Železniční (r)evoluce: Argentina pálila miliony v kanále, teď šokuje svět solárními vlaky

Železnice má v Argentině velkou tradici. Po dlouhá léta byla klíčem ekonomického rozvoje země. Na počátku 21. století se však ocitla na dně. Dnes je situace jiná a argentinská železnice opět nabírá na významu.

Území dnešní Argentiny je lidmi osídleno již v pravěku. Oblast bude obývat řada kmenů. Část z nich bude praktikovat kočovný život založený na lovu a sběru. Zbytek bude praktikovat usedlý způsob života, který je neodmyslitelně spjat se zemědělstvím. Asi nejvýznamnější indiánskou civilizaci na území Argentiny utvoří kmen Mapučů, který do oblasti dorazí ze sousedního Chile. V 16. století zahajují kolonizaci území dnešní Argentiny Španělé. Španělské osady jsou nejprve budovány na pobřeží a podél řeky Río de la Plata. S postupem času však budou postupovat hlouběji do vnitrozemí. V roce 1776 zakládají v Argentině Španělé Místokrálovství La Plata.

V područí Španělů bude Argentina stejně jako další jihoamerické země až do 19. století. Na jeho počátku bude Španělsko zcela zaměstnáno napoleonskými válkami, a tak se nebude moci svým koloniím příliš věnovat. Tuto příležitost vycítí i Argentina. V roce 1810 je zavražděn místokrál, čímž v zemi vypukne boj za nezávislost. Tu Argentina vyhlašuje v roce 1816. Následující roky se však ponesou v duchu nestability, jelikož se různé vnitřní i zahraniční síly budou snažit uchvátit moc v zemi. Situace se uklidní až ve 2. polovině 19. století. Roku 1880 se moci v zemi chopí liberálové. Ti zavádějí liberální hospodářské a imigrační reformy, což vede k rychlému růstu příjmů a populace. Dbají zároveň na vzdělávání a silnou sociální politiku.

Od Velké hospodářské krize po moderní Argentinu

Tato éra skončí v důsledku Velké hospodářské krize v roce 1930. Ta na Argentinu tvrdě dopadne, což vede ke skokovému zhoršení kvality života Argentinců. Moci se pučem chopí armáda. Ta v roce 1932 předá moc zpět civilní vládě, ale hospodářská situace se nezlepší. Armáda se moci v zemi opět chopí v roce 1943. Roku 1946 vyhrává prezidentské volby vojenský důstojník Juan Perón, jehož manželka Eva Perónová se stane pro řadu Argentinců ikonou. Ten nastolí autoritativní režim, Navzdory tomu bude nesmírně populární. Jeho obliba začne klesat až po smrti jeho manželky v roce 1952. V následujících desetiletích dochází k častému střídání vojenských a civilních vlád, což s sebou přinese nestabilitu, protesty a chaos.

V roce 1983 napadá Argentina britské Falklandské ostrovy. Po krvavých bojích je však Argentina poražena. To vede až k pádu vojenské junty a obnovení demokracie v zemi. Diplomatické vztahy s Velkou Británií jsou obnoveny v roce 1990. V roce 2005 ruší Argentina amnestii, která chrání před stíháním za porušování lidských práv bývalé představitele vojenské vlády. V roce 2013 se stává argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio prvním latinskoamerickým papežem v historii. V roce 2015 je do pozice prezidenta zvolen konzervativec Mauricio Macri, který zavádí rozsáhlé tržní reformy, jejichž cílem je omezit roli státu v ekonomice. Dnes je Argentina demokratickou zemí s tržním hospodářstvím, v němž ale stále hraje relativně důležitou roli stát.

První argentinská železnice a ekonomický rozvoj

Železniční historie Argentiny se začíná psát v roce 1853. (zdroj: ) Právě v tomto roce je založena skupinou argentinských obchodníků a podnikatelů soukromá železniční společnost Sociedad del Camino de Hierro de Buenos Aires al Oeste (pozn.: Společnost železnice z Buenos Aires na západ). Cílem této společnosti je postavit první železniční trať v zemi. Její výstavba se však v důsledku nestabilního financování poněkud protáhne. Slavnostního otevření se trať dočká v roce 1857. Jedná se o 10 km dlouhou trať vedoucí z centra Buenos Aires směrem na západ do vesničky San José de Flores. Vlaky bude tahat lokomotiva britské výroby, která dostane jméno La Porteña (pozn.: Buenosaireská). Později tuto trať odkoupí centrální vláda.

Výstavba železniční sítě se v následujících letech stane motorem argentinského ekonomického růstu. Před vybudováním železniční sítě se argentinská dopravní infrastruktura nenachází na vysoké úrovni. Pro argentinský hospodářský růst je klíčové maximalizovat zisk plynoucí z vývozu zemědělských produktů a nerostných surovin. K tomu je velmi důležitý rychlý a efektivní převoz nerostných surovin a zemědělských produktů z vnitrozemských nalezišť a plantáží do přímořských přístavů, z nichž je po vodě zboží transportováno na mezinárodní trhy. Železnice se ukáže být ideálním řešením tohoto problému. Výstavba tratí navíc výrazně upevní kontrolu centrální vlády nad odlehlými provinciemi urychlením komunikace s nimi.

Ve 2. polovině 19. století je tak zahájena mohutná výstavba argentinských železničních tratí. K tomu je ovšem potřeba velká pracovní síla. Proto země zavádí v 80. letech 19. století rozsáhlá proimigrační opatření, která vedou k přílivu vysokého množství zahraničních dělníků. Výstavba železničních tratí v Argentině není žádný med. Situaci často komplikují nevyzpytatelné povětrnostní podmínky, komplikovaný reliéf i nemoci. Železnice pro sebe velmi rychle uchvátí pozici jedničky jak v osobní, tak i v nákladní dopravě. Do roku 1880 je vybudováno celkem 5 836 km železničních tratí. Výstavbu železničních tratí sice zpočátku financuje stát, ale po nástupu liberální vlády se v 80. letech 19. století situace otočí.

Rozvoj a privatizace argentinské železnice

Argentinská vláda postupně prodává většinu již vybudované železniční tratě soukromým společnostem, z nichž většina pochází z Velké Británie. Nové železniční tratě budou rovněž stavět převážně soukromé společnosti. V důsledku této změny stát ušetří nemalé peníze za výstavbu nových železničních tratí a údržbu těch stávajících. Cenou za to je ztráta vlivu na rozvoj železnice, která má pro stát kromě ekonomického i strategický a vojenský význam. Britské soukromé společnosti se budou snažit vcelku logicky na argentinské železnici co nejvíce vydělat. To vede ke zdražení jízdenek a snížení cestovního komfortu, což vyvolá nevoli napříč argentinskou společností.

Vrcholu dosáhne argentinská železnice ve 20. století. Roku 1890 disponuje argentinská železniční síť 9 397 km železničních tratí, z nichž 90 % bude pod kontrolou britských investorů.  Zbytek pak bude pod kontrolou francouzských soukromých společností a argentinské vlády. Do roku 1932 se délka argentinské železniční sítě rozšíří na více než 43 000 km. Z nich většina zůstává i nadále v rukou soukromých společností. Stát bude provozovat železnice především v odlehlejších venkovských oblastech. Délka tratí provozovaných argentinským státem nepřesáhne 10 000 km.  

Státní železnice a zlomový rok 1946 v Argentině

Revoluční změna potká argentinskou železnici v roce 1946. Dojde totiž ke znárodnění celé železniční sítě. Tento krok má být podobně jako v případě Uruguaye splátkou dluhu, který si Velká Británie a Francie vůči Argentině vytvoří během 2. světové války. Vzniká státní společnost Ferrocarriles Argentinos (pozn.: Argentinské železnice). Jejím úkolem je spravovat železniční infrastrukturu a provozovat na ní vlaky. Společnost je rozdělena na 6 dílčích divizí seskupených podle rozchodu kolejí a umístění. Argentina totiž v důsledku nejednotné soukromé výstavby disponuje hned několika rozchody. Celková délka argentinské železniční sítě se v té době pohybuje kolem 47 000 km.

Nacionalizaci železniční sítě bude hojně využívat argentinská propaganda jako symbol nezávislosti na zahraničních mocnostech.  Znárodnění železniční sítě zpočátku přinese úspěch. Železnice se dočká tolik potřebných investic do modernizace železniční infrastruktury i obměny vozového parku. Poroste počet cestujících a vzrostou i výkony v nákladní dopravě. Navzdory tomu se podobně jako ostatní jihoamerické železnice pádu nevyhne. Zapříčiní ho především rostoucí konkurence v podobě silniční a letecké dopravy, které není železnice schopna čelit. Dochází k prudkému poklesu počtu cestujících. Méně využívána je i nákladní doprava, u které ovšem není pokles tak drastický.

Vojenská junta a kolaps argentinské železniční sítě

Tento úpadek si vyžádá úsporná opatření. Uzavřena je celá řada málo využívaných tratí a zahájeno je velké propouštění zaměstnanců. Přímo drastický dopad na argentinskou železnici bude mít vláda vojenské junty v 70. a 80. letech 20. století. Ta omezí investice do železnice na naprosté minimum. Nejsou peníze ani na údržbu, což vede ke snižování rychlosti a uzavírání některých tratí. Za vlády junty je uzavřeno asi 5 500 km tratí. Tím železnice ztratí veškerou svou zbývající konkurenceschopnost. Během vojenské vlády klesne podíl nákladní železniční dopravy na celkovém množství přepraveného nákladu z 25 % na 8 % a počet přepravených cestujících z 18 % na 7 % z celkového počtu.

V nejhorších letech bude ztráta společnosti Ferrocarriles Argentinos činit 1 milion dolarů denně (pozn. to jsou necelé 4 miliony dolarů v cenách roku 2025). V 90. letech se země pokusí zachránit železnici její privatizací. Ani toto opatření však nepřinese zlepšení, spíše naopak. Prakticky vymizí dálkové osobní spoje a regionální osobní doprava musí být i nadále státem dotována. Soukromé společnosti navíc ve snaze vydělat co nejvíce zanedbávají údržbu infrastruktury i vozidel. Množství přepravených cestujících i nákladu nadále klesá, což vede prakticky ke zhroucení argentinského železničního sektoru v roce 2001. Soukromé společnosti krachují, infrastruktura je v katastrofickém stavu a celá železniční síť je zralá na zrušení.

Renesance argentinské železnice po roce 2000

Ve 21. století tak dochází k opětovnému znárodnění argentinské železniční sítě. Stát nejprve přebírá kontrolu nad příměstskými linkami, které je nezbytně potřeba modernizovat, aby ulevily při denní dojížďce přetíženým silnicím. To se podaří a příměstská železnice si mezi cestujícími rychle najde oblibu. V roce 2008 je zřízena státní společnost Operadora Ferroviaria Sociedad del Estado (pozn.: Státní železniční dopravní společnost), která má zajišťovat osobní železniční dopravu po celé zemi. V témže roce je zřízena i státní společnost Trenes Argentinos Infraestructura (pozn.: Argentinská vlaková infrastruktura), jejímž úkolem je spravovat argentinskou železniční infrastrukturu, rozšiřovat ji a dohlížet na její modernizaci.  

V roce 2013 dochází ke znárodnění železniční nákladní dopravy. Pro její provoz je vytvořena státní společnost Trenes Argentinos Cargas (pozn.: Argentinské nákladní vlaky). V roce 2015 je pak založena státní společnost Ferrocarriles Argentinos Sociedad del Estado (pozn.: Argentinská státní železniční společnost). Do ní jsou začleněny Operadora Ferroviaria Sociedad del Estado, Trenes Argentinos Infraestructura i Trenes Argentinos Cargas. Tím je proces opětovného znárodnění argentinské železniční sítě dokončen. V následujících letech bude Argentina investovat nemalé peníze do své železniční infrastruktury. To jí bude umožněno díky rozsáhlé zahraniční pomoci zejména ze strany Číny.

V roce 2023 bude délka argentinské železniční sítě asi 17 790 km. Nejpoužívanějším rozchodem v zemi je široký rozchod 1 676 mm. Využíván je i úzký rozchod 1 000 mm a klasický rozchod 1 435 mm. Na jihu země jsou ojediněle využívány i další úzké rozchody. V roce 2024 zahajuje Argentina provoz bateriových vlaků dobíjených solární energií na asi 20 km dlouhé turistické trati na severozápadě země. Dojezd vlaku má činit až 120 km. Může dosahovat rychlosti až 70 km/h. V roce 2025 jsou započaty práce na modernizaci 210 km dlouhé železniční trati Urquiza, která propojuje provincie Buenos Aires, Entre Ríos, Corrientes a Misiones, s cílem zlepšit obchodní propojení s Paraguayí, Uruguayí a Brazílií.

Zdroje: EcuRed, History Today, Infobae, Report Linker, Sinfin