Ponížení vůdce. Nejvěrnější stoupenci ho šoupli za mříže. Žehlit musel až SSSR

Rozvrácená země, zatčený generál a nepřátelská armáda chycená v nedbalkách. Mazaná taktika partyzánů s obyčejnými páčidly v rukou ochromila elitní nepřátelskou armádu.

Několik týdnů stačilo k rozvrácení železniční sítě, na níž stála japonská okupace Číny. Ofenzíva 100 pluků přinesla nejen krátkodobé oslabení Japonců, ale i masivní ztráty na lidských životech. Její skutečný význam zůstává dodnes nevyřešenou otázkou.

Na Dálném východě přituhuje

30. léta 20. století spějí ke svému konci a atmosféra na Dálném východě nadále houstne. Od roku 1912, kdy v Číně došlo ke svržení monarchie a vyhlášení republiky, je to již celá řada let. Nějaký ten pátek je to již i od roku 1927, kdy vypukla občanská válka, která proti sobě postavila nacionalisticky smýšlející přívržence hnutí Kuomintang, jež se chopilo moci v Číně po svržení monarchie, a komunisty neúnavně usilující o změnu vládnoucího režimu. Tento vleklý a nesmírně vyčerpávající konflikt zaměstná Čínu natolik, že když v roce 1931 vtrhne japonská armáda do Mandžuska, nebude Čína schopna tomuto napadení nikterak efektivně čelit.

Není tedy překvapením, že v roce 1932 Čína kapituluje, v důsledku čehož je vyhlášeno nezávislé Mandžuské císařství. Japonci dosadí do čela tohoto nově vzniklého státu loutkovou vládu, která jim bude zcela loajální. Ani tato facka však nepřiměje nacionalisty a komunisty k uzavření příměří, které by jim poskytlo prostor na přípravu země proti plnohodnotné japonské invazi, která je, jak se zdá, nevyhnutelná. Slepou vůli skalních nacionalistů vedených generálem Čankajškem pokračovat ve válce s komunisty až do úplného konce posílí série fenomenálních vojenských úspěchů mezi lety 1933 až 1935, která vyústí v masivní územní zisky. Komunistické síly budou zatlačeny směrem na sever. Tento ústup později dostane symbolický název Dlouhý pochod.

Trnitá cesta k příměří

Bez zajímavosti není, že se během onoho Dlouhého pochodu dostane do čela komunistických sil jistý Mao Ce-tung, který o necelých 15 let později stane v čele znovusjednocené Číny. Ovšem nepředbíhejme. Bezprostřednost japonské hrozby si v roce 1936 začne uvědomovat i Mao, a tak nabízí Čankajškovi příměří, které má zemi připravit na blížící se začátek japonské ofenzívy. Čankajšek zprvu odmítá, jelikož je přesvědčen, že má komunisty v hrsti, a jakožto zkušený stratég vidí v tomto příměří příležitost pro komunisty k přeskupení svých zdecimovaných sil. To už však začíná docházet trpělivost i nejvěrnějším Čankajškovým stoupencům. Ti se rozhodnou jej na konci roku 1936 zatknout. Generálovi chvíli hrozí i poprava.

Nakonec se do věci vloží Sovětský svaz, který nutně potřebuje jednotnou Čínu schopnou čelit japonské hrozbě. Jinak hrozí, že by dalším cílem japonských útoků mohl být právě Sovětský svaz, který na válku s tak silným a houževnatým nepřítelem, i vzhledem ke stále napjatější situaci v Evropě, rozhodně není připravený. Sovětům se nakonec podaří zprostředkovat vyjednání příměří mezi čínskými nacionalisty a komunisty. Čankajšek je propuštěn a staví se do čela Číny. Ta má však na přípravu na onu obávanou japonskou invazi jen nesmírně málo času. Japonci se rozhodnou hozenou rukavici využít a v roce 1937 vyhlásí Číně válku.

Japonská invaze

Do roku 1940 se Japoncům podaří ovládnout velká města na čínském východním a jihovýchodním pobřeží. Jejich zprvu impozantní postup se v průběhu války začne postupně zpomalovat v důsledku natažení zásobovacích linií i přesměrování pozornosti k dalším cílů. Naopak Číňané budou kontrolovat vnitrozemní oblasti, přičemž se uchýlí k partyzánským akcím a poměrně zdárně budou aplikovat pověstnou taktiku spálené země. O to více však budou trpět čínští civilisté. Jelikož si je Japonsko velmi dobře vědomo nesmírné rozsáhlosti čínského území, a tedy i nesmírných obtíží spojených s jeho potenciální kompletní okupací, rozhoduje se zvolit jinou taktiku.

Zaměří se na ovládnutí klíčových měst a strategicky významných oblastí, přičemž prostor mezi nimi s jistou mírou nadsázky nechá svému osudu. Japoncům bezesporu hraje do karet, že se značná část těchto strategicky významných cílů nachází na pobřeží. Mezi cíli, které vyžadují japonskou pozornost, dobuduje císařská armáda síť železničních tratí, jež zajistí nejen rychlou komunikaci a přesun surovin, ale také budou sloužit jako prostředek pro transport japonských vojsk. Tato strategie, při níž slouží železnice jako cévy obsluhující jednotlivé uzly, bude známa pod názvem cage policy (pozn.: politika klece).

Japonsko si je dobře vědomo toho, že železnice je potenciálně snadným cílem pro čínské partyzánské hnutí. Proto se rozhoduje tomuto neduhu předejít přijetím celé řady opatření včetně vybudování opevněných pozic podél páteřních železničních tratí. Vznikají hluboké příkopy, ve velkém jsou budovány i opevněné základny, z nichž Japonci podnikají represivní výpady proti ohniskům odboje, či strážní věže. Mezi ty nejvýznamnější, a také nejlépe chráněné železniční tratě patří necelých 250 km dlouhá železniční trať Š’-ťia-čuang – Tchaj-jüan na severovýchodě země spojující klíčové zemědělské, průmyslové a těžební oblasti v provinciích Che-pej a Šan-si a umožňující rychlé přesuny jednotek mezi nimi.

Protijaponský odboj

V severovýchodní Číně stojí v čele protijaponského odboje komunistické síly soustředěné v 8. pochodové armádě. Ty se spoléhají téměř výhradně na guerillovou taktiku a vyhýbají se přímým střetům s nepřítelem, za což jsou kritizovány svými nacionalistickými spojenci i zahraničními pozorovateli. Velení 8. pochodové armády si však uvědomuje, že Japonskem aplikovaná politika klece a s ní spojené budování opevněných pozic podél páteřních železničních tratí může být pro odboj smrtící, a tak se rozhoduje konat. Po dlouhém zvažování všech možných alternativ zní finální verdikt jasně: Jedinou možností, jak zabránit likvidaci čínského odboje je provést koordinovaný masový úder proti železniční infrastruktuře.

Cílem je zasadit železnici a přilehlým opevněným stavbám tvrdý úder, z nějž se v ideálním případě nebude schopna rychle zotavit. To by mohlo narušit logistiku japonské armády a Číňanům poskytnout čas a prostor k provedení dalších akcí za účelem upevnění svých pozic. Operace má navíc i politický význam. Komunisté chtějí jasně demonstrovat sílu a ukázat světu i svým nacionalistickým spojencům, že jsou schopni vést rozsáhlou konvenční akci. Ofenziva 100 pluků, jejíž název odkazuje na počet pluků, jež se jí mají účastnit, je původně naplánována na jaro roku 1940, ale v důsledku vnitropolitických konfliktů je nakonec operace odložena na srpen téhož roku.

Největší akce komunistického odboje

Je pozdní večer 20. srpna 1940 a nic nenaznačuje, že by tento den měl být něčím speciální. Na jedné opevněné pevnosti, střežící jedno z mnoha potenciálně rizikových míst Japonci využívané čínské železniční sítě, došlo před několika okamžiky ke střídání hlídek. Obvyklý noční klid, který čas od času naruší hlučný průjezd železničního transportu, je aktuálně všudypřítomný. Není jediný racionální důvod, proč by se vojáci střežící trať měli domnívat, že dnešek přinese sebemenší změnu do jejich rutinní služby. Nemohou tušit, jak moc se mýlí. V nočních hodinách provedou Číňané rozsáhlý simultánní útok na železniční tratě, stanice, mosty a tunely na severu země. Japonské vojáky, kteří s takovýmto „zpestřením“ své služby rozhodně nepočítají, zaskočí partyzáni v nedbalkách.

Číňané vedou útoky pěšky za použití nejprimitivnější techniky. Jejich nespornou výhodou je dokonalá znalost terénu a ochota civilního obyvatelstva pomoci pořádně zatopit japonským okupantům páčením kolejnic, rozebíráním pražců či zapalováním dřevěných mostů. Během několika týdnů jsou zničeny stovky kilometrů železničních tratí. Japonsko není schopno tomuto výborně organizovanému náporu partyzánů efektivně vzdorovat, jelikož útok může směřovat doslova komkoli. Významnému poškození neunikne ani nám již dobře známá naprosto stěžejní trať Š’-ťia-čuang – Tchaj-jüan. Japonská logistika se nachází v troskách. V důsledku toho nejsou ani Japonci schopni vést efektivní protiútoky proti partyzánským silám.

Japonská pomsta

K mohutné odpovědi se Japonci zmohou až v říjnu roku 1940. Poté, co se podaří znovu uvést do provozu stěžejní úseky železniční sítě, přejde císařská armáda do protiútoku. Cílem není jen likvidace center partyzánského odporu a trvalé zabezpečení železničních koridorů, ale rovněž rozpoutání teroru a strachu, který má civilisty odradit od aktivního zapojování do budoucích aktivit čínského odboje. Japonsko začne aplikovat tzv. politiku tří všeho (pozn.: vše spálit, všechny zabít a vše vyplenit). Tato brutální taktika přinese nesmírně vysoké civilní oběti. Vypáleny budou tisíce vesnic. Japonci se navíc rozhodnou významně navýšit počty vojáků střežících železniční tratě, aby se takový masový útok, jakým byla Ofenzíva 100 pluků, již nemohl opakovat.

Navzdory vítězství v několika významnějších frontálních střetech se Číně nepodaří zbavit japonské nadvlády nad částí svého území až do roku 1945. Vysvobození přinese až japonská kapitulace poté, co Američané svrhnou atomové bomby na města Hirošima a Nagasaki. Téměř ihned po osvobození však znovu naplno propukne občanská válka mezi nacionalisty podporovanými Spojenými státy a komunisty, kteří se budou těšit pomoci Sovětského svazu. Ta skončí až na konci roku 1949 vítězstvím Maových komunistů, vyhlášením Čínské lidové republiky a úprkem Čankajška a jeho věrných na ostrov Tchaj-wan.

Dopady samotné Ofenzívy 100 pluků zůstávají dodnes předmětem živých historických debat. Na jednu stranu bezesporu vedla ke krátkodobému oslabení Japonců. Na stranu druhou však nepřinesla žádný dlouhodobý užitek a vedla k těžkým ztrátám na stranách civilního obyvatelstva a v konečném důsledku i k oslabení pozic partyzánů. Je otázkou, do jaké míry bylo skutečným cílem komunistů uškodit v maximální možné míře Japoncům a jakou roli hrála při plánování operace prozíravost a možná i snaha se blýsknout a demonstrovat sílu nacionalistům. Buď, jak buď, Ofenzíva 100 pluků zůstává největším a nejvýznamnějším výpadem čínských komunistických sil proti japonské okupační moci.