Stalin v šoku, SSSR v chaosu: Vyjela obrněná monstra s rychlými a precizními údery

Když Německo v červnu 1941 rozpoutalo operaci Barbarossa, Sovětský svaz se ocitl na pokraji propasti. Samotný Stalin byl zradou bývalého spojence natolik paralyzován, že prvním zprávám odmítal věřit.

Útok, který Stalin nečekal

Je konec června roku 1941 a my se nacházíme v Sovětském svazu, který bojuje v otevřeném vojenském konfliktu se svým bývalým spojencem. Je to již několik desítek hodin od momentu, kdy byla spuštěna operace Barbarossa a vojska Wehrmachtu překročila sovětské hranice. Pro vedení Sovětského svazu v čele se Stalinem je to šok, který jen obtížně vstřebává. Vždyť spolu komunistická a nacistická diktatura ještě relativně nedávno velmi dobře spolupracovaly. Je to pouhých pár let od toho, kdy si na společném jednání sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov spolu se svým německým protějškem Joachimem von Ribbentrop tak říkaje rozdělili Evropu.

Na zmíněném zasedání, které se odehrálo v srpnu roku 1939, uzavřel Sovětský svaz s Německem smlouvu o neútočení, jejíž součástí byla tajná doložka, ve které si tyto dvě velmoci rozdělily své sféry vlivu napříč Evropou. Do té sovětské připadly mj. i Litva, Lotyšsko, Estonsko a východní část Polska. Všechny zmíněné oblasti si Sovětský svaz vojensky podrobil. Během svého vojenského tažení se Sovětský svaz dopouštěl četných masakrů. Tím nejznámějším se stalo povraždění více než 20 000 záložních důstojníků a praporčíků  jako válečných zajatců ve východním Polsku (pozn.: dnes se Katyně nachází v západním Rusku). Na skutečně tuhý odpor narazili Sověti až při snaze podrobit si Finsko.  

 

Během tzv. zimní a následné pokračovací války Sověti Finy sice porazí, ale územní zisky budou velmi draze vykoupeny rozsáhlými lidskými i materiálními škodami. My se však vraťme zpět do Sovětského svazu, který se nachází desítky hodin po spuštění německé invaze v totálním chaosu. Německá invaze zaskočí Sovětský svaz dokonale nepřipravený. Útok od německého spojence v Sovětském svazu zkrátka nikdo nečeká. Vždyť sám Stalin je na počátku zprávami o německé invazi natolik zaskočen, že zakazuje sovětské armádě provádět protiakce vůči německým jednotkám. Sovětská armáda navíc čelí v příhraničních oblastech akutnímu nedostatku personálu, výzbroje i munice. Nezbývá jí tedy nic jiného než jen ustupovat.

Obrněné vlaky kryjí sovětský ústup

Nacistické Německo, které vidí komunistický Sovětský svaz z ideologického hlediska jako svého úhlavního nepřítele, zapíše v prvních týdnech a měsících invaze astronomický postup.

To s sebou ovšem nese i své neduhy. Především se raketově natahují zásobovací linie, což významně zvyšuje jejich zranitelnost. Navzdory tomu se zdá německý postup zpočátku zcela nezastavitelný, vždyť už v prosinci roku 1941 budou stát vojska Wehrmachtu před branami Moskvy. Zde se však německý postup zastaví. V červenci roku 1942, tedy asi rok po zahájení operace Barbarossa, se sovětská a německá vojska střetnou u Stalingradu. Boje, které potrvají více než 7 měsíců a skončí německou porážkou, překlopí iniciativu na stranu Sovětského svazu, jenž si ji až do konce války nenechá vzít.

Pro zásobování frontových jednotek i zabezpečení ústupu bude Sovětský svaz hojně využívat železnice. Ty budou navíc klíčové i při přesunech výrobních továren z evropské části Ruska směrem za Ural.  Pro zabezpečení tratí, které budou tvořit páteř těchto přesunů, se Sovětský svaz rozhodne nasadit obrněné vlaky, se kterými má země vskutku rozsáhlé zkušenosti. Obrněné vlaky navíc budou moci Sověti využívat i pro transport vojáků či podporu některých vojenských operací. V den vypuknutí války s Německem bude Rudá armáda disponovat více než 60 obrněnými vlaky nejrůznějších charakteristik. Zejména z počátku války budou obrněné vlaky hojně využívány pro krytí ústupu sovětských jednotek.

Toto využití sovětských obrněných vlaků jako štítů chránících ustupující jednotky před katastrofou si ale vyžádá významné škody. Enormní ztráty obrněných vlaků přimějí Sovětský svaz k významnému navýšení výrobních kapacit. Ještě v roce 1941 je zahájena jejich relativně masová výroba. K tomu se budou používat nejrůznější dostupné materiály, což povede ke značné nehomogenitě flotily sovětských obrněných vlaků. Spolu s vývojem situace na bojišti se bude postupně měnit i způsob jejich využívání. Kromě běžné eskorty zásobovacích vlaků, krytí ústupu jednotek a ochrany infrastruktury budou sloužit jako pohyblivé pevnosti při obraně klíčových měst včetně Tallinnu, Leningradu či Sevastopolu.

Homogenizace sovětské flotily

Jak již bylo zmíněno, flotila sovětských obrněných vlaků se především z počátku války vyznačuje značnou mírou heterogenity. To se však s průběhem času začne měnit, jelikož si Sověti začnou naplno uvědomovat výhody alespoň částečně homogenního vozového parku. Tím vůbec nejtypičtějším sovětským obrněným vlakem se stane obrněný vlak typu BP-43, jehož vývoj bude zahájen již na jaře roku 1942. Jedná se o relativně mobilní vlak s hmotností přesahující 360 tun a maximální rychlostí dosahující 45 km/h. Jeho posádka bude čítat více než 100 lidí. Dojezd toho 112 metrů dlouhého vlaku disponujícího 50 mm tlustým pancířem (pozn.: pancíř lokomotivy bude tlustý 60 mm) bude činit až 120 km.

První 2 obrněné vlaky BP-43 budou dokončeny v roce 1942

Dalších 18 obrněných vlaků tohoto typu vyprodukuje Sovětský svaz v roce 1943 a jeden v roce 1944. Obrněný vlak typu BP-43 se bude skládat ze 4 dělostřeleckých vozů vybavených věžemi tanku T-34 s kanónem ráže 76,2 mm a spřaženým kulometem ráže 7,62 mm, ze 2 protiletadlových vozů vybavených protiletadlovými kanóny ráže 37 mm a z obrněné parní lokomotivy. Zajímavostí je, že bude možné procházet uvnitř vlaku mezi jednotlivými vagóny. V případě potřeby bude možné k vlaku připojovat i bezpečnostní a opravárenské vagóny, které budou sloužit nejen k přepravě kolejnic, pražců či dalších materiálů, ale i jako ochrana před minami.

Obrněné vlaky typu BP-43 budou hojně nasazovány při bojích na Ukrajině, zejména pak v okolí Kyjeva, kde budou zajišťovat transport a poskytovat palebnou podporu protiútokům Rudé armády. Díky kanónům větší ráže a kulometům budou obrněné vlaky užitečné jak při boji proti pěchotě, tak při likvidaci obrněných cílů. Tyto obrněné vlaky budou zpravidla působit ve dvojicích, přičemž budou obvykle hojně využívány v kombinaci s pěchotou a obrněnými jednotkami. Největší problémy budou obrněným vlakům typu BP-43 působit především nálety německé Luftwaffe, kterým se vlak nebude schopen efektivně bránit. O to důležitější bude synchronizace obrněných vlaků s dalšími armádními složkami.

Postrach Wehrmachtu

Do dějin válečného umění se zapíše nasazení sovětských obrněných vlaků během bojů o Krym, především pak o město Sevastopol. Během nich budou obrněné vlaky sloužit hlavně jako pohyblivá dělostřelecká baterie, která bude v součinnosti s námořnictvem působit německým útočníkům citelné ztráty. Mezi obrněnými vlaky působícími v tomto regionu se bude vymykat především Železňakov neboli Zelený duch. Toto trefné přízvisko, pod kterým bude známý mezi německými jednotkami, přesně charakterizuje jeho bojový styl spočívající v provádění rychlých a precizních úderů následovaných rychlým stažením mimo dosah nepřítele.

Železňakov disponující pancířem, jehož tloušťka se bude pohybovat v rozmezí 15-30 mm, bude dokončen v listopadu roku 1941. Menší tloušťka pancíře souvisí se snahou omezit hmotnost vlaku za účelem dosažení jeho co možná nejvyšší mobility. Jeho maximální rychlost bude dosahovat 50 km/h. Jeho výzbroj bude tvořit 14 kulometů Maxim ráže 7,62 mm, 3 dělostřelecké kanóny ráže 76,2 mm typu 34-K, 2 minomety ráže 82 mm, 2 protiletadlová děla ráže 76,2 mm typu M1914/15 a 2 kulomety DŠK ráže 12,7 mm. Za dobu svého působení na Krymu se tento obrněný vlak dočká více než 140 bojových nasazení. Ve většině misí si bude Železňakov počínat nad očekávání dobře a způsobí německé armádě ohromné ztráty.

Osudným se obrněnému vlaku Železňakov stane až léto roku 1942, kdy nejprve utrpí vážné škody v důsledku náletů německé Luftwaffe a následně bude vážně poškozen jeho vlastní posádkou. Ta se rozhodne přistoupit k tomuto drastickému řešení poté, co obdrží rozkaz ke stažení z Krymu. Jejím cílem je zamezit tomu, aby Železňakov padl do rukou nepřítele. Navzdory snaze posádky se Němcům skutečně podaří obrněný vlak Železňakov zrekonstruovat. Ve službách německé armády vydrží až do roku 1944, kdy se jej pro změnu ustupující německá posádka rozhodne zlikvidovat. Po válce bude tento obrněný vlak zrekonstruován.

Jejich odkaz žije dodnes

Sovětský svaz bude používat obrněné vlaky v poměrně vysokém rozsahu až do konce války. Za jejich hlavní výhodu bude označována vysoká palebná síla, vysoká nosnost a relativně dobrá mobilita. Nevýhodou bude pak závislost na dráze a zranitelnost vůči letectvu i těžkému dělostřelectvu. Klíčovou roli sehrají obrněné vlaky především v prvních letech války a rovněž v jejím závěru, kdy budou sloužit k ochraně tratí před sabotážními akcemi na dobytém území. Jejich bojové nasazení bude však v průběhu války omezováno, jelikož armády začnou stále více upřednostňovat silniční techniku Po konci 2. světové války bude bojové nasazení obrněných vlaků zcela minimalizováno.

Moderní armády se rozhodnou pokračovat v trendech z konce 2. světové války a dají přednost silničním vozidlům, jež budou zcela nezávislá na železnici. Navzdory tomu se řada zemí rozhodne ponechat si po dlouhá léta flotilu obrněných vlaků, a to kvůli ochraně vlastní železniční sítě v případě zabřednutí do nějakého vojenského konfliktu. Navzdory tomu zůstávají obrněné vlaky dodnes zbraní s jedinečnou historií, protože byly v době své největší slávy schopné efektivně rozhodovat situaci na bojišti. Ze sovětské (pozn.: potažmo ruské) výzbroje však obrněné vlaky nikdy zcela nezmizí, což dokládá jejich nasazení v průběhu ruské invaze na Ukrajinu, byť jsou využívány především pro ženijní a logistické operace.