Přeřezané hadice i písek v ložiskách: Jak nádražáci „likvidovali” nacistické vlaky

Železnice v protektorátu nebyla jen dopravní tepnou, ale nebezpečným bojištěm. Čeští strojvůdci a průvodčí rozehráli s okupanty hru o všechno. Zatímco navenek plnili jízdní řády, v zákulisí s nasazením života sabotovali německé transporty a pomáhali odboji.

Československá železniční síť patřila k nejhustším v Evropě, a pro nacistické okupanty se tak stala tepnou klíčovou pro přesun vojsk i materiálu. Právě proto se koleje proměnily v jedno z hlavních center odboje. Železniční síť v době Protektorátu Čechy a Morava hrála klíčovou roli pro vojenské zásobování, vlaky a tratě se proto stávaly častým terčem odbojových skupin. Do sabotážních akcí se často zapojovali i samotní železničáři, řada z nich za obranu národa položila život.

V dobách První republiky a později Protektorátu Čechy a Morava měla železniční doprava zásadní význam a její role byla mnohdy nezastupitelná. Naše území bylo propletené jednou z nejhustších železničních sítí v Evropě a jakékoliv narušení vlakové přepravy mělo zásadní hospodářské důsledky. V době protektorátu byla proto železnice častým cílem místních odbojových skupin. Zpočátku se odbojáři pouštěli do menších akcí v podobě přeřezávání brzdových hadic nebo poškozování ložisek a další techniky. Přímé útoky na železnici se rozmohly až v pozdější fázi války.

Na německý náklad improvizovaným dynamitem

Jeden z prvních úspěšných útoků trhavinovou náloží na projíždějící vlak v protektorátu proběhl na přelomu srpna a září 1943. O přerušení vlakové dopravy u Frýdku-Místku na Ostravsku se postarala partizánská skupina Bílá lvice, složená z bývalých vojáků československé armády. Výbuch improvizované dynamitové nálože těžce poškodil lokomotivu nákladního vlaku, a dokonce několik vagónů vykolejil, což se u nás předtím nikomu nepovedlo. Gestapu se navzdory intenzivnímu pátrání nepodařilo pachatele dopadnout, aby však místní obyvatelstvo zastrašili, vybrali pět mužů zatčených v souvislosti s jinou odbojovou akcí. Muži byli demonstrativně popraveni několik dní po výbuchu, poblíž místa činu.

Členové Bílé lvice v činnosti úspěšně pokračovali ještě rok. Provedli řadu útoků na železnici i na jiné složky infrastruktury a ve své činnosti spolupracovali i s dalšími členy odboje. Celou dobu byli intenzivně v hledáčku gestapa, proto skupina změnila název na Jan Žižka, poté svou činnost zaměřila i na jiné regiony protektorátu, následně se členové rozdělili do čtyř menších celků. Odhaleni byli nakonec kvůli navázání na jinou partizánskou skupinu. Hlavní úder proti Janu Žižkovi gestapo provedlo v září 1944, kdy většinu členů odboje zatklo a organizaci rozbilo. Podobných příběhů vznikla v historii československého odboje celá řada.

Tragické osudy československých železničářů v odboji

Klíčová byla i role samotných železničářů v odboji. Díky neustálé přítomnosti na trati měli přehled o hlavních tepnách, kterými proudili vojáci i zbraně a pravidelných spojích nákladní dopravy. Za spolupráci s partyzány mnozí z nich zaplatili životem. Zkrátka osudy jako z Hrabalova románu. Oddaní svému národu i svojí profesi  průvodčí a strojvůdci pomáhali s ilegální přepravou osob a informací, jiní neváhali přiložit ruku k dílu při vypouštění cisteren s pohonnými hmotami, zajišťováním zbraní pro partyzány nebo odminováním mostů.

Mnoho železničářů a strojvůdců zahynulo v průběhu amerických hloubkových náletů na železniční objekty a parní lokomotivy. Stíhačky takzvaných „hloubkařů“ nebo „kotlářů“ lítaly nízko nad zemí a odpalovaly nádražní budovy, kotle lokomotiv, vagony a další vojenské objekty. Hrdinství československých železničářů z druhé světové války připomínají pamětní desky na nádražích různě po republice.

Zdroj: Fronta.cz, Rozsmus.cz, ČD