Němci ho chtěli vyhodit do povětří. Viadukt Stará Paka přežil nacistické miny i beton

Kamenný železniční viadukt ve Staré Pace měl být na konci druhé světové války srovnán se zemí. Německá armáda most podminovala, ale nakonec ho neodpálila – podle pamětníků ho potřebovala k ústupu. Monumentální stavba z pískovce přežila, ale její původní krása zmizela pod betonem.

Nedávno jsme informovali o železniční stanici Stará Paka, která je důležitým dopravním uzlem v Podkrkonoší s bohatou historií a klíčovou rolí v české železniční síti. Kříží se zde významné trati, a to trať z Liberce do Jaroměře a Pardubic a trať z Chlumce nad Cidlinou do Trutnova. Stanice je zároveň koncovou pro trať z Mladé Boleslavi. Nutno říci, že taková „křižovatka železnic“ nebývá na menší vesnici příliš obvyklá. Díky této poloze zde panuje vysoká frekvence vlakových pohybů a s tím spojená nutnost častých posunových operací, což může být nejen pro milovníky železnic atraktivní podívanou každodenního železničního života.

Ale to není zdaleka vše. Výraznou dominantou je kamenný čtyř obloukový železniční viadukt na trati Pardubice – Liberec. Zajímavostí je, že měl letět do povětří, ale nakonec to ustál. Pojďme si o něm říci více.

Železniční viadukt Stará Paka: Vysoký, dlouhý, dříve pískovcový 

Železniční viadukt je 19 metrů vysoký a 119 metrů dlouhý. Má čtyři oblouky a klene se nad místní říčkou Rokytkou. První vlak po něm jel v roce 1858.  Dodnes budí respekt především s ohledem na to, že tehdejší dělníci, věděli jak na to. I přes nechvalné technické vybavení, totiž dokázali zázraky. Konstrukce tak bezpochyby dokládá řemeslný um našich předků. „Kolečko, koňský povoz a ruční míchání, tak klobouk dolů před tehdejšími staviteli,“ popisuje detaily Hradecký.

„Víme, že stavba, na které se podíleli i italští dělníci, takzvaní barabové a někdy taky trhani, trvala sedm až osm měsíců. Stavěli ji z pískovcových kamenů. V porovnání s tím, že se most v 70. a na začátku 80. let minulého století generálně opravoval dlouhých 12 let, je to až neuvěřitelné,“ říká detaily ke stavbě pamětník Eduard Hradecký z nedalekého Roškopova pro iRozhlas. 

Druhá světová válka: Měl být srovnán se zemí, ale přežil. Němci ho podminovali

Stejně jako tomu bylo v době nejen světových válek často, tak i tento železniční viadukt byl málem srovnán se zemí. Na konci druhé světové války byl most podminován a připraven k likvidaci. „Nevím, proč se ho Němcům nakonec nepodařilo vyhodit do vzduchu, ale asi proto, že ho potřebovali. Je to totiž hodně frekventované místo a Schörnerova armáda ho potřebovala k ústupu, nebo spíš k útěku,“ myslí si Eduard Hradecký a dále přibližuje detaily tehdejší válečné doby. 

Němečtí vojáci prý nálože umístili k viaduktu, odkud byly po osvobození staženy. Betonové záplaty prý dlouho označovaly místo, kam je němečtí vojáci umístili. Při velké rekonstrukci pak byl most hustě provrtán a sešroubován. Celá konstrukce pak prý byla nastříknuta 20 cm vrstvou betonu. Tím ale podle Hradeckého bylo také pokořeno dosavadní kouzlo úchvatné architektury pískovcové stavby, které tak zmizelo pod betonovým „kožichem“.  „Pískovec zde už nenajdeme, ten je skrytý pod vrstvou betonu. To kouzlo se nenávratně ztratilo,“ říká doslova.  

Jak jsme nastínili na začátku tohoto odstavce, v období druhé světové války to nebyl jediný pokus útoku zaměřenou na železnici. Pro připomenutí lze zmínit také tragickou událost z konce druhé světové války. Měl to být útok na německý vojenský transport, místo toho ale partyzánská nálož smetla běžný osobní vlak. Lokomotiva skončila v potoce, strojvedoucí a topič tragicky zahynuli. Nešťastná událost u Bělče z dubna 1945 tak zůstává smutnou kapitolou v historii trati Zadní Třebaň – Lochovice. 

Zdroj: iRozhlas.cz; Vlakregion Jičín;