby novodobého Finska. Tato přestavba půjde ruku v ruce s elektrifikací železničních tratí. To budou hlavní otázky, jimiž se bude finská železnice v 2. polovině 20. století zaobírat. Z celkových 9 216 km bude nakonec elektrifikováno 3 249 km.
V novém století se Finsko zaměřuje i na zvýšení rychlosti. Nejvyšší rychlosti 220 km/h mohou vlaky dosahovat od roku 2006 na úseku Keravou-Lahti. Na několika dalších tratích dosahují vlaky rychlosti 200 km/h. Na stole je i návrh na propojení velkých finských měst vysokorychlostními tratěmi (VRT). Na nich by mělo být dosaženo rychlosti až 300 km/h. Trať Helsinki-Turku má být částečně financována i z fondů EU a její dokončení je plánováno na rok 2031.
Dalším z projektů je trať zvaná Lentorata, která by se měla napojit na síť VRT helsinské letiště, a to napojením na trať Riihimäki-Tampere, která by měla projít modernizací. Finsko se zároveň angažuje v projektu Rail Baltica, který si klade za cíl propojit země v oblasti Baltského moře. Tato VRT by měla spojit Varšavu, Rigu, Vilnius, Talin a Helsinky. V rámci toho má vzniknout podmořský tunel mezi Helsinkami a Talinem. Vyhlídky tohoto projektu nejsou příliš optimistické. V únoru 2024 se vyjádřila estonská strana, že si výstavbu nedovede představit bez výrazných investic, které by přinesla EU. Dalším projektem je VRT mezi Kuovolou a Helsinkami s názvem Itärata (východní dráha). Na zahájení stavby se čeká. V hávu nejisté budoucnosti zůstávají VRT Helsinky-Jyväskylä a Lahti-Mikkeli.
Zdroj: RautatieMuseo.fi; Valtioneuvosto.fi