První rychlovlak nacistického Německa: Létající Hamburčan šokoval Evropu

Dieselový rychlovlak Fliegender Hamburger, který začal jezdit mezi Berlínem a Hamburkem v roce 1933, způsobil v tehdejší Evropě technologický šok. Dosahoval na svou dobu neuvěřitelné rychlosti až 160 km/h a stal se symbolem nové éry železniční dopravy v Německu.

Dieselový rychlík Fliegender Hamburger změnil představu o vlakové dopravě. Po jeho prvním nasazení v roce 1933 se stal vzorem pro další vlaky, které společně tvořily hvězdicovou síť dopravy s centrem v Berlíně.

Stal se prvním spojem nacistického Německa, avšak jeho vývoj začal ještě před nástupem nechvalně proslulého kancléře k moci. Plánování se zahájilo už v roce v 1931, v roce 1932 pak proběhly první zkoušky. Shodou okolností ale začal fungovat od roku 1933 - ve stejném roce přišel k moci německý Vůdce. Rychlovlak dosahoval rychlosti až 160 km/h, což pro období jeho vynálezu bylo naprosto šokující.

Dopravní zázrak 30. let

Oficiální název modelu byl DRG Class SVT 877.  Vznikl v meziválečném Německu v období silného zájmu o inovace. Byl pečlivě vyvíjen v modelových studiích s použitím aerodynamického tunelu. Mezi Berlínem a Hamburkem konečně začal jezdit dvouvozový dieselelektrický vlak o výkonu 400 koní, jehož průměrná rychlost byla 124 km/h. Skládal se ze dvou vozů a byl postaven na třech podvozcích typu Jacobs.

Hamburčan o hmotnosti až 77 tun měl dva dieselové motory Maybach GO 5 o výkonu 302 kw každý. Úroveň rychlosti byla závislá na aerodynamice - šípovitý tvar lehkého rychlíku byl vyvinut strategicky, nikoli esteticky: napomáhal co nejmenšímu odporu vzduchu.

Německá elita si užívá pohodlí

Německý vynález se dále rozšířil v podobě  několika “létajících” druhů jednotek: Hamburg, Leipzig, Köln a Berlin. Každá z nich něčím vyčnívala, a to například kapacitou,  úrovní pohodlí nebo výkonem.

Vlaky měly minimalistický design: béžová a fialová barva ve tvarů linií vizuálně prodlužovaly vlak při jízdě a měly za úkol ještě více zvýraznit rychlost a směřování jen dopředu. Za výjimkou spoje Leipzig existovala na jednotkách jedině 2. třída, která mohla dostatečně prohnout peněženku. Majetnější vrstva společnosti si mohla užít opravdového komfortu díky útulným křeslám a dostatku volného prostoru. Některé jednotky svým cestujícím nabízely i jídelnu, mezitímco jiné pouze malý bufet.

I přes to, že nápad vynálezu nebyl nijak spojen z ideou nacismu, Hamburčan se rychle stal jedním z hlavních symbolů německé propagandy - byl představen i v rámci různých technologických exhibicí za účelem upoutání pozornosti. Hitler z něj chtěl vytvořit obraz rychlého, moderního a silného Německa.

Konec provozu a přerušený vývoj

Přestože se jednalo o mimořádně pokrokový projekt, jeho další rozvoj přerušily historické události. Dne 22. srpna 1939 byl provoz ukončen v souvislosti s přípravami na válku s Polskem. Myšlenka rychlé železniční dopravy však nezanikla — pouze byla na několik let odložena. Po skončení války se Evropa snažila zrehabilitovat jen psychologicky, ale i fyzicky. Vynálezci se odvrátili od válečného průmyslu a pokračovali v dopravním rozvoji.

Původní rychlost se vrací 

Existovalo hned několik zásadních principů, které byly přímo integrovány anebo případně využity jako inspirace pro budoucí modely. Byl to aerodynamický tvar sloužící ke snížení odporu vzduchu, motor, který byl nedílnou součástí soupravy, nižší hmotnost, která také napomáhala vyšší rychlosti a nižší spotřebě paliva. Hlavní výhoda spočívala v rychlé dálkové dopravě bez přepřahání lokomotivy, jako to bylo předtím.

První modely Trans Europ Express DB byly přímými potomky neměcké mašiny. TEE byl společným projektem zemí západní a střední Evropy. V 50. a 60. letech byly jejich vlaky symbolem luxusu a prvotřídního servisu. Otevřené salony, velká okna, kvalitní vybavení - všechno se spojovalo v jednom vlaku. Interiéry často zahrnovaly dřevěné zdobené barové vozy, květinové látky a prostorné jídelní vozy uprostřed.

Mimojiné Itálie se také mohla něčím pochlubit. Od roku 1952 mezi Milánem a Římem jezdil známý Settebello, neboli oficiálně ETR 300, který nějakou dobu byl také v provozu pod značkou TEE. Nedisponoval velkým technologickým nebo aerodynamickým pokrokem narozdíl od svého německého předchůdce, ale byl symbolem prestiže a statusu. 

Dalším ideovým nástupcem Hamburčanu se staly jednotky SNCF RGP. Francouzský výrobce Renault je měl v provozu v 40.-60. letech. Působily na spojích mezi Paříží, jižní Francií a Atlantickým oceánem. Později byly nahrazeny “skutečnými” rychlovlaky, které jsou známé i dnes - TGV. V roce 2026 dosahují běžné rychlosti kolem 300 km/h a jsou pro občany naprostým zvykem.

Dědictví „Létajícího Hamburčana“

Fliegender Hamburger nebyl jen technickou kuriozitou své doby. Položil základy moderní rychlé železniční dopravy v Evropě — od prvních dieselových jednotek přes luxusní expresy až po dnešní vysokorychlostní vlaky. Patří mezi ně primárně moderní vlaky ICE, které napříč několika generacemi dokázaly dosáhnout nejvyšší míry kvality, rychlosti a komfortu.

Hlavní přínos Hamburgeru nespočíval pouze v rychlosti, ale v samotné myšlence, že vlak může být pohodlný a konkurenceschopný vůči jiným formám dopravy. A právě tato myšlenka formuje evropskou železnici dodnes.

Zdroje: ČT24, iDNES, Czech Design, Britannica, DW, National Museum, Rail Page, Železničář, Retours, DB Museum, Franco Tanel. Železnice. Od parních lokomotiv k vysokorychlostním vlakům. 1. vyd. Praha: Slovart. 2008. s. 216 ISBN 978-80-7209-945-0, Winchester, Clarence, ed. (1936), "The Flying Hamburger", Railway Wonders of the World, pp. 173–176 contemporary illustrated description of the train.