foto: nma.gov.au / public domain/Práce na Barmsko-thajské železnici, 1940.
Každé čtyři metry jeden lidský život. Taková je děsivá bilance „Železnice smrti“, kterou japonské impérium vydupalo z barmské džungle pomocí krutosti. V táborech, kde byla jedinou omluvou pro konec práce smrt, čelily desetitisíce zajatců sadismu dozorců, hladu a epidemiím.
Železnice smrti, trefný název pro trať, která měla zajistit zásobování japonských jednotek v Barmě během 2. světové války. Její výstavbu provází smutný krvavý příběh, jenž se vepsal hlubokým písmem do kolektivní paměti hned několika národů.
Japonská agrese
Je začátek roku 1942 a my se nacházíme v oblasti jihovýchodní Asie, kde již nějakou dobu hraje prim Japonsko a jeho expanzivní politika. Uplynulo již více než 10 let od zahájení masivní japonské expanze na asijském kontinentu. Po dobytí čínského Mandžuska následovaly další úspěšné vojenské operace proti Číně, britským a francouzským koloniálním panstvím i dalším zemím Dálného východu. Vše mělo vyvrcholit v prosinci roku 1941 zničením americké tichomořské flotily v Pearl Harboru. Tady však japonská válečná mašinérie narazila. Nejen, že se nepodaří vyřadit ani jednu z amerických letadlových lodí, které se v době útoku nacházely shodou šťastných událostí mimo přístav, ale ani škody na samotném přístavu nejsou zdaleka talové, jak bylo plánováno.
Tato událost se pro japonské snahy stane osudnou, jelikož zatáhne do války proti Japonsku Spojené státy americké, jejichž síle nebude zkrátka Japonsko schopno dlouhodobě odolávat. Jen málokdo z Japonců si však tento neúspěch připouští. O tom, že tímto zpackaným útokem prohrálo Japonsko válku, vůbec nemůže být řeč. Navzdory těmto neblahým vyhlídkám se Japonsko ukájí nedávnými úspěchy na Malajském poloostrově. Vždyť v únoru roku 1942 se podaří obsadit i doposud vzdorující Singapur. Navíc se daří dobýt i Barmu. Zemi, která je pro Japonce důležitá nejen díky své poloze, ale také kvůli nerostným surovinám, jimiž disponuje.
Japonská neotřesitelná sebejistota se poprvé výrazně zachvěje v základech v červnu roku 1942. Mezi 4. a 7. dnem tohoto měsíce se střetává japonské a americké námořnictvo u ostrova Midway v Severním Pacifiku. Bitva dopadne pro Japonsko totálním propadákem. Jeho námořnictvo je na hlavu poraženo, přičemž utrpí ztráty, které se japonské vojenské mašinérii nepodaří do konce války zcela zahladit. Šokujícím výsledkem bitvy je významně ohroženo i zásobování japonských jednotek po moři. To se týká i Barmy. Japonsko se tedy rozhoduje k bezprecedentnímu kroku. Vybudovat železnici, která zacelí díry vzniklé námořním fiaskem. Místy až zvrácené metody, které Japonci použijí při budování tratě, se zapíší hlubokým smutným písmem do historie celého regionu.
Železnice klíčem pro zásobování japonských jednotek v Barmě
Ale nepředbíhejme. Je červen roku 1942 a Japonsko se rozhoduje vystavět železnici mezi Barmou a Thajskem, která zajistí zásobování japonského tažení v Barmě. Tato železniční trať má vést z města Thanbyuzayat v jižní Barmě do uzlu Ban Pong v západním Thajsku, kde se napojí na již existující trať vedoucí do thajské metropole Bangkoku. Podmínky, za kterých má být tato trať stavěna, ovšem nejsou vůbec příznivé. Značná část trasy prochází hustou džunglí. Trať navíc bude muset překonat pohoří tyčící se mezi západním pobřežím Barmy a Thajskem. Je tedy nezbytné vybudovat více než 600 mostů, stovky viaduktů, hlubokých zářezů a náspů. Aby toho nebylo málo, trasa prochází územím s častým výskytem malárie.
Cílem je postavit tuto 415 km dlouhou trať za dobu maximálně 1 roku. Jedná se o šibeniční termín, který vyžaduje enormní nasazení pracovníků ve vyčerpávajících podmínkách. Je nad slunce jasné, že si práce vyžádají mnoho obětí na životech. S tímto neduhem se Japonci vypořádají po svém. Na stavbě využijí zajaté vojáky z Velké Británie, Austrálie, Nizozemska a dalších zemí, kteří budou do Barmy a Thajska postupně naváženi. Jejich počet se vyšplhá až na 60 000. Druhou skupinu pracovníků bude tvořit asi 200 000 civilních dělníků zejména z řad Tamilů a Barmánců. Ti jsou často k práci na trati nuceni silou, případně jsou přesvědčováni zcela lživými sliby. Na jejich práci bude dohlížet až 12 000 vojáků z Japonska a Koreje.
Krvavá výstavba
Nejprve proběhne krátká přípravná fáze. Vlastní výstavba je zahájena na podzim roku 1942. V rámci snahy o maximální urychlení prací se železnice staví z obou konců proti sobě. Na práci dělníků dohlíží japonští dozorci. Jejich metody jsou brutální. Pracuje se takřka nepřetržitě. Jakýkoli odpočinek se nemilosrdně trestá. Bez jakékoli nadsázky zde platí, že jedinou omluvou pro neplnění pracovních povinností je smrt. Vše se dělá ručně. Kromě svých rukou mohou dělníci obvykle využívat pouze krumpáče, lopaty a košíky. Vzhledem k podmínkám je navíc významně omezeno využívání zvířecí síly. To vše za podmínek, které si nezadají ani ve srovnání s německými koncentračními tábory.
Vzhledem k nesmírně vysokému počtu pracovníků je podél trati postaveno více než 100 táborů, ve kterých jsou ubytováni vězni spolu s asijskými dělníky. V pracovních táborech je nedostatek pitné vody. Stravu dělníků tvoří převážně rýže, která je příležitostně obohacena zkaženými příděly masa a ryb. To vede k dehydrataci, podvýživě a někdy i k otravě jídlem. Tábory dělníků navíc vzhledem ke strašidelným hygienickým podmínkám pravidelně sužují epidemie malárie, úplavice, cholery a dalších nemocí. Jejich devastační efekt ještě umocňuje kritický nedostatek lékařského materiálu. Doktoři jsou často nuceni zcela improvizovat i u zdánlivě banálních problémů. Jedná se o opravdové peklo na Zemi, které jako by z oka vypadlo předobrazu, který pro něj na počátku 14. století vytvořil italský básník Dante Alighieri.
Třešničkou na dortu je neutuchající strach, který svou temnou rouškou zahaluje všechny tábory. Dozorci neváhají brutálně trestat sebemenší přestupky. Výjimkou nejsou ani tresty zcela svévolné. Jeden by mohl říci, že strach o život je všudypřítomný. To by ovšem bylo pošetilé. Někteří pracovníci jsou natolik zbídačeni, že jim pojmy jako smrt a život již dávno nic neříkají. Další vzhlíží ke smrti s nadějí, doufajíce v brzký konec svého pozemského utrpení. Doufat v pozitivní konec této noční můry se odvažuje jen málokdo. Pokud se ovšem takový pošetilec objeví, dozorci jsou neprodleně připraveni jej z jeho omylu s radostí vyvést.
Temnější než peklo
Práce postupují rychle. Navzdory tomu dochází ke zpožďování oproti plánovanému harmonogramu. Pro japonský vojenský úspěch v Barmě je ovšem rychlé dobudování tratě zcela stěžejní. V rámci snahy o zvýšení rychlosti výstavby se Japonsko nakonec uchýlí k přijetí dalších drastických opatření. Pracovat se bude i v noci, prodlužují se směny, o času na odpočinek pracovníků již téměř nemůže být řeč. Staví se za každého počasí, tedy i v době pověstných monzunových dešťů. Pokud jsme doposud přirovnávali pracovní podmínky k peklu, nyní mluvíme o něčem ještě mnohem temnějším, o místě beznaděje a nekonečného utrpení pro ty, které i samotné peklo odmítlo přijmout.
Dokončení se toto dílo zkázy dočká v říjnu roku 1943, přibližně rok po začátku jeho výstavby. Japonci tedy dosahují svého cíle. Trať pro pozemní zásobování japonských jednotek v Barmě je dokončena. Japonci ji budou využívat a udržovat až do konce války. Sumář je ovšem strašidelný. O život během prací přijde 16 000 zajatců a 90 tisíc civilních pracovníků. To je více než každý 4. zajatec a téměř každý 2. civilní pracovník. Jinými slovy, každé 4 metry této tratě smrti si vyžádaly jeden lidský život. Ti, kteří přežijí, na tom nejsou o mnoho lépe. Mnozí z nich v kritickém stavu kvůli podvýživě a nemocem. Další jsou sužováni následky nemocí i zranění. Většina z přeživších se z utržených šrámů na těle a na duši nikdy dočista nevzpamatuje. I proto bude tato trať historiky označována jako Železnice smrti.
Odkaz žije dodnes
Po dokončení prací na této železniční trati jsou vězni odvezeni zpět do zajateckých táborů napříč územím ovládaným Japonskem. Samotné Japonsko bude ještě téměř 2 roky vzdorovat tlaku spojeneckých vojsk. Odpor se však ponese v duchu vyklízení dříve nabytých pozic. Japonci nebudou schopni vzdorovat spojencům kvůli nedostatku vojenského materiálu i personálu. Přesto si dva následující roky bojů vyžádají ještě mnoho životů. Navzdory téměř bezvýchodné situaci budou Japonci houževnatě bojovat až do samého konce. Ten přijde v srpnu roku 1945, kdy jsou na japonská města Hirošima a Nagasaki svrženy jaderné pumy. Až tento zásah a hrozba dalších zlomí japonský odpor a přimějí vládu císaře Hirohita ke kapitulaci.
Samotná Železnice smrti nebude v celém svém rozsahu po skončení války již nikdy využívána. Vzhledem k obtížnému terénu a nevhodným provozním charakteristikám nikdo nebude chtít opravit škody, které na trati zanechají spojenecké nálety. Některé její části budou rozmontovány, jiné zarostou v neprostupné džungli. Část železniční trati bude zachována. Její temný odkaz však v kolektivním vědomí Britů, Australanů, Nizozemců, Tamilů, Barmánců a dalších postižených národů přetrvá. Z pár ikonických míst Železnice smrti se stanou navštěvované turistické památky. Některé úseky podél dnes již bývalé trati dodnes lemují hřbitovy a památníky připomínající jedno z nejtemnějších období v celých lidských dějinách.