Železniční „drsňák" So-Ki: Rychlý, hbitý, ale proti granátům bez šance

Malý japonský tančík So-Ki hrozil na kolejích i silnicích, tahal vozy jako lokomotiva a tvářil se jako tank. Jeho „dekorativní“ pancíř ale byl jen na parádu – proti protitankovým zbraním byl bez šance.

Ne všechny tanky byly postaveny tak, aby rozdrtily vše, co jim stojí v cestě. Ve 30. letech 20. století si armády pohrávaly také s menšími, hbitějšími stroji známými jako tankety/tančíky, kteří působily spíše jako obrněné motokáry než obři na bojišti. Japonským experimentem, který si v článku představíme, byl Typ 95 So-Ki. Pozoruhodné malé vozidlo, navržené nikoli pro hrubou sílu, ale pro rychlý pohyb. Schopné pohybu jak na silnici, tak na železnici.

Tančík So-Ki: Japonská obrněná motokára na kolejích

Hlavní nasazení So-Ki bylo v Mandžusku, které se nachází v severovýchodní Číně. Mandžusko bylo od roku 1915 pod nadvládou Japonska, které ovládalo oblast až do konce 2. světové války a vpádu vojsk Sovětského svazu, které ho opustilo na jaře 1946. Od té doby je Mandžusko součástí Čínské lidové republiky. Pro zajímvost, výsledkem historického zájmu jak Ruska, tak Japonska, je například Transmandžuská magistrála, která spojuje Moskvu s Pekingem.

Ale zpět k našemu „ocelovému obojživelníkovi". Vozidla patřila k jednotkám zabezpečujícím tratě. K jejich povinnostem patřilo hlídání kolejí proti sabotážím čínské armády a mimo jiné i transport mužstva a zásob. Někdy i přidržovala lehké nákladní vozy jako improvizovaná lokomotiva. Na některých archivech lze najít snímky So-Ki spřažených za sebou jako vláček, táhnoucí kmeny stromů nebo menší vozy. Toto dobře ilustruje, že stroj byl konstruován s myšlenkou na provoz na železnici, a ne na okupování protivníka.

So-Ki: Výbava, posádka, pancíř

So-Ki nebyl vyzbrojen kanonem jako klasický tank. Posádka (až šest mužů včetně řidiče) spoléhala na ruční zbraně a přenosné kulomety, které mohly být vystřelovány přes malé střílny v korbě. Pancéřování bylo také velmi lehké. Čelo a věž tančíku měly pancíř tlustý kolem 8 mm a boky vozidla kolem 6 mm. Fungovalo proti puškám a střepinám z granátů, ale na protitankové zbraně už bylo krátké, nebo spíš moc tenké.

Tančík: Technika a schopnosti přepínání

Technickou specialitou stroje bylo rychlé přepínání jízdních režimů. Podvozek obsahoval vysouvací železniční kola, která se při jízdě po kolejích objevila mezi pásy. Encyklopedie tanků uvádí, že „přezutí“ trvalo přibližně jednu až tři minuty. Některé anglické zdroje (včetně zmínek v Tanks Encyclopedia) také zmiňují možnost úpravy rozchodu kolejí na více standardních šířek (1 524 mm, 1 435 mm a 1 067 mm), i když přesnost a rozsah této schopnosti je v odborné literatuře mírně nekonzistentní.

Tančík So-Ki byl dlouhý přibližně 4,90 m, 2,56 m široký a asi 2,54 m vysoký na kolejích (2,43 m v pásovém režimu). Vážil přibližně 8,7 t a disponoval motorem o výkonu 84 sil. Technické parametry umožňovaly z So-Ki poměrně rychlý pohyb po kolejích (72 km/h). Avšak v terénu se nedokázal rovnat s ostatními lehkými tanky. Jeho nadprůměrná váha mu mimo koleje umožnila pohyb nejvýš 30 km/h.

Vývoj stroje měla pod taktovkou firma Tokyo Gas and Electric Industry. Následně sériová produkce připadla Mitsubishi Heavy Industries. Tančíky z továren vyjížděly mezi lety 1935–1943. Odborníci se rozchází v celkovém množství vyrobených kusů, avšak počet jednotek se pohybuje mezi 121 a 138 . So-Ki našly největší uplatnění v Mandžusku. Téměř sto strojů bylo rozmístěno v železničních útvarech. Po 1945 se některé z nich dostaly do rukou čínských válečných pánů a později i do výzbroje komunistických jednotek. Osud několika exemplářů tak pokračoval i v době po kapitulaci Japonska.

„Caged prison policy“: Ověřené vysvětlení a kontext

V literatuře o čínsko-japonské válce se tyto malé tančíky objevují se zmínkou o takzvané ‚politice klece‘, přeložené do češtiny. Nejedná se o nijak mystický pojem: čínské prameny i moderní výklady agresivních proti-partyzánských postupů japonské armády popisují strategii, při níž byly vybudovány regionální sítě opevněných bodů, zábran, silnic a železnic. Strategie měla za cíl izolaci partyzánské oblasti od dopravních sítí a koridorů.

Byl vytvořen jakýsi „plot“ z pevností a dopravních komunikací, který měl zamezit spolupráci, zásobování a mobilitě odboje. Komunistické oddíly reagovaly sabotáží kolejí a silnic. Podnikaly rozsáhlé útoky na pevnosti a do zásobovacích linií.  Transportér So-Ki měl tyto výpady pomáhat potírat. Jako hybrid mohl fungovat jako rychlá železniční hlídka, i jako běžný obrněný vůz na silnicích a bránit komunikační uzly.

Typ 95 So-Ki je zajímavý, protože je odpovědí na specifický problém. Tedy, jak udržet kontrolu nad rozlehlou železniční sítí v okupovaném území, když váš protivník razí cestu guerillové partyzánské války. Dvoucestný podvozek, rychlé přepínání režimů, možnost přizpůsobit se různým rozchodům, jsou sice skvělé kvality, ale ani to nedokázalo kompenzovat omezenou bojovou účinnost, slabé pancéřování, absenci pevné výzbroje a průměrnou terénní mobilitu.

I u nás jsme měli svoji krátkou éru malých tanků. Jednalo se o Tančíky vz. 33. Ty byly přidány do výzbroje československé armády během 30. let 20. století. Vyrobeno celkem 70 kusů, které sloužily především k výcviku. Tančíky nebyly vhodné pro reálné válečné situace kvůli vysoké poruchovosti a neschopnosti provádět společné bojové operace. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava jich 40 získala armáda nacistického Německa a zbylých 30 skončilo na Slovensku.