EU version

Střelba do dělníků u Duchcovského viaduktu: Čtyři mrtví, kteří desítky let nenašli klid

Střelba do dělníků u Duchcovského viaduktu: Čtyři mrtví, kteří desítky let nenašli klid
foto: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0/Duchcovský viadukt
30 / 04 / 2024

Existují místa, která se stala známá tak trochu z donucení. Vydejte se s námi za tragickým příběhem, na jehož konci zůstali čtyři mrtví. Navštívíme Duchcovský železniční viadukt, kde Masaryk nechal střílet do dělníků.

Právě tady, u Duchcovského viaduktu, se v roce 1931 odehrál tragický příběh, na jehož konci zůstali čtyři mrtví. Příběh, jehož oběti byly ale po smrti zneužity takovým způsobem, jaký si snad žádný člověk nezaslouží. Duchcovský viadukt, původně tzv. Ledvický viadukt se nacházel v místě přemostění železnice nad silnicí mezi Duchcovem a Ledvicemi. 

Každá země, každý demokratický i nedemokratický stát, mají své formující příběhy. Jde většinou o historické události, ať už reálné, či ne, které mu dávají legitimitu, nějaký důvod, proč existuje a proč funguje. Některé takové příběhy zůstávají bez ohledu na změnu politického režimu, ale jiné se s každým režimem mění. Své příběhy měla první republika, své příběhy mělo i Československo po komunistickém převratu.

Tím nejdůležitějším příběhem poválečného Československa byly samozřejmě Lidice. Existovaly ale i jiné, a pro propagandu neméně důležité příběhy. Jedním z nich byla střelba do dělníků u duchcovského viaduktu. Asi není nikdo, kdo chodil před rokem 1990 do školy a neviděl podobný obrázek zachycující tragické důsledky duchcovského příběhu. Byl snad v každé učebnici a k němu byl většinou připojen text podobný tomu, který našli v roce 1987 studenti v učebnici Dějepis pro třetí ročník gymnázia:

„V roce 1933 dělníci uskutečnili další mohutné akce proti propouštění z práce a snižování mezd, jako byla například dvouměsíční stávka kovodělníků v Karlově huti v Lískovci u Frýdku. V mnoha městech četnictvo proti demonstrantům zasahovalo tak brutálně, že výsledkem byly stovky mrtvých a raněných, například Duchcov, Košúty, Frývaldov."

Žáci devátých tříd základních škol pro změnu už od roku 1960 četli v učebnicích tento text:

„Přese všechnu perzekuci vedla strana dále statečný boj, usilovala o jednotnou frontu dělnictva, učila se spojovat práci zákonitou s činností v podzemí, tvořila výbory nezaměstnaných a organizovala stávky i demonstrace. Stávky probíhaly většinou vzrušeně, stejně i hladové pochody a demonstrace. Střelba četníků nebo vojáků proti zoufalým masám pracujícího lidu byla stále častější. Tak došlo roku 1930 ke střelbě do průvodu dělnické mládeže v Radotíně, roku 1931 do průvodu nezaměstnaných u Duchcova a jinde."

Příběh střelby do dělníků u Duchcovského viaduktu byl jedním ze zásadních příběhů, na kterém Československá socialistická republika stavěla svou existenci. V dokonalé zkratce totiž ukazoval, že zatímco masarykovské Československo bylo zlé, protože do dělníků střílelo, komunisté byli hodní, protože dělníky chránili.

Pojďme se ale na tento příběh podívat trochu blíž. Tragédie, která u Duchcovského viaduktu v roce 1931 odehrála, je totiž skutečná. Opravdu se tady střílelo a opravdu tady zbytečně umírali lidé. Když se ale podíváme za onen oficiální příběh, jak nám byl po celá léta prezentován, zjistíme, že se věci měly trošičku jinak.

Začátkem všeho se stala tzv. velká hospodářská krize

K té se svět začal blížit už od poloviny dvacátých let dvacátého století, kdy začala narůstat výroba v zemích mimo Evropu i mimo Spojené státy. To způsobilo, že zboží bylo najednou všude až příliš mnoho, či lépe řečeno, nabídka během pár let dramaticky převýšila poptávku. Všichni zkrátka vyráběli, ale nakupovalo se stále stejně.

Hospodářství tak postupně přestalo růst. Na to nakonec zareagovaly i akciové trhy a 24. října roku 1929 přišel tzv. černý pátek.

Burza sice otevřela stejně jako každý jiný den, jenže nikdo žádné akcie nekupoval. Jejich ceny tak postupně padaly, až ke zděšení všech spadly na naprosté minimum. Z milionářů byly rázem žebráci. Ti, kteří se ještě ráno vzbudili s pohádkovým jměním, neměli večer vůbec nic.

Zkrachovaly tisíce bank, společnosti sice mohly vyrábět, ale nebyl už vůbec nikdo, kdo by výrobky kupoval. Začalo tak masové propouštění zaměstnanců nebo alespoň drastické zkrácení pracovní doby. To ale znamenalo, že lidé měli stále méně a méně peněz, neměli tedy za co nakupovat, a kruh se uzavřel. Když není nikdo, kdo by kupoval, není pro koho vyrábět, není z čeho platit zaměstnance a ti nemají za co nakupovat. Desítky milionů lidí se tak najednou ocitly v situaci, kdy neměly ani na jídlo. O dalších životních potřebách ani nemluvě. Sociální systém, tak, jak ho známe dnes, téměř neexistoval. A tak se přežití mnoha rodin se stalo vlastně jen otázkou náhody a štěstí.

Právě to je okamžik, kdy po celé Evropě začíná stoupat hvězda všech nacionalistických stran a hnutí. V Itálii se definitivně usazují fašisté, nacisté se blíží k vítězství v Německu a u nás proti sobě bojují o přízeň dělníků dvě strany: První je Německá národně socialistická strana dělnická (DNSAP). Šlo o stranu úzce spolupracující s Hitlerovou NSDAP, tedy o stranu, která se pohybovala na krajní pravici. Druhou stranou byl její protipól, extrémní levice v podobě Komunistické strany Československa, která byla pro změnu podporována ze strany Moskvy a Stalina.

Obě tyto extremistické strany viděly příležitost, jak dostat miliony voličů na svou stranu, a tak se zejména v Sudetech doslova předháněly v tom, která bude na místě té či oné demonstrace nebo stávky dřív, nebo alespoň víc vidět.

Obě strany potom většinou vydaly prohlášení, že ta či ona akce se konala pod jejich vedením a s jejich podporou. I když je otázkou, jestli zoufalí dělníci o takové podpoře vůbec věděli a jestli je vůbec zajímala. Problémem ovšem byl i přístup československé vlády, či lépe řečeno vlád, které se měnily stejně často jako ponožky. Vládní politika totiž spoléhala na to, že stoupající nezaměstnanost vyřeší státní podniky. Jenže ty se zachovaly naprosto jinak. Pod hrozbou krachu se začaly slučovat, případně uzavírat kartelové dohody, aby ušetřily právě na zaměstnancích. Není se tak ani co divit, že byli lidé stále frustrovanější a naštvanější. Každé snížení mezd, každé propouštění hrozilo přerůst ve stávku, v demonstraci, nebo jak se tehdy říkalo, v tábor lidu. Stát ale na stále větší množství protestů reagoval bohužel tím nejhorším možným způsobem, nasazením četnictva proti protestujícím. Bylo tak jen otázkou času, než se na některé z demonstrací stane tragédie. A k té došlo právě u duchcovského viaduktu dne 4. února roku 1931. Celý příběh začal pár kilometrů odsud ve městě Ledvice.

Dnes je v Ledvicích problém najít jakékoliv centrum obce

Hned vedle totiž leží povrchový důl Bílina, a právě těžba může za to, že z kdysi krásného města Ledvice zbylo dnes už jen jakési torzo. Představit si, kde přesně se v brzkých odpoledních hodinách 4. února 1931 začali scházet demonstranti, kteří přicházeli z okolních měst a obcí, tak není úplně jednoduché. Musíme si tedy vystačit s tím, že se lidé sešli toho dne kdesi v Ledvicích a že právě odsud se kolem druhé hodiny odpolední průvod demonstrantů vydal směrem k Duchcovu.

Chtěli jsme projít stejnou trasu jako tehdy průvod, ale to bohužel nejde. Nebo, mohli bychom projít aspoň podobnou trasu, jenže to by nám nesměla stát v cestě závora. Tato konkrétně patří místní elektrárně, která je sice na druhé straně města, ale to zjevně nevadí tomu, aby měla závoru i zde.

Památník Duchcovského viaduktu, NPÚ, public domain

Na rozdíl od nás ale průvod demonstrantů projít mohl. A také prošel. Demonstrace sice nebyla povolená a provázelo ji celkem dvanáct četníků, ale v odchodu z Ledvic demonstrantům nikdo nebránil. Vzhledem k tomu, co následovalo, bychom asi mohli říci: bohužel. Organizátor demonstrace, komunistický senátor Petr Stránský, měl jednoduchý plán. Nejprve průvod dojde na náměstí, kde se odehrají projevy, potom se všichni přesunou před okresní hejtmanství, které sídlilo v duchcovském zámku, a tam předají své požadavky. Nic převratného, nic zásadního. Šlo o podobnou demonstraci, jakých se odehrály stovky. Nebyla největší, účastníků bylo jen několik stovek, a i z hlediska národnostního byla typická pro zdejší kraj. I když to později komunistická propaganda zásadně nezmiňovala, demonstrovali vedle sebe Češi i Němci. Hlad a strach o budoucnost měli totiž všichni stejný.

Dojít k několik kilometrů vzdálenému Duchcovu trvalo průvodu zhruba hodinu a zbývalo jediné, projít po železniční tratí a vejít do města. Viadukt tvořil jakousi logickou bránu. Šlo z této strany o jediný průchod, pokud jste nechtěli přes železniční násep. A nejspíš proto si právě viadukt vybrali místní četníci k zastavení průvodu.

Památník Duchcovského viaduktu, Ústecký kraj, public domain

Rozkaz zněl nejspíš jasně, demonstranti nesmějí projít do města a Ferdinand Emer, který četníkům velel, nepochybně svým mužům právě toto několikrát zdůraznil. Jenže místní četníci nebyli na podobné situace zvyklí. Demonstrace se většinou odehrávaly ve velkých městech. Tady v Duchcově tak měli četníci spíš zkušenosti s místními zloději, opilci a sem tam vymlácenou hospodou, ale rozhodně ne se zastavováním davu. A dav zas neměl zkušenost s tím, co dělat ve chvíli, kdy vám cestu přehradí policejní kordon.

Představme si celou situaci, na jedné straně demonstranti, kteří už jsou téměř u svého cíle a na straně druhé ozbrojení četníci. Všichni se tak trochu bojí, některému z mladších četníků se možná třese ruka.

V každém davu se ale najde pár bojovnějších jedinců. A našli se i tady. Pár demonstrantů totiž nenapadlo nic lepšího než se kordonem četníků probojovat. Některé zdroje dokonce uvádějí, že se pokusili vzít četníkům zbraně.

Velitel četníků Emer se mohl pokusit situaci uklidnit, otcovsky vysvětlit, že je do města pustit nesmí. Jenže místo toho zvolil bohužel ostrý tón. Úsečně demonstranty vyzval, aby se rozešli a dodal, že do Duchcova nebude nikdo z nich vpuštěn. Přední řady demonstrantů zareagovaly tak, že se chytily vzájemně za ruce a se skloněnými hlavami se vydaly proti četníkům.

Opět si představme celou situaci, máme tu kordon místních četníků, proti nim jde jednotně, krok za krokem, dav několika set lidí. Ano, logické by bylo ustoupit, protože tohle se nějak jednoduše zvládnout nedá. Dal by se pochopit třeba i varovný výstřel do vzduchu nebo něco podobného. Jenomže tohle místní četníky zjevně nikdy nikdo neučil. Nebylo třeba. Nenapadlo je tak nic lepšího než použít zbraně.

Po několika minutách naprostého zmatku zůstalo na zemi ležet celkem devět lidí, tři z nich, Josef Studnička, Josef Kadlec a Alois Lamač, byli na místě mrtví. Později téhož dne zemřel v nemocnici ještě devatenáctiletý Antonín Cajtham. Rádi bychom u tohoto příběhu našli šťastný konec. Ale ne, takový tady není. O rodiny mrtvých se nikdo nestaral, četníci skončili před soudem, ale ty, kteří měli politickou zodpovědnost, nikdo nepotrestal. A ekonomická krize? Ta ještě řadu let pokračovala, stejně jako stávky a protesty. Takže jediní, kdo na celé tragédii vydělal, byli političtí extremisté. Netrvalo totiž dlouho a z tragédie se stal politický boj. Komunisté i nacionalisté vykřikovali, že to Masaryk nechal střílet do dělníků a extremističtí politici se střídali u viaduktu jako apoštolové na orloji. A to byl teprve začátek, protože jména zdejších mrtvých byla zneužívána k propagandě. Ještě dlouhé desítky let.

Projevy o tom, jak první republika utlačovala dělníky, tady paradoxně zněly i v době, kdy se v druhé polovině dvacátého století stala ze severních Čech krajina, kde se nežilo, a hlavně nedýchalo úplně nejlíp.

Rádi bychom řekli, že to už je jiný příběh, ale to se trošku špatně říká, když máte za rohem důl Bílina. Můžeme tak jenom doufat, že se společně dočkáme doby, kdy si budeme moci i tady říct „Ale je tady krásně.“

Zdroj: Tajemno a záhady 

Tagy