Kulomety, plamenomety i děla. Mussolini předělal civilní vlaky na monstra

Fašistická Itálie čelí na Balkáně nepříteli, proti němuž jsou klasické armádní doktríny často bezmocné. Titovi partyzáni útočící na zásobovací tepny okupantů přimějí Italy využít improvizované, avšak nečekaně silně vyzbrojené obrněné motorové vozy. Na odvrácení nevyhnutelného však budou krátké.

Fašista, nebo socialista

Evropu již mnoho měsíců třímá peklo 2. světové války a my se nacházíme v královské Itálii, které již téměř 20 let vládne někdejší učitel, novinář a paradoxně také socialista Benito Mussolini a jeho fašistický režim. Za tímto nebývalým obratem v Mussoliniho světonázoru bude stát celá řada dílčích událostí, z nichž bezpochyby nejvýznamnější roli sehraje 1. světová válka. Zatímco socialisté válku často odsuzují jakožto boj vyšších tříd, kterým nemá prostý dělník co získat, Mussoliniho postoj k boji proti silám Německa a Rakouska-Uherska je významně odlišný, jelikož u něj nad socialistickým internacionalismem převládne silné nacionalistické cítění. Mussolini vnímá válku jako unikátní příležitost, která poměrně mladé Itálii umožní hladkou cestu mezi světové velmoci.

Nezapomínejme, že na konci 1. světové války v roce 1918, během níž projde Mussolini již zmíněnou historickou názorovou proměnou, nebude sjednocený italský stát starý ani 50 let. Za svůj postoj k válce je Mussolini již v roce 1914 z Italské socialistické strany vyloučen. Významnou měrou k Mussoliniho příklonu k fašismu přispěje i nástup bolševismu v někdejším carském Rusku. Ten bude považovat za chaos, který oslabuje národ. Pod vlivem věhlasných filosofů Nietzscheho či Pareta, kteří demokracii považují za iluzi, za kterou se stejně vždy skrývá vláda několika vyvolených, začne stále ještě ani ne 40letý Mussolini tíhnout k světonázoru, který představuje jakýsi protipól proti liberální demokracii i socialismu. 

Zneužití myšlenek velkých filosofů

Radikální proměna někdejšího socialisty je dokončena v roce 1921, kdy Mussolini zakládá Národní fašistickou stranu. Tato strana vychází z původních myšlenek Nietzscheho i Pareta, které upřednostňují model, v němž stát není řízen demokratickými procesy, jež ovládají iracionálně smýšlející a snadno manipulovatelné masy. Místo toho stojí v čele charismatický vůdce a silná elita. Tento model dovádí společnost do stavu, který odpovídá elitářským představám řady myslitelů, kteří vycházeli z předpokladu, že si lidé nemohou být ve všem zcela rovni, protože každý má odlišnou inteligenci a další schopnosti, které jsou společné jen velmi omezeně. Absurdnost je završena, když Mussolini opře svou moc o manipulaci s davem, čímž oba námi zmínění filosofové bezostyšně pohrdají.

Koncem 30. let 20. století je Itálie relativně rozvinutou průmyslovou zemí. Do 2. světové války vstoupí Itálie po boku nacistického Německa v roce  1940 vyhlášením války Velké Británii a Francii. Motivována je vidinou relativně snadných územních zisků vzhledem k dosavadním německým fenomenálním vojenským úspěchům. K dřívějšímu zapojení do bojů se Itálie neodhodlá především kvůli obavě z nedostatečné vojenské připravenosti, která se s postupem času skutečně projeví. Italská vojska se zapojí do bojů především v severní Africe, na Balkáně a samozřejmě i na Apeninském poloostrově. Není velkým překvapením, že z hlediska logistiky a zásobování budou italské síly odkázány do značné míry na železnici.

Problémy v Jugoslávii

Právě na investice do železnice se Mussoliniho režim bude zaměřovat, a to především na monumentálnost a s ní související propagandu než na zlepšení vlastní železniční technologie. Důkazem mohou být impozantní stanice Milano Centrale, Roma Termini či Venezia Santa Lucia. Dále se investice soustředí na uzpůsobení železniční infrastruktury a zvýšení její kapacity pro potřeby vojenských transportů. Investice, jejichž provozní benefit by pocítili i běžní Italové, zůstanou do značné míry upozaděny. Výjimku tvoří především zrychlení spojení Říma se severní Itálií, průmyslovým srdcem Itálie. Za zmínku stojí, že ona pověstná věta deklarující, že to byl právě Mussolini, kdo naučil jezdit italské vlaky včas, je spíše mýtem než pravdou a mimořádně úspěšným výplodem propagandy, který má se skutečností jen pramálo společného.

Jak již bylo zmíněno, italská vojska se mj. budou velmi aktivně angažovat v invazi
do Jugoslávie, ve které budou po boku Maďarů, Němců a dalších spojenců včetně chorvatských Ustašovců svádět neobyčejně tuhý boj s domácím odbojem prakticky až do konce války. Vzhledem k historickým okolnostem není nikterak zarážející, že se jugoslávský odboj bude vyznačovat mimořádnou nejednotností. Hlavní proud bude rozdělen mezi jugoslávské roajalistické a srbské nacionalistické hnutí Četnici a socialisticky smýšlející hnutí jugoslávských partyzánů pod vedením Josipa Broze Tita, které se postupně vyprofiluje do pozice dominantní odbojové organizace.

Nedostatek vojáků přiměje Itálii přistoupit k taktice spočívající v sestavení sítě velmi dobře opevněných bodů. Tento systém skutečně odrazuje partyzány od útoků na italské okupační síly. Na druhou stranu s sebou neodmyslitelně nese i celou řadu neduhů. Značná vzdálenost mezi jednotlivými opěrnými body znemožňuje efektivní koordinaci při útocích na partyzánské cíle. Dalším problémem je i natažení zásobovacích tras, které se tak stávají velmi zranitelnými vůči útokům partyzánů. Není velkým překvapením, že právě železniční zásobovací trasy budou jedním z nejčastějších cílů útoků partyzánů. Tyto ataky budou působit italské armádě ohromné škody zejména svými dopady na armádní logistiku.

Přestavba motorových vozidel

Itálii nezbyde nic jiného než se pokusit přijmout efektivní opatření, která by zmíněným útokům zcela zamezila, nebo přinejmenším výrazně snížila jejich ničivé dopady. Za vhodné řešení vybere italské vedení nasazení obrněných vlaků, nebo v tomto případě lépe řečeno obrněných vozů.  Italové místo extrémně nákladné konstrukce obrněných vlaků zvolí poněkud prostší řešení. Ve snaze minimalizovat náklady a co nejefektivněji využít všechny dostupné průmyslové kapacity se totiž Italové rozhodnou na obrněné motorové vozy přestavět obrněné automobily AB40 a AB41. Přestavěno tak bude kolem 600 vozidel. Vozidla typu AB40 budou primárně určena pro průzkum a nikoli pro otevřený boj.

Jejich nespornou výhodou bude dvojité řízení (pozn.: jeden řidič sedí vepředu a druhý vzadu) umožňující, aby se vozidlo mohlo pohybovat kterýmkoli směrem bez potřeby otáčení či jiných složitých manévrů. Celé vozidlo bude kryto 9 mm tlustým pancířem. Jeho posádka se bude skládat celkem ze 4 vojáků: 2 řidičů a 2 střelců, přičemž 1 ze střelců plní i roli velitele vozidla. Jeho palebná síla se bude skládat především ze 2 kulometů umístěných ve věži a 1 dalšího kulometu v zadní části vozidla. Vozidlo AB41 bude lépe použitelné přímo při bojových operacích. Jeho hlavní odlišnost oproti staršímu modelu spočívá v nahrazení jednoho z kulometů ve věži kanónem ráže 20 mm.

Nová inovativní cesta

Hlavním problémem obrněných vozidel AB40 a AB41 bude nemožnost přestavby na úzký rozchod 760 mm, který je využíván ve značné části Jugoslávie, především pak na území dnešní Bosny a Hercegoviny. Kromě přestavby obrněných silničních vozidel se tak Italové rozhodnou pro rekonstrukci civilních železničních motorových vozů. Za ideální pro přestavbu budou zvoleny motorové vozy Littorine řady ALn 556. Jejich předností je relativně vysoký výkon i schopnost obousměrné jízdy bez nutnosti otáčení soupravy. Jejich konstrukce je navíc dostatečně robustní, aby unesla zvýšené zatížení způsobené instalací pancíře a další výzbroje. Další nespornou výhodou je jejich relativně vysoký počet.

Přestavba motorových vozů Littorine je oficiálně zahájena v roce 1942. Nové obrněné vozy budou označovány jako Li.Bli. 42 (pozn.: zkratka názvu Littorine a italského slova blindate, které odpovídá českému ekvivalentu obrněný) a vznikat budou ve slavných závodech Ansaldo ve spolupráci se společností Fiat. Kromě přidání nezbytných vojenských doplňků bude přestavba spočívat i ve zkrácení vozů o přibližně 5,6 metru, aby bylo kompenzováno přidání zmíněných vylepšení a byl tak zachován přijatelný výkon. Celková délka těchto obrněných vozů bude činit 13,50 metru. Široké jsou 2,42 metru a vysoké 3,57 metru.

Celková hmotnost obrněných motorových vozů Li.Bli. bude činit 39,5 tuny. Vozy budou dosahovat maximální rychlosti 80 km/h, přičemž jejich dojezd bude činit až 450 km. Vozy budou zároveň disponovat 2 věžemi z tanků typu M13/40 respektive M15/42 s kanónem ráže 47 mm. Součástí výzbroje jsou 2 minomety ráže 81 mm, protiletadlový kanón ráže 20 mm, 2 plamenomety a 4 kulomety ráže 8 mm. Posádka vozu se standardně skládá z velitele, 2 řidičů, 2 střelců, 2 nabíječů, 6 kulometčíků, 2 vojáků obsluhujících plamenomety a 1 radisty. Tloušťka pancířů pak bude činit 8 mm. Na frontu budou nasazeny v roce 1942. Používány budou především pro ochranu tratí proti partyzánům a doprovod zásobovacích vlaků v Jugoslávii, ale také v Itálii.

Nesmazatelný zápis do historie

Ačkoli několik motorových vozů Li.Bli. 42 bude partyzány zničeno, jejich nasazení je v celkovém hodnocení považováno za úspěšné. Po zahájení operace Husky (pozn.: Spojenecká invaze na Sicílii) a pádu Mussoliniho režimu v červenci roku 1943 jsou některé vozy Li.Bli. 42 převzaty a nadále využívány až do konce války Wehrmachtem, který je přeznačí na Panzertriebwagen. Pro úplnost doplníme, že Němci vojensky obsadí severní Itálii a v září roku 1943 osvobodí Mussoliniho z vězení, což povede k rozdělení Itálie. Zatímco jih země ovládaný králem uzavře se Spojenci příměří, severní část země bude pod Mussoliniho vedením bojovat po boku Němců až do jejího obsazení Spojenci na jaře roku 1945.

Využívání obrněných motorových vozů Li.Bli. 42 bude v důsledku stále se zhoršující vojenské situace i neutuchajících spojeneckých náletů na železniční infrastrukturu postupně upadat. Ačkoli bude jejich působení především v Jugoslávii hodnoceno relativně pozitivně, k jejich dalšímu rozvoji po válce již nedojde. Li.Bli. 42 padne jako další obrněné vlaky za oběť neustále se rozvíjející silniční technice, která není na rozdíl od železnice pevně spjata s dráhou. Tato flexibilita je vcelku logicky upřednostněna prakticky všemi armádami světa. Navzdory tomuto úpadku se obrněné motorové vozy Li.Bli. 42 zapsaly nesmazatelnou stopou do historie vojenství jakožto pohyblivý a efektivní prostředek pro ochranu železnice.