foto: Illustrated London News / Wikipedia / Public Domain/Příjezd do Kingstownu po atmosférické železnici v roce 1844
Měla to být čistá technologická dominance: ticho a rychlost bez kouřících lokomotiv. Atmosférická železnice sázela na podtlak, který měl vlaky nasávat jako obří potrubní poštu. Jenže ambiciózní vizi nesežrala konkurence, ale banální limity 19. století.
Vlaky bez lokomotiv, které poháněl jen tlak vzduchu. I takový nápad se objevil v době, kdy se železnice rychle rozvíjela. Atmosférická železnice měla být revolucí, nakonec ale zůstala jen krátkou kapitolou železniční historie.
Pod pojmem atmosférická železnice si málo kdo z nás představí, o co by se mohlo jednat. Atmosférická železnice byla experimentální typ železniční dopravy z 19. století, u kterého vlak nepoháněla klasická lokomotiva, ale rozdíl tlaku vzduchu. Princip byl poměrně jednoduchý a vycházel z myšlenky využít podtlak k pohybu vlaku po trati. V praxi šlo o vymyšlený systém, který pomocí čerpacích zařízení vytvářel potřebný tlakový rozdíl a tím uváděl soupravu do pohybu. Vlak tak mohl jet bez vlastní lokomotivy. V době, kdy se železnice rozvíjela opravdu rychle, tento způsob představoval zajímavou alternativu k parním lokomotivám, které byly těžké a hlučné
Systém atmosférické železnice
Základem atmosférické železnice bylo potrubí umístěné mezi kolejnicemi. V něm se byl umístěn píst, který byl tyčí spojený s vozidlem nad kolejemi. Před pístem byl pomocí čerpacích stanic odsáván vzduch, což zapříčinilo vznik vakua, které táhlo píst dopředu, zatímco atmosférický tlak za ním ho tlačil vpřed. Díky tomu se píst pohyboval potrubím a táhl za sebou vlak. Potrubí bylo nahoře ukončeno úzkou štěrbinou, kterou procházela tyč spojující píst s vozidlem. Tato štěrbina byla zakryta koženou klapkou, která měla zabránit úniku vzduchu a zároveň umožnit průchod spojovací tyče.
Začátky atmosférické železnice
Myšlenka atmosférické železnice se začala rozvíjet ve 30. letech 19. století. Významnou roli v jejím vývoji sehráli britští inženýři Samuel Clegg a Jacob Samuda, kteří se snažili vytvořit systém využívající vakuum k pohonu vlaků. Jejich návrhy vycházely z tehdejších experimentů s pneumatickými zařízeními a rychle vzbudily pozornost odborné veřejnosti. Technologie byla považována za slibnou zejména proto, že mohla umožnit provoz vlaků bez těžkých lokomotiv, což by mohlo snížit náklady na stavbu tratí a usnadnit překonávání stoupání. V první polovině 19. století tak vzniklo několik experimentálních projektů, které měly ověřit, zda je tento systém vhodný pro běžný železniční provoz.
Kde se atmosférická železnice používala
Jedním z prvních úspěšnějších projektů byla Dalkey Atmospheric Railway v Irsku, která byla otevřena v roce 1844 nedaleko Dublinu. Šlo o krátkou trať spojující stanice Kingstown a Dalkey. Trať bojovala s prudkým stoupáním, což nebylo pro parní lokomotivy ideální. Na trati byla tedy zavedena lanová železnice, postupěm času ji ale nahradila atmosférická železnice. Provoz zde fungoval několik let a projekt byl považován za relativně úspěšný experiment. Postupem času se ale atmosférická železnice ukázala být nákladná na opravy a z parních lokomotiv se stalo jednodušší a levnější řešení. Atmosférický systém byl na trati zrušen roku 1854.
Nejznámější atmosférická železnice ale vznikla v Anglii na trati South Devon Railway. Projekt prosazoval slavný britský inženýr Isambard Kingdom Brunel, který věřil, že atmosférický systém bude vhodný zejména pro tratě vedoucí podél pobřeží a v kopcovitém terénu. Provoz na této trati byl zahájen v roce 1847 a mezi jednotlivými úseky byly vybudovány čerpací stanice, které vytvářely vakuum v potrubí. Přestože se jednalo o nejznámější trať s atmosférickým systémem, životnost projektu nebyla dlouhá. Roku 1848, pouhý rok po spuštění atmosférického systému, byl projekt opuštěn.
Psali jsme
Když během Slovenského národního povstání chyběla těžká technika, vzniklo neobvyklé řešení, a to obrněné vlaky. Ve zvolenských dílnách vyrostly…
Proč atmosférická železnice zanikla
I když atmosférická železnice na začátku vyvolala velké nadšení, brzy se ukázalo, že její provoz není tak jednoduchý, jak se předpokládalo. Jedním z největších problémů bylo potrubí mezi kolejemi, které muselo být dobře utěsněné. K tomu sloužila kožená klapka. Kůže se ale rychle opotřebovávala, vysychala a praskala, takže ji bylo nutné často opravovat nebo vyměňovat. Problémem byly také čerpací stanice, které vytvářely podtlak. Jejich provoz byl poměrně drahý a celý systém byl technicky složitý. Postupem času se tak ukázalo, že klasické parní lokomotivy jsou spolehlivější a levnější. Právě kvůli těmto problémům atmosférické železnice fungovaly jen krátce.
Zdroje: didcotrailwaycentre.org.uk, railwaywondersoftheworld.com, britishheritage.com, ethw.org