Místo domova jen hromada cihel: Jak válka drtí osudy ukrajinských železničářů

I během války drží ukrajinské vlaky zemi pohromadě. Díky lidem, kteří na nich pracují, riskují životy a přicházejí o domovy i rodiny. Nejsou vojáci. A přesto stáli v první linii.

Od prvních výbuchů ruských raket 24. února 2022 se ukrajinská železnice stala symbolem odvahy a vytrvalosti. Lidé, kteří na ní pracují, se z hodiny na hodinu ocitli tváří v tvář válce, ale nevzdali to. Vyjeli s evakuačními vlaky, opravovali rozbombardované tratě, i když kolem stále hřměla dělostřelecká palba. Někteří ztratili domy, jiní zdraví, další přišli o nejbližší. Přesto zůstali věrní své práci.

Díky fotografiím Jelleho Kringse uveřejněným na webu The Guardian máme možnost poznat příběhy těchto rodin zblízka. Jsou to příběhy obyčejných lidí, které spojila láska k železnici a odvaha zůstat na svém místě i tehdy, kdy jiní ze země odcházeli. Při čtení často běhá mráz po zádech. 

Ukrajina: 230 tisíc hrdinů v oranžových vestách

Ukrajinské železnice dnes představují obrovskou síť, která má přes 24 000 kilometrů tratí. Každý den se o její chod stará víc než 230 tisíc lidí: strojvedoucí, výhybkáři, opraváři, dispečeři, průvodčí i ti, kdo se starají o přejezdy a bezpečnost provozu. Když ruská armáda začala ostřelovat města, nebyl čas na složité rozkazy shora. „Lidé se rozhodovali sami,“ vzpomíná šéf železnic Jevhen Liaščenko. „Nevěděli, co jiného dělat, prostě vyrazili.“ Hrdě říká, že zdejší lidé neberou železnici jako byznys ale jako rodinu.

💔 Pokrovsk train station, then and now. pic.twitter.com/7ldpLacGAp

— In Ukraine (@InUKRofficial) July 18, 2025

 

Dráha se tak stala záchrannou linií celé země. Vlaky odvážely ženy a děti na západ, přivážely humanitární pomoc, zásobovaly frontu. Přestože se nádraží i tratě opakovaně ocitly pod palbou, železničáři pokaždé našli způsob, jak trať opravit a vlaky udržet v pohybu. Pro mnohé z nich je práce na dráze víc než zaměstnání, je to tradice, rodinné dědictví a životní styl.

Vedle toho spojuje tyto příběhy také projekt Iron Family (Železná rodina). Ukrajinské železnice ho založily proto, aby pomohl lidem, kteří kvůli válce přišli o domov, zdraví nebo blízké. Nejde jen o jednorázovou finanční pomoc, i když ta je podstatná: pozůstalé rodiny mohou dostat až 150 000 hřiven, lidé s vážným zraněním až 150 000, rodiny s poničeným domem třeba 100 000 nebo víc podle rozsahu škod. Program také zajišťuje rehabilitace, dočasné ubytování a hlavně psychologickou podporu. Od začátku války pomohla Iron Family stovkám rodin, nejen penězi, ale i tím, že jim dala najevo, že jejich snaha má smysl.

Neschčeriakovovi: Ztracený domov, který znovu vyrostl

V Buče, asi deset kilometrů od Kyjeva, stojí u přejezdu malá budka. Právě tady slouží Nadiya Neschčeriakova. Když nad její hlavou v únoru 2022 duněly první výbuchy, cítila strach, ale šla na směnu. Nechtěla opustit místo, které střeží už roky a kde slouží i její matka. Několik dní nato přejezd obsadili ruští vojáci a rodinný dům v sousední vesnici se ocitl přímo na frontě. Nadiya s manželem, dcerou a vnukem utekli na západ země, kde přečkali nejhorší boje. Když se po měsíci vrátili, našli místo domova jen hromadu cihel, popela a ohořelých trámů.

Manžel Yuriy se ale nevzdal. Vzal, co zbylo, a vlastníma rukama postavil nový dům. Je menší, skromnější, ale patří jim. Dnes, i přes těžké vzpomínky, Nadiya dál pracuje na přejezdu. Sleduje, jak projíždějí vlaky naložené dřevem a stavebním materiálem, které možná skončí na frontě. I když strach nezmizel, věří, že její práce má smysl.

Petrovovi: Život změněný během vteřiny

Když v listopadu 2022 ukrajinská armáda po devíti měsících osvobodila Cherson, bylo jasné, že bude nutné okamžitě opravit tratě, aby mohly vlaky přivézt pomoc a evakuovat civilisty. Oleksandr Petrov se přihlásil dobrovolně i když věděl, že pole kolem jsou plná min. Se skupinou vyrazili v dodávce opravovat koleje, když najeli na minu, přišel Oleksandr během okamžiku o nohu.

Lyman: Ukrajinský život na dohled od děla

Město Lyman v Donbasu se stalo symbolem odvahy i tvrdohlavosti místních obyvatel. Po osvobození na podzim 2022 se boje nezastavily, fronta je dodnes jen pár kilometrů za městem. Přesto tu žije několik železničářských rodin, které odmítly odejít. Byty mají rozbité, okna zalepená igelitem. Většinu času tráví v podzemí, protože varování před střelami přichází pozdě. Přesto děti jako třináctiletý Fedya občas vyjdou ven a zahrají na harmoniku, dvanáctiletá Evelyna hladí kočky na schodech.

Další smutný příběh je tu. Rodina Rosokhových přišla o maminku Ninu, která pracovala u dráhy a zemřela po zásahu ruskou střelou, když šla na poštu. Ljubov Surzhanové vybuchl byt, Fedyu zasáhla střepina jen o vlásek. A přesto, že za to platí vysokou cenu i nadále zůstávají, protože železnice je pro ně víc než místo práce. Je to jejich domov a důvod zůstat.

Mykolajčukovi: Tradice stará pět generací

V Podilsku žijí bratři Mykolajčukovi. Jsou už pátou generací strojvedoucích v rodině. Ještě před válkou vozili hlavně obilí do přístavu v Oděse, dnes jezdí mnohem dál až k místům, kde hrozí ostřelování. Vozí zbraně nebo řídí evakuační vozy. Práce ubylo a pokud nevyjedou, nedostanou zaplaceno. Museli prodat rodinné auto, aby měli na nájem a jídlo. Přesto nikdy neuvažovali, že by odešli z dráhy.

Tereščenková: bolest, která nezmizí

Olha Tereščenková přišla při útoku na konvoj civilistů o manžela a pětiletého syna. Dnes pracuje v kanceláři dráhy v Charkově. Na stole má fotky těch, které ztratila, a urny s jejich popelem zatím čekají v krematoriu. Doufá, že jednou je bude moct pohřbít doma v Kupjansku, až se fronta posune dál. Práce u dráhy jí dává aspoň trochu pocit smyslu a kolegové ji podrželi v nejhorších chvílích.

Zdroj: The Guardian