Největší dělo všech dob: Těžký Gustav, zázračná zbraň, která měla zlomit Evropu

Největší dělo, jaké kdy člověk postavil, mělo být Hitlerovou tajnou zbraní, která svými výstřely zlomí odpor Evropy. Místo toho však Těžký Gustav brzy ukázal, že velikost sama o sobě bitvy nevyhrává.

Předválečné Německo střádá plány

30. léta 20. století jsou v plném proudu. Od předposledního lednového dne roku 1933, v němž se moci v  Německu chopil Adolf Hitler, je to již nějaký ten pátek. Ačkoli to Německo veřejně odmítá přiznat, jeho poslední kroky dávají jasný signál: Německo je připraveno vzít si zpět to, o co bylo podle mnoha jeho obyvatel nespravedlivě okradeno po konci 1. světové války. Navíc se zdá, že doby paběrkování německé armády i ekonomiky jsou zažehnány. Hitlerův rozsáhlý program státních investic, který umožní nespočtu doposud nezaměstnaných Němců pracovat přímo pro říši, stabilizuje ekonomiku země, a navíc vede k nebývalému rozkvětu infrastruktury a armády země, nedbaje na v jeho očích potupné zákazy a omezení vyplývající z Versailleské smlouvy.

Se znovunabytím území, o něž přišlo Německo po 1. světové válce, se však Hitler v žádném případě nehodlá spokojit. Ačkoli to Německo nepřizná, jeho cíle jsou mnohem vyšší. Podmanění Evropy a uskutečnění pangermanistického snu o ovládnutí Evropy germánskými národy je hlavním z nich. To však znamená jediné, válku. To si Hitlerův kabinet dobře uvědomuje a nehodlá se tímto trablem nikterak znepokojovat. Jedním z cílů německé expanze má být samozřejmě i Francie. Tu však od jejího východního souseda neprodyšně oddělu

je zdánlivě neprostupná Maginotova linie, jejíž výstavba byla zahájena již v roce 1929. Právě pro zdolání tohoto neprostupného obrněného valu se Německo rozhoduje vyvinout zbraň, jež nebude mít v historii válečnictví obdoby. 

Zrod Hitlerova železničního monstra

Je rok 1936 a říšský kancléř Adolf Hitler osobně navštěvuje Kruppovy závody v Essenu, jeden ze stěžejních motorů německého ekonomického zmrtvýchvstání. Při rozhovorech s jejich vedením se Hitler zmiňuje o přání vytvořit obrovské dělo, které by bylo bez mrknutí okna schopné prorazit 670 cm tlustou vrstvu železobetonu a alespoň 91 cm oceli. Sám se při této myšlence odkázal na supertěžký moždíř Tlustá Berta ráže 42 cm, který Kruppovy závody zvládly vyvinout již v roce 1913. Toto více než 42tunové monstrum disponovalo na svou dobu enormním dostřelem 9 km.  Na rozdíl od podobných gigantických děl, jimiž disponovali Britové či Rusové, to byla právě Tlustá Berta, která se jako jediná do války aktivně zapojila.

Zároveň Hitler při rozhovoru zmiňuje kromě taktického i psychologický účinek tak mocné zbraně. Představa, že se bráníte v obrněné linii proti vášnivému útoku nepřátel, není zrovna příjemná sama o sobě. O to více se situace stane stresující, když si voják uvědomí, že se za okamžik může objevit gigantické monstrum připravené rozdrtit jakékoli zbytky nadějí na odražení útoku fanaticky bojujících nepřátel. Kruppovy závody s vůdcovým návrhem radostně souhlasí. Hitler si tuto vysněnou zbraň oblíbí natolik, že se k ní začne upínat jako k oné zázračné zbrani, jež mu pomůže vyhrát válku bez ohledu na to, jak bezvýchodná jeho situace bude. My ale nebudeme předbíhat a vrátíme se zpět do nacistického Německa na konci 30. let minulého století. 

Zbraň, která neměla obdoby

Navzdory tomu, že vůdce vyjádří s definitní platností své přání na vytvoření mohutného děla v roce 1936, jakési projektové přípravy na konstrukci ohromného děla schopného prorážet i ty nejmohutnější pancíře jsou v Kruppových závodech zahájeny již v roce 1934. Reálných obrátek však zmíněný projekt nabere až po Hitlerově návštěvě v roce 1936. Návrh konstrukce je dokončen již v roce 1937. Navrhované parametry jsou fascinující. Ráže 80 cm a dostřel 47 km jsou parametry, které vzbuzují rozpaky i u těch nejodolnějších nepřátel. S takovýmito charakteristikami se ovšem nevyhnutelně pojí i celá řada nevýhod. Hmotnost 1 350 tun významně snižuje mobilitu a zvyšuje provozní náklady.

Právě kvůli ohromné hmotnosti je rozhodnuto, že se Těžký Gustav bude pohybovat po speciálně upravené železnici, která umožní přepravit nesmírně těžký náklad. Extrémně nízká je i kadence střelby, která bude činit při optimálních podmínkách a maximálním úsilí personálu pouhý jeden výstřel za 30 minut. Ohromné síly působící při výstřelech budou způsobovat enormní zpětný ráz. Ten bude pohlcován kombinací hydraulických a vodou chlazených tlumičů. Tato technologie nebude mít ve své době obdoby. Hlaveň bude navíc vybavena robustním vnitřním vyztužením, aby se předešlo její deformaci či úplné destrukci. Po dokončení návrhové fáze přistoupí Kruppovy závody téměř okamžitě k samotné výrobě děla.

Velký Gustav naráží na problémy

Samotný proces výstavby děla bude přinejmenším pozoruhodný. Dělo bude vyráběno a následně i převáženo po částech a v  jeden celek se bude montovat až v  místě svého bojového nasazení. Dělo navíc nebude samohybné. K  jeho pohybu bude tedy nezbytná speciální parní lokomotiva. Těžký Gustav bude pojmenován po řediteli Kruppových závodů Gustavu Kruppovi von Bohlen und Halbach. Velkého Gustava dodají Kruppovy závody říši v souladu s tradicí zadarmo. Později bude vyrobeno ještě jedno takové železniční dělo, které s největší pravděpodobností dostane své jméno Dora podle manželky jeho designéra Ericha Müllera.

Cena železničního děla Dora se vyšplhá na v té době astronomických 7 milionů říšských marek (pozn.: hrubý roční příjem dělníka se v té době pohybuje kolem 2 000 říšských marek). Připravováno bude i třetí dělo tohoto typu, Dlouhý Gustav, které by mělo umožnit dostřelit ze severofrancouzského přístavu Calais až do Londýna. Bojového nasazení se však toto dělo nikdy nedočká. Výstavbu Těžkého Gustava budou od samého počátku provázet komplikace způsobené jeho enormními materiálními požadavky. Ačkoli se s nimi vždy podaří vypořádat, důsledkem bude nevyhnutelné zpoždění projektu. Není tedy velkým překvapením, že Velký Gustav německý útok na Francii, kvůli němuž byla jeho stavba původně zahájena, nestihne. Němci si však s Maginotovou linií poradí po svém. 

Objedou ji přes belgické Ardeny, které byly až do té doby považovány za neprůchozí pro jakoukoli těžší vojenskou techniku, a proto se Francouzi rozhodli do nich již tak nesmírně nákladnou Maginotovu linii neprodlužovat. Prvních testů se Těžký Gustav dočká na konci roku 1941. Tyto testy ukážou jak kladné, tak i stinné stránky našeho železničního děla. Nespornou výhodou je nesmírně vysoká přesnost střelby na nebývale velkou vzdálenost. Mohutné komplikace však bude způsobovat logistika. Jakákoli změna polohy děla bude trvat týdny, jelikož pro každý přesun bude nezbytné vybudovat specializovanou infrastrukturu, která jej unese.

Nasazení u Sevastopolu

Navzdory zpoždění s výrobou se Těžký Gustav bojového nasazení dočká již v roce 1942. Němci se jej rozhodnou přesunout na východní frontu, kde bude německé 11. armádě pod velením slavného generála Ericha von Manstein podporované rumunskými a italskými oddíly pomáhat při obléhání Sevastopolu. V únoru 1942 je tedy zahájen přesun Těžkého Gustava na Krym. Převážet jej bude vlak složený z 25 vagónů, jehož délka bude činit neuvěřitelných 1,5 km. Na Krym dorazí dělo na začátku března. Následně budou Němci muset vybudovat specializovanou trať, po níž se bude Těžký Gustav pohybovat. Montování děla bude zahájeno na začátku května 1942 a potrvá 5 týdnů. Aktivně se na něm bude podílet kolem 4 000 lidí.

5. června 1942 je Těžký Gustav konečně připraven ke střelbě. Osádka nezbytná k tomu, aby Těžký Gustav vystřelil, bude čítat 500 vojáků. Navzdory těmto nevýhodám přinese Těžký Gustav alespoň částečně kýžený efekt. Fenomenálním úspěchem bude zničení opevněného muničního skladu uloženého asi 30 metrů pod mořskou hladinou. Jeho síla se ukáže i při ostřelování betonových pevností, které byly palbou soudobých děl téměř nezničitelné. Navzdory těmto dílčím úspěchům však ohromná očekávání Těžký Gustav nenaplní. Zejména kvůli velmi nízké kadenci střelby nepřinese dělo takový výsledek, jaký byl původně očekáván. I tak se Němcům a jejich spojencům podaří Sevastopol dobýt, když na začátku července jeho sovětští obránci kapitulují.

Navzdory nenaplnění všech očekávání bude působení Těžkého Gustava u Sevastopolu hodnoceno převážně kladně. Je rozhodnuto, že Těžký Gustav bude přesunut k Leningradu, jehož obránci srdnatě již téměř rok vzdorují německému obléhání města. Jeho nasazení u Leningradu však bude fiaskem. Dělo bude limitovat extrémně vysoká doba potřebná k jeho umístění do palebné pozice i nedostatek prostoru pro vybudování nezbytné specializované infrastruktury. Kvůli dynamičnosti vývoje situace si Těžký Gustav u Leningradu ani jednou nevystřelí. Následovat budou úvahy, co s onou zázračnou zbraní dál.

Zázračná zbraň, která nenaplnila očekávání

Velmi silně bude zvažováno jeho nasazení během Varšavského povstání k ničení polských obranných pozic ve městě. K nasazení však nedojde, jelikož povstání bude potlačeno dříve, než bude postavena nezbytná specializovaná infrastruktura. Navzdory jasným limitům této zbraně se k ní bude Hitler až do konce války upínat jako k něčemu, co může samo o sobě zvrátit výsledek války v německý prospěch. Do ústupových bojů Těžký Gustav nijak významně nezasáhne. Jeho osud je zpečetěn v roce 1945, kdy jej ustupující německé oddíly zlikvidují, aby nepadl do rukou nepřítele.

Ačkoli byl Těžký Gustav nenávratně zničen, jeho odkaz žije dál. Těžký Gustav zůstává nejtěžším postaveným mobilním dělostřeleckým prostředkem. Zároveň je zbraní s drážkovanou hlavní největšího kalibru, která kdy byla použita v boji. Navzdory tomu však měla zbraň spíše psychologický a propagandistický efekt. Její využití v boji bylo limitováno její extrémně chabou operativností. Její provozování bylo navíc extrémně nákladné finančně i co se týče lidských zdrojů. I proto se stal Těžký Gustav jakýmsi symbolem slepé německé snahy o získání technologické převahy, která však nereflektovala skutečné vojenské potřeby země.