foto: Parní lokomotiva ve stanici Ludwigsburg / Wikimedia Commons / Public Domain/Parní lokomotiva ve stanici Ludwigsburg
Německá železniční policie měla chránit tepny nacistické válečné mašinérie. Od střežení tratí a vojenských transportů se její činnost postupně rozšířila až k boji s partyzány a k podílu na fungování zrůdného deportačního systému holokaustu.
Zánik starých pořádků
Je začátek roku 1939. Navzdory řadě událostí nastalých v roce 1938 si stále jen málokdo uvědomuje, jak temná mračna se nad Evropou snáší. Z nich nebude pouze pršet. Spoušť, která se na Evropu v následujících 6 letech chystá, si v mnohém nezadá ani s biblickou potopou světa. Ačkoli iniciátorů, kteří tuto bouři rozpoutají, je hned několik, o hlavním z nich nemůže být pochyb. Hitlerovo Německo vyhlíží následující roky s nebývalým optimismem a touhou napravit křivdy, které prý byly nespravedlivě napáchány na německém národu v důsledku prohrané 1. světové války.
Právě konec 1. světové války se stane historickým milníkem nejen pro Evropu, ale i pro samotné Německo. Za prohru v 1. světové válce zaplatí životem celá řada staletých mocnářství (pozn.: jmenujme především Rakousko-Uhersko, carské Rusko a Osmanskou říši) a císařské Německo není výjimkou. O tom, zda se pád velkých monarchií v Evropě ukáže být dlouhodobě přínosným, je možné spekulovat, ale v tuto chvíli jej nezbývá než přijmout jako fakt. Německé císařství zaniká v listopadu roku 1918 abdikací císaře Viléma II. K té dojde shodou okolností dva dny před definitivním ukončením války 11. listopadu 1918. S Německem a jeho spojenci jsou následně podepsány mírové smlouvy.
Zejména smlouva s Německem podepsaná na konci června 1919 na zámku Versailles nedaleko Paříže bude nesmírně tvrdá. Odevzdání Alsaska a Lotrinska Francii, ztráta kolonií (pozn.: jedná se mj. o území dnešní Tanzanie, Namibie, Kamerunu, Nové Guineje, Šalamounových ostrovů), další územní ztráty vůči Polsku, Československu a Litvě, demilitarizace Porýní, zrušení všeobecné branné povinnosti, zastropování počtu vojáků v armádě na 100 000, zákaz těžkých zbraní (např.: tanky, ponorky, těžké dělostřelectvo, letectvo), ztráta značné části obchodní flotily a v neposlední řadě splácení neúnosných válečných reparací. Ačkoli nově vzniknuvší Výmarská republika na podmínky přistoupí, je jasné, že je tento stav dlouhodobě neudržitelný.
Německo volí Hitlera
Zároveň není překvapením, že většina Němců bude tresty považovat za drakonické a s novými pořádky se vnitřně nesmíří. Není náhodou, že po 2. světové válce budou spojenci vůči Německu o poznání benevolentnější. Ale nepředbíhejme. Po válce se Německo ocitá v chaosu, z něhož se mu ale jako zázrakem na počátku 20. let podaří vybřednout a země díky významnému zlepšení vztahů s okolními zeměmi začíná prosperovat. Toto zázračné zmrtvýchvstání však nemá mít dlouhého trvání. Na konci 20. let přichází hospodářská krize, která si na Německu vybere mimořádně krutou daň. Lidé přicházejí masově o práci, inflace roste skokově každým dnem a naděje na zlepšení je v nedohlednu.
Situaci nejlépe dokresluje fakt, že na počátku 30. let je v Německu levnější si vytapetovat dům bankovkami než kupovat tapety. Není překvapením, že pozornost mas se začne upínat k extremistům. Tím nejpopulárnějším se stane Adolf Hitler a jeho Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP). Hitler slibuje napravit nebývalé ponížení způsobené Versailleskou smlouvou a nastartovat ekonomiku země. Není překvapením, že v roce 1933 vyhrává volby. Ačkoli NSDAP nezíská potřebnou většinu hlasů, zachrání ji podpora Německé národně lidové strany. Ještě v témže roce jmenuje prezident země a někdejší vynikající polní maršál Paul von Hindenburg Hitlera kancléřem.
V roce 1934 Hindenburg umírá, čehož Hitler využije ke spojení funkce prezidenta a kancléře, přičemž přijme titul führer (pozn.: vůdce). Hitler následně provede celou řadu reforem, které nastartují německý ekonomický boom, zlikvidují nezaměstnanost a zkrotí inflaci. Řada z nich bude doslova podkopávat závazky stanovené ve Versailleské smlouvě. Západní spojenci se však nezmůžou na víc než formální protesty. Hitler rychle upevní svou vládu. Velmi nekompromisně bude postupovat v otázce likvidace opozice i potlačování menšin. Ačkoli to západní velmoci nechtějí vidět, Německo se připracuje na válku. Anšlus Rakouska a zřízení Protektorátu Čechy a Morava budiž důkazem. Dílo zkázy je dokončeno 1. září 1939, kdy Wehrmacht překročí hranice s Polskem.
Železnice páteří Hitlerovy válečné mašinérie
S otázkou přípravy na válku se neoddiskutovatelně pojí logistika. Tu má Německo podobně jako většina soudobých armád postavenou do značné míry na železnici. Samotná železnice má v Německu dlouhou tradici. Vždyť první trať na jeho území byla postavena již v roce 1835. Není překvapením, že si Německo svou železnici pečlivě střeží. Jedná se přece o klíčovou součást německé logistiky, bez jejíhož zabezpečení by jen stěží mohla armáda fungovat. Povinnosti spojené s ochranou železnice jsou svěřovány zaměstnancům železniční správy. V předválečném období je ostraha železnice řízena na dobrovolné a ryze individuální bázi. Změna přichází až v roce 1920 spolu se zřízením společnosti Deutsche Reichsbahn (pozn.: Německé říšské dráhy).
V roce 1921 vzniká profesionální železniční dozorový systém Eisenbahüberwachungsdienst (pozn.: železniční dozorová společnost). Ten dohlíží především na přepravu cestujících, dodržování předpisů a zajištění bezpečnosti provozu. Tento profesionální specializovaný útvar železniční policie se dělí na 3 podsložky. Streifdienst (pozn.: hlídková služba) tvoří uniformovaní příslušníci na nádražích a ve vlacích, kteří zajišťují veřejný pořádek. Wächterdienst (pozn.: strážní služba) se soustředí na střežení infrastruktury, především pak na depa, seřaďovací nádraží, a zejména na ochranu nákladních vlaků přepravujících cenné zboží před zlodějskými bandami.
Fahndungsdienst (pozn.: pátrací služba) je tvořena detektivy v civilu, kteří vyšetřují zločiny spáchané na železnici (např.: krádeže, podvody, sabotáže) a úzce spolupracují s kriminalisty. Ve snaze posílit ochranu železnice před diverzními akcemi je ještě vytvořena organizace Reichsbahnschutz (pozn.: železniční ochranná služba), která bude mít podobné úkoly jako Wächterdienst (pozn.: strážní služba). Odlišovat se však bude organizací. Příslušníky Reichsbahnschutz jsou zpravidla běžní zaměstnanci železnice (pozn.: signalisté, výpravčí, vlakvedoucí atd.), kteří vykonávají ochranu železnice vedle svých běžných pracovních úkolů, nikoli policisté. Reichsbahnschutz je navíc organizována podle armádních zvyklostí.
Změna konceptu ochrany železnice
Takováto ochrana je postačující až do roku 1933, kdy se v Německu k moci, jak již dobře víme, dostává k moci Adolf Hitler. Ten prakticky od svého nástupu k moci začíná chystat Německo na válku. Hitler a jeho generálové si uvědomují, že schopnost Německa vést úspěšnou expanzivní válku závisí (pozn.: samozřejmě kromě odpovídajícím způsobem vyzbrojené a vycvičené armády) na logistice. Zároveň si uvědomuje, že se německá logistika neobejde bez železnice, jelikož motorizace armády není ani zdaleka dostatečná, aby byla pouze za pomoci silniční dopravy schopna zajistit přesuny armád a jejich zásobování. Nemluvě o přesunu raněných, surovin a techniky, která se v době největší německé expanze bude vyrábět napříč celou Evropou.
Ačkoli se Hitler usilovně pokouší likvidovat opozici, uvědomuje si, že stále značné části Němců leží takříkajíc „v žaludku“. Jeho generálové rozhodně nejsou žádní hlupáci, a tak si více než dobře uvědomují, jaký je nejpravděpodobnější cíl, na který budou mířit domácí odpůrci režimu, zahraniční agenti a odboj na okupovaných územích. Je jím samozřejmě železnice, která je vzhledem ke svému liniovému charakteru i omezenému množství objízdných tras vůči sabotážním útokům velmi zranitelná. Každý takový útok, který na nějaký čas vyřadí železnici z provozu, může navíc fatálním způsobem ohrozit úspěchy Wehrmachtu na bojišti, a to bez ohledu na to, jak je frontová linie vzdálená od místa sabotáže.
Právě proto je nezbytné dát ochraně železnice maximální možnou péči. Hitlerova administrativa se v roce 1939 rozhoduje ke sloučení námi zmiňovaných organizací a vytvoření nové organizace Bahnschutzpolizei (pozn.: železniční ochrana). Jedná se o centralizovanou organizaci, která bude vykonávat jak úkony související se zabezpečením provozu vlaků, tak i s vlastní ochranou tratí. Bahnschutzpolizei ovšem není podřízená policejnímu prezidiu, ale Deutsche Reichsbahn a ministerstvu dopravy. Součástí organizace budou jak pracovníci z řad železničních zaměstnanců, tak i profesionální policisté. Příslušníci budou zpravidla vyzbrojeni pistolemi a v případě ochrany objektů i puškami.
Role Bahnschutzpolizei
Jak již bylo zmíněno, hlavním úkolem nově vzniknuvší organizace je ochrana veškerého majetku Deutsche Reichsbahn. Jako nejzranitelnější místa jsou vcelku logicky vyhodnoceny tunely, mosty, významné dopravny s důrazem na železniční stanice, depa, překladiště a samozřejmě také telekomunikační infrastruktura. Právě na ně bude soustředěna pozornost Bahnschutzpolizei nejintenzivněji. U klíčových míst jsou zřízena stálá strážní stanoviště. Ostatní jsou pak hlídána v rámci pravidelných i mimořádných kontrol. Další významnou povinností Bahnschutzpolizei je ochrana vojenských transportů. Ochranné hlídky organizované v koordinaci s armádou budou doprovázet ty nejvýznamnější transporty.
Úkolem Bahnschutzpolizei je i vyšetřování jakýchkoli mimořádných situací, u kterých existuje byť jen minimální riziko, že byly způsobeny cizím zaviněním. Příslušníci Bahnschutzpolizei budou navíc v úzké spolupráci s gestapem a dalšími bezpečnostními organizacemi usilovat o odhalování a zatýkání zahraničních špionů cílících na železnici. Zahraniční zpravodajské služby mají velký zájem na zjištění informací o přesunech armády či zásob, koncentraci vojsk nebo připravovaných operacích.
Odpovědi na tyto otázky jim může poskytnout právě železnice. Není tedy překvapením, že bude poměrně častým cílem špionážních akcí. Bez milosti bude Bahnschutzpolizei zatýkat podezřelé osoby fotografující železniční infrastrukturu, zapisující si údaje či pohybující se v blízkosti významných objektů. Povinností Bahnschutzpolizei bude i kontrola cestujících a dohlížení na nuceně nasazené dělníky a válečné zajatce využívané k výstavbě nebo opravě železniční infrastruktury. Poté co se od roku 1942 zintenzivní spojenecké nálety cílící na železnici, přibyde Bahnschutzpolizei další úkol: Její příslušníci budou vykonávat dozor a zároveň poskytovat ochranu opravárenským četám, které budou pomáhat s obnovením provozu na postižených úsecích.
Bahnschutzpolizei se vydává do světa
Spolu s expanzí Třetí říše (pozn.: především po zahájení operace Barbarossa – útok na Sovětský svaz v červnu roku 1941) se bude rozšiřovat i železniční síť, jejíž ochranu bude Bahnschutzpolizei zajišťovat. Přitom platí, že na okupovaných územích je riziko sabotážní akce vyšší než doma. Proto budou příslušníci Bahnschutzpolizei na okupovaných územích používat podobné ruční zbraně jako vojenské jednotky, a to včetně samopalů a lehkých kulometů. Některé jednotky na okupovaných územích budou prakticky součástí frontového týlu, takže jejich operace budou mít blíže k vojenským než policejním akcím.
Na tratě na okupovaném území budou stále častěji organizovaně útočit partyzáni cílící na přerušení provozuschopnosti vybraných úseků železničních tratí. Nejnáročnější bude pro Bahnschutzpolizei situace na okupovaných územích v Sovětském svazu. Příslušníci Bahnschutzpolizei budou provádět nepřetržité hlídkování podél tratí. Pohybovat se budou nejčastěji pěšky, na drezínách nebo ve speciálních vlacích. V nejkritičtějších místech (pozn.: zejm. tunely a mosty) budou vybudována stálá opevněná stanoviště vybavená kulomety i telefonickým spojením. V případě úspěšného partyzánského útoku bude Bahnschutzpolizei sahat k brutálním represím ve snaze odradit civilisty od spolupráce s partyzány.
Spolutvůrce holokaustu
Bahnschutzpolizei sehraje svou roli i v rámci holokaustu. Jeho provedení by totiž nebylo možné bez zapojení železnice. Bahnschutzpolizei nebude hrát rozhodující roli v organizaci deportací Židů do ghett, koncentračních a vyhlazovacích táborů. Její úlohou bude ochrana vlastních deportačních vlaků v celé délce jejich trasy. Hrozit totiž budou nejen pokusy o útěk, ale také sabotáže či záchranné útoky odbojových skupin. Bahnschutzpolizei se zároveň bude podílet na pátracích akcí po uprchlících z deportačních transportů i táborů. Role Bahnschutzpolizei tak bude spíše druhořadá, ale určitě ne nevýznamná v porovnání s jinými organizacemi.
Spolu s kumulujícími se vojenskými neúspěchy a blížícím se koncem války se začne měnit i fungování Bahnschutzpolizei. Zejména od roku 1944 se stane situace mimořádně kritickou, jelikož železniční síť bude spojeneckými nálety sužována prakticky nepřetržitě. Diverzních akcí partyzánů bude navíc přibývat. Bahnschutzpolizei přestane být schopna garantovat bezpečnost železnice. Ještě horší bude situace na východní frontě, kde Rudá armáda bude postupovat s každým dnem.
Příslušníci Bahnschutzpolizei budou ustupovat spolu s armádou směrem na západ. Při ústupu budou nuceni vyhazovat do povětří nejen trati, ale i strážní objekty, které dříve vybudovaly, aby nepadly do rukou nepřítele. Po kapitulaci Německa 8. května 1945 zaniká spolu s dalšími bezpečnostními nacistickými organizacemi i Bahnschutzpolizei. Její role je v poválečném Německu nahrazena nově vzniknuvšími organizacemi, které však nebudou sdílet její ideologické a institucionální základy.
