Němci ji chtěli zničit, komunismus pohřbít. Rumunský vlakový „dinosaur” jezdí ale dál

V hlubokých lesích Maramureše přežívá technický zázrak, který popírá moderní dobu. Úzkorozchodná železnice Mocănița přečkala ústup nacistických vojsk, ničivé záplavy i pád režimu, aby zůstala jednou z posledních funkčních parních legend svého druhu.

Přepravoval dřevo, dnes je turistickou atrakcí - co všechno víme o parní lokomotivě Mocănița. Rumunský vynález schovaný v lesních masivech Karpat kdysi krmil celý region. Vlak Mocănița začal být v provozu ve třicátých letech minulého století. Úzkorozchodná lesní železnice měřila přibližně 60 km a díky optimální a rychlé přepravě dřeva dokázala zásobovat nejen městečko Vișeu de Sus, ale i celý region Maramureș. Jedná se o výjimečné kulturní dědictví - technologie využívané ještě před 90 lety byly stejně efektivní jako dnešní.

Mocănița: Z vody zpátky na souš

Mohutné lesy tvoří většinu území města Vișeu de Sus. Rumunští aristokraté, kteří vlastnili zdejší region Maramureș, dobyté dřevo využívali k vlastním potřebám až do roku 1777, kdy tato území prodali rakouským autoritám. Ty sem naopak nasměrovaly německé osadníky. Za vlády Rakousko-Uherska už v 18. století se v této oblasti začaly kácet lesy a získané cenné dřevo se následně splavovalo po řece Vaser. Jednalo se o hodně nebezpečnou, těžkou práci, kterou bylo nezbytné něčím nahradit. 

Milníkem se stal rok 1929 - po záplavách se protrhla ochranná přehrada Macarlau. V roce 1932 byla zahájena stavba první lesní železnice Karpat. Šlo o význačný technologický pokrok, který měl potenciál usnadnit a optimalizovat celý proces přepravy surovin.

Mocănița využívala dřevo, ne uhlí 

Úzkorozchodné železnice už existovaly po celé Evropě, avšak narozdíl od jiných jednotek se Mocănița lišila tím, že jako parní lokomotiva využívala samotné dřevo, nikoli uhlí. Tedy se celé jeho prostředí bylo sestaveno z vlastního paliva. Po zániku splav po řece doprava fungovala následně: lokomotivu táhly nahorů prázdné vagony, a ty po zaplnění dřevem přirozeným způsobem sjížděly dolů k pilám.

Část železnice byla zničena 

Za druhé světové války byla velká část železnice zničena německými jednotkami při ústupu před Rudou armádou, aby zpomalily její postup směrem k Berlínu. Po válce však byla trať obnovena a dokonce dále rozšířena. V roce 1961 dosahovala skoro 80 km včetně všech okolních tratí a dodatečných cest - i když reálná šířka 760 mm musela být ponechána za specifikem údolí. Trať totiž musela sledovat komplikovaný tok řeky Vaser.

Po revoluci roku 1989 a pádu komunismu v Evropě skoro všechny rumunské železnice byly zničeny nebo zanedbány. Mocănițě ale nezbývalo nic jiného, než pokračovat v provozu - těžba dřeva neskončila, a proto bylo nezbytné přepravu co nejdříve obnovit. Byla to jediná funkční železnice v Rumunsku, která se dochovala doteď.

Turistická atrakce v Rumunsku 

Díky pomoci dalších evropských zemí v roce 2000 byly předtím zanedbané lokomotivy vráceny do původního stavu a mohly znovuzahájit svoji činnost; stejně tak byly obnoveny a zrekonstruovány železniční stanice.

Dnes se v regionu Maramureș pro přepravu dřeva využívají především dieselové vlaky. Autentická parní lokomotiva však stále jezdí – a to jak pro přepravní účely, tak i jako turistická atrakce. Návštěvníci si mohou vychutnat jízdu v historických vozech a součástí programu bývají i kulturní akce, slavnosti a hudební vystoupení.

Mocănița je dnes silnou připomínkou lidské vynalézavosti a schopnosti zanechat stopu v krajině i historii. Není divu, že se právě tato železnice stala symbolem rumunského technického pokroku i odolnosti, ukryté v srdci Karpat.

Zdroje: Arts and Culture Google; iDNES; Duše Karpat