Rudý ďábel pro Stalina: Škodováckou mašinu neukočírovali ani Sověti

V roce 1949 plzeňská Škodovka přivedla na svět novou, na svou dobu mimořádně výkonnou parní lokomotivu. Červený vlak s přezdívkou Rudý ďábel dokonce putoval do SSSR, jako dárek k sedmdesátým narozeninám pro Stalina.

Železniční doprava v poválečné Evropě zažívala prudký rozmach. Bylo proto zapotřebí vyvíjet a vyrábět nové stroje. Jedním z nich byla i parní lokomotiva řady 476.0 od plzeňské Škodovky, uvedená v roce 1949 a kvůli červenému nátěru přezdívaná jako Rudý ďábel nebo Rudá hvězda. Nový vlak byl sice mimořádně výkonný, kvůli jeho technické náročnosti však byly vyrobeny celkem jen čtyři kusy. A jeden z nich putoval do Sovětského svazu, jako dárek pro Stalina.

V prosinci roku 1949 v Československu vrcholily oslavy Stalinových sedmdesátin. Kromě plánování mohutného pomníku v Praze na Letné naši funkcionáři rozhodli i o netradičním dárku pro sovětského diktátora. Vyrobili pro něj novou lokomotivu řady 476.0 a pojmenovali ji „Drug“. Slavnostní předání mělo údajně proběhnout přímo v SSSR v den výročí osvobození 9. května 1950, nakonec si ho sovětští zástupci převzali ve stejný den na dvoře plzeňského výrobního závodu. S transparentem hlásajícím „Budovatelskou prací bojujeme za světový mír“ vítali vzácnou návštěvu všichni zaměstnanci podniku.

Technická náročnost Rudého ďábla

Jednotky 476.0 byly navenek velmi podobné běžně vyráběným dvouválcovým lokomotivám řady 475.1. Rudý ďábel byl ale technicky o dost složitější a vyžadoval i větší obezřetnost strojvedoucího. Lokomotiva byla tříválcová, s jedním šikmým vysokotlakým válkem uvnitř rámu a dvěma nízkotlakými vně rámu. Tlak v kotli 20 barů byl relativně vysoký, pro zajištění vyšší účinnosti. Spřažená dvojkolí měla naopak menší průměr oproti jiným řadám, díky čemuž měl mít vůz lepší tažnou sílu. Maximální výkon 2420 koní byl výrazně vyšší ve srovnání s jeho předchůdci.

Lokomotiva byla tedy extrémně pokroková, výkonná a schopná rychle stáhnout zpoždění. Pro optimální výkon ale musely být válce parního stroje seřízené s nadobyčejnou precizností. Průtok páry byl tak veliký, že při ztrátě adheze otáčky motoru prudce vyletěly nahoru a hrozil tak nekontrolovatelný prokluz kol. To potom vedlo k pokřivení spojnic a náprav. Ve Škodě se snažili problém vyřešit instalací odstředivých regulátorů a jiných ochran, nepřineslo to ale požadovaný výsledek.

Neslavný konec československé rarity

Lokomotiva řady 476.0 byla unikátem nejen pro svoje technické parametry, ale i díky netradičnímu designu. Specifickou červenohnědou barvu pro vůz totiž navrhl akademický malíř Vilém Kreibich. Ukázalo se, že k dovedení lokomotivy ke konstrukční dokonalosti chybělo ještě nemálo inovací, na jejichž práci Škodováci neměli potřebný čas. Rozhodlo se proto o zvýšení bezpečnosti na úkor výkonu. Vysokotlaký válec se odstranil, čímž se tříválcový parní stroj ponížil na dvojčitý a technicky se přiblížil řadě 475.1.

Plánovaná výroba dalších dvanácti Rudých ďáblů byla nakonec zrušena. Navíc Stalin svůj dar pravděpodobně nikdy nespatřil. Jeho „Drug“ byl v SSSR používán jen k výzkumným účelům a po několika letech na zkušebním okruhu byl úplně vyřazen. Technicky nadčasová lokomotiva tak ukázala schopnosti československých konstruktérů své doby, kvůli nedotaženým detailům se však Rudí ďábli po trati moc neprojeli.

Zdroj: čtidoma.cz, web.archive.org