„Brejlovec je nejhezčí kus stroje.“ Zkušený strojvedoucí pamatuje federální dráhy a po 30 letech ví své

Od těžkých nákladních vlaků devadesátých let až po moderní osobní soupravy. Strojvedoucí Libor Ficík usedá za řídicí pult už přes třicet let a do práce nikdy nechodí s odporem. Jak vnímá kamery na stanovišti, alkoholový imobilizér a automatizaci železnice? A co by poradil mladým lidem, kteří uvažují o kariéře strojvedoucího?

Pamatujete si na svou první samostatnou jízdu? Jak jste ji prožíval?

Bylo to v roce 1992. U nás se začínalo na zálohách a já byl součástí lovosických záloh. Když nastal problém – a já zrovna při první směně opravdu měl technický problém – tak se kolem mě vždy „motali“ další kolegové, kteří mi pomohli. Určitě tedy nešlo o nijak traumatický zážitek, naopak to bylo pěkné. Rád si na tu první jízdu občas vzpomenu.

Vy jezdíte primárně v Ústeckém kraji, nebo napříč republikou?

Teď jezdím v Ústeckém kraji jako strojvedoucí Českých drah.

Takže nákladní dopravu jste někdy jezdil?

Ano, ve své době jsem jezdil hlavně nákladní dopravu. Začínal jsem tehdy ještě pod hlavičkou ČSD. Potom přišlo rozdělení na ČD a ŽSR, a já se přesunul na osobní dopravu.

Když jste se po škole stal strojvedoucím, změnil se váš pohled na cestování vlakem? Začal jste si víc všímat toho, co se děje na trati, nebo nějakých specifických věcí?

Určitě se změnil. Lhal bych, kdybych říkal, že se můj pohled na cestu vlakem nezměnil, ať jedu služebně, nebo soukromě. Umím to ale oddělit: když jedu soukromě, opravdu nekoukám z okna a neřeším, proč stojíme nebo jaké je návěstidlo. Pořád jsem i cestující.

Kdybyste měl popsat, co vás na práci baví nejvíc a co je naopak nejtěžší?

Co mě baví, bych popsal tak, jak nás to učili starší kolegové: i když sloužíte stejnou směnu, jedete po stejné trase a na stejném nebo podobném stroji, nesmíte to prožívat jako rutinu, řeholi nebo nudu. Pokaždé si v tom zkuste najít něco nového. Já myslím, že se to dá. Nikdy nejdu do práce s odporem. Neříkám, že je skvělé nastupovat ve tři ráno, a určitě v tuhle dobu nejdu s budovatelskou písní na rtech, ale i na tomhle se dá najít něco pozitivního.

Nejtěžší součástí profese jsou věčné zkoušky, školy a přezkoušení. Když to ale převedu do pracovního života, asi nejtěžší bývá rozjezdit se na nových typech vozidel a skloubit techniku s konkrétní dopravní situací. Zároveň to ale beru i jako výzvu.

Když jsme u lokomotiv, kterými jste během kariéry prošel, která byla vaše nejoblíbenější?

Na elektrické lokomotivy mám zkoušky, ale v mé kariéře se objevovaly jen v malém procentu. I na nich jsem jezdil, ale opravdu málo. Většinou jsem byl na dieselových mašinách.

A která byla nejoblíbenější? Už odmala se mi líbil Brejlovec, tedy řada 478.3, dnes řady 753–754. Podle mě je to nejhezčí kus stroje.

My jsme ale začínali na větších lokomotivách, na zálohách. Potom na lokálkách, myslím, že na řadě 152, dnes 809, 810 a tak dále. Bylo to dané tím, že jsme pracovali v turnusech. U jednotlivých vozidel byly vlastně takové partičky a každý strojvedoucí se o svůj stroj nějakým způsobem staral, hýčkal si ho a šlechtil. Bylo to celé takové srdeční, takže i tato část práce bylo mou oblíbenou.

Teď se pohybujeme v osobní dopravě na novějších vozidlech. Nechci říkat nových, protože se nám třeba také dostanou pod kůži, ale je to teprve pár let, co jsem s nimi začal.

Pojďme k velmi diskutovanému tématu bezpečnosti. Vy jezdíte pod ETCS?

Nejezdím, absolvoval jsem jen krátké školení, abychom ho uměli obsluhovat. Bylo to spíš z důvodu, že je nově zabudované v těchto strojích a jsou v záruce, takže jsme zkoušeli, jestli vůbec funguje. V lokalitách, kde jezdím, se s ETCS zatím nemusím potýkat.

Od kolegů, kteří tady jezdí, slyším útržkovité informace, ať už kladné, nebo záporné. Je to jako každá nová záležitost – každý k tomu má svůj názor. Takže já k tomu říkám: pojďme do toho.

Další novinkou, o které se mluví, jsou kamery nad ovládacím panelem lokomotivy. Mají pomoci při řešení mimořádných událostí nebo monitorovat, jestli je strojvedoucí v pořádku. Co si o této technologii myslíte?

Osobně proti tomu nic nemám, mně by kamery nevadily. Možná jsem v tomhle trochu exhibicionista, ale opravdu mi to nevadí. Samozřejmě ale vnímám určité narušení soukromí strojvedoucího, o kterém mluví i někteří kolegové, takže je to trochu rozporuplné. Mně by to ale nevadilo.

A ještě jedna věc k bezpečnosti. Potkali jsme se na Rail Business Days v Ostravě, kde byla představena lokomotiva od CZ LOKO s alkoholovým imobilizérem. Ten vyžaduje dechovou zkoušku strojvedoucího, aby bylo možné stroj nastartovat. Co si o tom myslíte? Je to budoucnost?

Letos i loni jsem byl na Rail Business Days s kolegy, takže tuhle lokomotivu i stánek firmy jsme navštívili a alkoholový imobilizér si osobně vyzkoušeli. Funguje. (smích)

Myšlenka je to skvělá. Jen se trochu obávám, aby naše české hlavy tu technologii nechtěly obejít a nějakým způsobem ji nepřekonávaly. Ale nechci tím naznačovat, že by kolegové měli potřebu něco obcházet.

Pokud budou tyto systémy instalovány, budeme se k nim chovat tak, jak se od nás očekává a jak si zaslouží. Nemám s tím problém.

Když se zeptám obecně na digitalizaci lokomotiv a železnice, myslíte si, že nové technologie jsou spíš přínosem, nebo přinášejí nové složitosti a výzvy?

Hodně bych to zkrátil a odpověděl naprosto jasně, byť to může vypadat, že si tím protiřečím: ano, usnadňují strojvedoucím práci, a ano, kladou další nároky.

Naučme se s tím dělat a potom nám to třeba budou nové technologie práci ulehčovat. Neříkám, že je to jednoduché a pro každého, ale je to součást zaměstnání. Jsme tady od toho, abychom se s tím poprali.

Dalším velkým tématem je automatizace železnice, například v podobě autonomních vozidel. Co si o tom myslíte? Jdeo budoucnost železnice, nebo budou stále potřeba strojvedoucí?

Nedokážu si představit, nebo možná spíš si nechci představit, vlak jedoucí zcela bez strojvedoucího. Ale asi je to součást vývoje. Všichni víme, že je to ještě běh na dlouhou trať, jak technologicky, tak legislativně. Ano, teď řeknu to slovíčko: bohužel. I v tomto případě tuším, že člověk bude nahrazen technologiemi. Bohužel.

Vaši kolegové mluvili o možnosti, že by člověk ve vlaku stále byl, ale fungoval by jen jako pojistka pro případ problému.

To je pořád ten mezičlánek. Myslím, že časem nebude potřeba ani jako ta pojistka. Člověk tam bude nějakou dobu pro případ problému a najednou zjistíme, že ani on už potřeba není. Když vidíme například některá pařížská metra a podobně, tak tam vlaky už jezdí bez strojvedoucích.

Dnes se často hovoří o tom, že se mladí lidé tolik nehrnou do práce na železnici nebo obecně do technických oborů. Co byste jim jako strojvedoucí poradil? Proč se rozhodnout právě pro železnici a práci strojvedoucího?

Nechci se stylizovat do role nějaké vědmy nebo náboráře. Spíš bych řekl: dobře si to rozmyslete. Má to svoje plusy i mínusy, chleba o dvou kůrkách je všude. Věřte, že na začátku budete muset opravdu zatínat zuby.

Potom ale vstupujete do obrovského soukolí a do opravdu velkého kolektivu. Jestli vás tohle soukolí začne pohlcovat a vy zjistíte, že se stáváte jeho součástí, pak věřte, že kus srdce a duše tam necháte dobrovolně a rádi. Vím dokonce o mnoha lidech v různých profesích a na různých postech, pro které se zaměstnání nakonec stalo koníčkem, nebo dokonce koníček zaměstnáním. Takže je to záviděníhodné. Zkuste to. Pojďte do toho.