foto: Wikimedia Commons / Public Domain/Železniční katastrofa u Balvana
Historicky jedna největších železničních katastrof si vyžádala přes 500 obětí. Incident se přitom obešel bez výbuchu, srážky vlaků, vykolejení nebo podobných běžných scénářů. Na palubě vlaku na jihu Itálie se totiž skoro všichni pasažéři udusili.
V březnu 1944 už byl jih Itálie osvobozen, šrámy z druhé světové války ale stále pociťoval. Města jako Neapol byla rozbořená po bombardování, infrastruktura nefungovala a kvůli špatnému zásobování bujel černý trh. Není proto divu, že se lidé ve velkém snažili dostat ze zdevastovaných měst na venkov. Jenže osobní doprava tehdy fungovala ve velmi omezeném režimu, jízdní řády byly nepravidelné a nespolehlivé a jízdenky většinou nebyly k sehnání. Na železnici totiž stále měla přednost armáda.
Zoufalým Italům tak často nezbývalo než nasedat na nákladní vlaky a se stovkami dalších černých pasažéru se mačkat v nepohodlných vagonech. Tak to bylo i v případě soupravy 8017, která večer 2. března 1944 vyjela z předměstí Neapole. Vlak poháněly dvě parní lokomotivy, kvůli válečným omezením si ale strojvedoucí museli vystačit s nekvalitním uhlím s nižší výhřevností a nadměrnou produkcí kouře. Přetíženou soupravu se šesti sty lidmi na palubě navíc čekala cesta členitým apeninským terénem, protkaná mnoha tunely a železničními mosty.
Zaděláno na tragédii
Kousek za městečkem Balvano vlak vjel do tunelu Delle Armi. Téměř dva kilometry dlouhý tunel byl špatně větraný, s mírným stoupáním a trvale vlhkými a kluzkými kolejemi. Pro obtěžkaný vůz to byla výzva, kterou nakonec neobstál. Těžkému vlaku na mokré trati prokluzovala kola, ztratil kvůli tomu trakci a uprostřed tunelu zastavil. Ven zůstala trčet jen brzdařská budka.
Brzdař, který později incident popisoval, se prý zpočátku nestrachoval. Nečekaná zastavení byla tehdy obvyklá, vlaky běžně nabíraly dlouhá zpoždění. Po dvou hodinách čekání v mrazivé noci šel přece jen zjišťovat, co je za problém. Pasažéři ve vagonech a na zemi tunelu vypadali, že klidně spí. Na cloumání ale nikdo nereagoval, a kromě vzdáleného odfukování lokomotiv v tunelu vládlo hrobové ticho.
Psali jsme
Na prahu 2. světové války Británie čelila obavám z ničivých leteckých útoků německé Luftwaffe, Strach z budoucích náletů vyvolal bezprecedentní…
Následky a utajování katastrofy
Nad ránem k tunelu dorazil asistent výpravčího ze stanice Balvano. Vydal se na trať podívat malou záložní lokomotivou, protože o soupravě nedostal zprávu ze sousedního nádraží. Nejdřív natrefil na vyděšeného brzdaře, v tunelu se jim potom potvrdily nejhorší obavy. Všichni byli bez známek života. Za úsvitu dorazili vojáci a dobrovolníci, aby vyprostili stovky těl. Záchranáři mezi nimi objevili jen asi osmdesát přeživších, mnozí přitom vyvázli s trvalým poškozením mozku z nedostatku kyslíku.
Trať byla potřeba pro zásobování armády, byla proto záhy zprovozněna a mrtví skončili v masových hrobech hned vedle trati. Přesný počet obětí není jasně znám, historici se ale nejčastěji shodují na čísle 517. Cenzura a válečný chaos způsobily, že událost zůstala dlouho utajená před veřejností. Až v roce 1951 napsal americký časopis Time o italském vlaku smrti a odhalil tragédii světu.
Co se stalo uvnitř tunelu Delle Armi
Očitých svědků události bylo jen několik. Někteří přitom nechtěli vypovídat pro policii kvůli zapojení do černého trhu, jiní kvůli mozkovým poruchám vypovídat nemohli. Máme tedy k dispozici jen nepřímou rekonstrukci železniční tragédie u města Balvano.
Psali jsme
Šokující zvrat v pohledu na tragédii, která o Vánocích roku 1953 otřásla celým Československem. Oficiální verze komunistů tvrdila, že za srážku…
Přetížený vlak na svažitých kluzkých kolejích zastavil, načež se ho strojvedoucí zoufale snažili rozjet intenzivním přikládáním do kotle. Jenže místo aby se souprava rozpohybovala, zaplnil tunel hustý kouř z nekvalitního uhlí. Strojvedoucí se pravděpodobně toxickým oxidem uhelnatým otrávili tak rychle, že ani nestihli vypnout motory. Lokomotivy proto běžely dál a chrlily jedovatý dým. Zadní vagon blokoval přirozené proudění vzduchu a tunel se tak v zásadě proměnil na plynovou komoru.
Oxid uhelnatý je bez zápachu, takže většina cestujících ani nezaznamenala nebezpečí. Během čtvrt hodiny upadli do bezvědomí a do hodiny potom zemřeli. Jen několik lidí se asi pokusilo z tunelu uniknout, jejich těla se našla podél kolejí. Většinu obětí se nikdy nepodařilo identifikovat, skromný památník v Balvanu proto ani neobsahuje žádná jména a ve stínu katastrof z druhé světové války zůstává italská železniční tragédie téměř zapomenuta. Samotná trať přes Balvano i tunel Delle Armi dodnes fungují.
Zdroj: The Raven's Eye