Největší exodus britských dětí: Strach z Hitlerových náletů zahnal miliony do vlaků

Na prahu 2. světové války Británie čelila obavám z ničivých leteckých útoků německé Luftwaffe, Strach z budoucích náletů vyvolal bezprecedentní evakuaci civilního obyvatelstva, především dětí. Operace se stala největším organizovaným přesunem civilistů v britské historii.

Na prahu 2. světové války přesunula Británie miliony dětí z měst na venkov, aby je ochránila před očekávanými nálety Luftwaffe. Mnoho let připravovaná Operace Pied Piper za pomoci železnice zásadně ovlivnila celou generaci Britů a zanechala v ní trvalý odkaz.

Odkaz 1. světové války

Nacházíme se ve Velké Británii ve 20. letech 20. století.  Hrůzy 1. světové války jsou již minulostí, ale povědomí o nich zůstává nesmazatelně zapsáno v kolektivní paměti naprosté většiny Evropanů, Brity nevyjímaje. S ekonomickými následky války se Velká Británie vypořádává velmi dobře, za což nepochybně vděčí i tomu, že se na jejím území zkrátka pozemní válka přímo nevedla, což přispělo k významně nižším materiálním škodám v porovnání s Francií, Německem i dalšími zeměmi, jejichž půda se stala jevištěm krvavých bitev 1. světové války. Navzdory tomu během ní přišlo o život přes 1 200 britských civilistů, z nichž většinu tvořily ženy a děti.

Jedná se o množství výrazně nižší než u zemí, na jejichž území se 1. světová válka odehrávala. Vždyť třeba Srbové během ní přišli asi o 43 % obyvatelstva. O život přišlo přibližně 1 244 000 (pozn.: z toho asi 842 000 civilistů) Srbů, přičemž počet obyvatel Srbska se před válkou odhaduje na necelé 3 miliony.  Je ovšem nezbytné podotknout, že k takto enormním číslům přispěla epidemie tyfu, která Srbsko během války zachvátila. My se ale vraťme v našem povídání zpět k Velké Británii. Jak již bylo zmíněno, počet britských civilistů zabitých v 1. světové válce není v porovnání s jinými zeměmi nikterak vysoký. Navzdory tomu je znepokojující. Především, když si uvědomíme, že se na území Velké Británie nebojovalo.

Obavy z leteckých náletů

K britským civilním ztrátám v průběhu 1. světové války přispěly především nálety německých vzducholodí (pozn.: zepelínů). Od konce 1. světové války navíc rozvoj letectva, na jehož enormní bombardovací potenciál upozornil již v roce 1907 spisovatel H. G. Wells ve svém románu Válka ve vzduchu (pozn.: v originále War in the Air), urazil nezměrnou dráhu. Právě na základě relativně čerstvých zkušeností s nálety zepelínů, schopných zasáhnout cíle daleko od fronty, se Velká Británie rozhoduje přijmout koncepci ochrany civilních obyvatel před podobnými nebo možná ještě mnohem hrozivějšími nálety v budoucích válkách. V roce 1924 je tak pod vedením 42letého Johna Andersona zřízen Výbor pro ochranu před nálety (pozn.: v originále Air Raids Precaution Comittee).

John Anderson je absolventem univerzit v Edinburghu a Lipsku a poměrně zkušeným státním úředníkem. Z někdejšího velmi nadějného studenta přírodovědy, který měl dobře nakročeno k vědecké dráze, se stane vlivný politik, který to dotáhne až na pozici guvernéra britské kolonie Bengálsko a po svém návratu domů na poslance a následně i ministra financí Churchillova válečného kabinetu. Za své zásluhy si vyslouží povýšení do šlechtického stavu. Konkrétně mu bude udělen titul vikomta. My ale nepředbíhejme. První krok nezbytný k ochraně civilního obyvatelstva před leteckými nálety je úspěšně učiněn. Samotné zřízení výboru však ani zdaleka nestačí.

Ve 20. a 30. letech je postupně vypracována koncepce ochrany civilistů před nálety. Kromě vlastního transportu civilistů z nejzranitelnějších oblastí se diskutuje i distribuce plynových masek či výstavba rozsáhlé sítě podzemních protileteckých krytů. Na základě těchto diskusí je v roce 1931 v rámci Výboru pro ochranu před nálety zřízena subkomise pro evakuaci. Ta má do detailu rozpracovat plán ochrany obyvatelstva pro případ války. Jeho nedílnou součástí je rozdělení území Velké Británie podle stupně ohrožení jednotlivých oblastí nepřátelskými nálety i detailní představení logistického zajištění celého procesu evakuace. Stěžejním výstupem subkomise je doporučení, aby evakuace civilistů byla výhradně dobrovolná. Má se tak předejít chaosu spojeného s nuceným přemisťováním obyvatel.

Velká Británie na prahu války

Ve Velké Británii ve 30. letech 20. století převládá názor, že válka s Německem, v němž se roku 1933 chopí moci Adolf Hitler, je vyhnutelná. Navzdory tomu všeobecně rostoucí napětí práce na koncepci ochrany civilistů před nepřátelskými nálety uspíší. To, jak ničivé mohou být nálety německé Luftwaffe, naplno ukáže rok 1937, kdy německé letectvo v rámci španělské občanské války srovná se zemí město Guernica na severovýchodě země. Na základě těchto aktuálních zkušeností dospějí britské zpravodajské služby k přinejmenším velmi znepokojivému zjištění. Pokud skutečně vypukne válka mezi Velkou Británií a Německem, Luftwaffe bude již v její první den schopna provést ničivé nálety na Londýn i další britská města.

V roce 1938 je Výborem pro ochranu před nálety uveřejněna zpráva, která představí evakuační plány, a především stanovuje, že v rámci evakuačních operací budou mít největší přednost nejzranitelnější skupiny, tedy školní děti, matky s kojenci, těhotné ženy a zdravotně postižení. Zároveň je ustanoveno, že ochrana civilistů bude probíhat jejich transportem do bezpečnějších oblastí země, přičemž budou ubytováni v cizích domácnostech. Ti, kteří by odmítli uprchlíky ubytovat, budou pokutováni. Nebudou se tedy stavět žádné speciální ubikace, které by sloužily pro hromadné ubytování uprchlíků. Zároveň jsou do léta roku 1939 předány instrukce železnici, obecní policii i místním úřadům.

Operace Pied Piper

Operace pojmenovaná Pied Piper (pozn.: Krysař) podle legendy o krysaři, který vyvedl z německého Hamelnu 130 dětí, je naplno zahájena 1. září 1939, což je den, kdy Německo napadne Polsko. Operace je zahájena 2 dny předtím, než Velká Británie a Francie vyhlásí Německu válku. Za nejohroženější kvůli německým náletům jsou prohlášeny přístavy, industriální oblasti a velké železniční uzly. Kromě Londýna budou zranitelné skupiny civilistů evakuovány i z Liverpoolu, Glasgowa, Manchesteru, Birminghamu a mnoha dalších míst. Tyto oblasti jsou označeny jako takzvané evakuační zóny, což jsou místa očekávaných náletů.

Jako neutrální zóny jsou označeny oblasti, na které se nálety neočekávají. Z preventivních důvodů však bude riziko náletu na ně nadále monitorováno a nebudou určeny pro přesun uprchlíků. Za přijímací zóny jsou pak označeny typicky venkovské oblasti, jež nemají žádný strategický význam a jsou tak extrémně nepravděpodobnými terči nepřátelských náletů. Tyto oblasti jsou vhodné pro ubytování uprchlíků. Všechny domácnosti v přijímacích zónách budou povinny nahlásit počty volných pokojů, na základě čehož budou do nich umisťovat uprchlíky. Klíčovou roli v přesunech uprchlíků bude hrát železnice. Ta je totiž vcelku logicky zvolena jako optimální mód pro transportaci uprchlíků.

Vlastní evakuace probíhá následovně: Je ráno 1. září 1939 a děti, jak jsou již zvyklé, vyráží ráno do školy. Místo aktovek s pomůckami však s sebou nesou visačku se jménem, kufřík s nejnutnějším vybavením a plynovou masku. Místo do lavic děti v doprovodu učitelů zamíří na nádraží. Rodiče je ve snaze předejít panice a s ní spojeným komplikacím nedoprovází. Atmosféra mezi dětmi je plná nejistoty, kterou naplno vystihují ony tázavé pohledy mladých školáků. Vždyť většina z nich neví, co se vlastně děje a kam je ten vlak tažený mohutně dýmající parní lokomotivou odveze. Jediné, co tuší, je to, že se dnes ve škole nic nového nedozví. V momentě, kdy se vlak rozjede, je na jejich jinak něžných tvářích patrný strach. Ten však rychle vystřídá potok slz řinoucích se po jejich tvářičkách, jelikož si uvědomí, že dnes
po škole maminku s tatínkem nejspíše neuvidí.

Odkaz přežívá dodnes

Svědků tohoto smutného obrazu, který vyvolává soucit a pocit smutku i u těch nejodtažitějších jedinců, je nespočet. Vždyť během prvních 3 dnů bude evakuováno asi 1,5 milionů civilistů, z nichž více než polovina budou děti. Z logistického hlediska je vlastní provedení operace obrovským úspěchem. Léta příprav, která vyústila v největší železniční manévry v historii země, jež bývá po právu nazývána kolébkou železnice, nepřišla vniveč. Během války bude celkem přemístěno 6 milionů osob. To z operace Pied Piper udělá největší organizovanou migraci civilistů v historii země. Operace se navíc nebude omezovat pouze na území Spojeného království. Některé děti budou v důsledku nedostatku ubytovacích kapacit poslány až do USA či Austrálie.

Přesun z měst do rurálních oblastí přinese uprchlíkům, zejména pak dětem, kromě bezpečí i šokující střet s realitou venkovského života. Řada dětí nastupovala do transportních vlaků v domnění, že vyrážejí na školní výlet. O to více šokující je pro ně zjištění, že místo příjemného odpoledne se spolužáky je čeká život v chudé hornické rodině ve vesnici, která nedisponuje kanalizací ani elektřinou. Když budou mít děti štěstí, dostanou se do láskyplného prostředí, které jim jejich hostitelé vytvoří ve snaze nahradit jim rodiče a vytvořit jim druhý domov. Nicméně nezanedbatelné je i množství případů, v nichž se děti ocitnou ve zcela opačné situaci.

Některé děti budou zanedbávány, nuceny k nelehké práci či dokonce týrány. Objeví se i ojedinělé případy, kdy budou hostitelé držet uprchlé děti v kurnících. Jak už to zkrátka v životě bývá, štěstí hraje nesmírnou roli. Pamětníci budou vzpomínat, že navzdory prvotnímu stesku po domově a pocitu opuštění, je pokud měli štěstí, tato zkušenost osobnostně výrazně posunula. Během 2. světové války bude v důsledku německých náletů zabito kolem 60 000 civilistů včetně 15 000 dětí. Přesná čísla je těžké odhadnout, ale nebýt železnice a perfektně plánované operace Pied Piper, byly by ztráty na civilních životech neporovnatelně vyšší. Operace Pied Piper dodnes zůstává symbolem obětavosti, solidarity a organizační síly státu.