EU version

Vykroucený krk strojvedoucího a hovor přes trubku. Šílené vychytávky „Věžáku“

Vykroucený krk strojvedoucího a hovor přes trubku. Šílené vychytávky „Věžáku“
foto: Rainer Haufe / Wikipedia / CC BY-SA 3.0/Věžák
29 / 10 / 2026

Kabina vytažená nad střechu, motor běžící oběma směry a komunikace s průvodčím přes zvukovod. Prvorepublikový motorák zvaný „Věžák“ byl technickou kuriozitou.

V první polovině 20. století se pro lokální tratě hledala možnost úspornější osobní dopravy. Tratě byly méně vytížené a parní lokomotivy nebyly pro takové podmínky ideální řešením. Proto začaly vznikat menší motorové vozy. Jedním z nejnápadnějších byl motorák M 120.4, který vyráběla Kopřivnická vozovka v letech 1930 až 1935. Vzniklo 89 kusů určených pro místní a vedlejší tratě. Přezdívku „Věžák“ získaly podle vyvýšené kabiny strojvedoucího, která vystupovala nad střechou přibližně uprostřed vozu. Neobvyklý vzhled přitom souvisel s praktickým záměrem, a to ušetřit prostor a vytvořit vůz schopný jezdit oběma směry.

Věžák s kabinou uprostřed

Nejvýraznější zvláštností M 120.4 bylo stanoviště strojvedoucího umístěné nad vozovou skříní. Nešlo o celou strojovnu, ale o kabinu, která tvořila věž nad středem motorového vozu. Motor se nacházel pod ní. Neobvyklé řešení mělo jasný důvod. Snaha o více místa pro cestující. Jediné stanoviště uprostřed uvolnilo prostor, který by jinak zabíraly kabiny na obou koncích. V malém voze tak mohlo zůstat více místa pro cestující. Vyvýšená poloha navíc nabízela strojvedoucímu výhled přes boky a čela vozu. Inovativní řešení mělo také své nevýhody. Strojvedoucí seděl bokem ke směru jízdy a musel otáčet hlavu k trati.

Věžák měnil směr chodem motoru

Neobvyklé bylo také řešení pohonu. Benzinový motor dokázal běžet oběma směry, takže při změně směru jízdy nestačilo zařadit zpátečku jako u automobilu. Strojvedoucí musel nejprve motor zastavit a přestavit mechanismus určující jeho chod. Poté ho znovu nastartoval, tentokrát tak, aby se otáčel opačným směrem. Postup byl složitější než pouhé přepnutí převodového stupně, ale umožňoval Věžáku jezdit vpřed i vzad bez otáčení celého vozu na koncové stanici. Výkon motoru se na hnací nápravu přenášel mechanicky přes čtyřstupňovou planetovou převodovku. Vůz dosahoval rychlosti až 50 kilometrů za hodinu.

Věžák a měl dokonce palubní telefon

Zajímavostí byl také palubní telefon. Kabina vysoko nad cestujícími ztěžovala běžnou domluvu mezi strojvedoucím a průvodčím. Pro lepší komunikaci se proto na palubě nacházel kovový zvukovod, který vedl od vstupních dveří vzhůru k vyvýšenému stanovišti. Průvodčí mohl mluvit do otvoru u dveří a hlas se přenášel ke strojvedoucímu, podobně jako u potrubního telefonu. Ve voze bylo 36 místo na sezení a 10 míst k stání. Věžák byl jedním z prvních vlaků, které měly zabudovanou toaletu. Jeho délka přes nárazníky dosahovala asi 10,5 metru a vůz měl dvě nápravy.

Interiér Věžáku / Harold / Vlastní dílo / Wikipedia / CC BY 3.0

Věžák na jako jistota lokálek

Motorové vozy řady M 120.4 pomáhaly rozvíjet dopravu na československých místních a vedlejších tratích. U Československých státních drah sloužily vozy této řady až do roku 1958. Některé pak ještě pracovaly na vlečkách, které obsluhovaly průmyslové podniky, a to až do konce 60. let minulého století. Věžák byl jedním z nejrozšířenějších motoráků. Nejednalo se tedy pouze o technickou kuriozitu, ale o dopravní prostředek, který každý den dopravoval nespočet cestujících.

Věžák M 120.417 se vrací na trať

Mezi dochované vozy patří M 120.417 z roku 1931, který vlastní Národní technické muzeum. Na jeho zprovoznění pracovali železniční nadšenci v šumperském depu šest let. České dráhy jej odtud provozují a při zvláštních příležitostech vyjíždí na historické jízdy. Cestující a milovníci železnice se tak mohou jednou za čas vrátit do minulého století a obdivovat zajímavosti Věžáku. Motorák připomíná, že konstruktéři mysleli vedle rychlých dálkových vlaků také na každodenní dopravu, například na cestu do práce.

Zdroje: vlaky.net, pshzd.cz, idnes.cz, cdnostalgie.cz

Tagy