foto: Jana Kotherová/Spousta lidí moje výletění s humorem přirovnává k sebepoškozování, říká milovnice vlaků Jana Kotherová
Redakce RAILTARGET Vám přináší unikátní rozhovor s Janou Kotherovou, která má dle svých vlastních slov „nezdravý vztah k vláčkům“. Jako studentka medicíny se ale v železničních profesích nevidí. Nechtěla by totiž míchat záliby s prací, protože by to podle ní nedělalo dobrotu. Jaká byla její cesta k železnici a mnoho dalšího se dozvíte v tomto rozhovoru.
Jaká byla Vaše cesta k železnici? Měla jste například inspiraci v rodině, nebo jste si ten vztah vybudovala až později?
Tak trochu přirozeně nepřirozená. V genech to nejspíš mám – děda vystudoval v Praze drážní inženýrství, byť teda u dráhy per se nakonec nepracoval, pokud vím, praděda byl strojvedoucí a prababička pracovala jako závorářka. Další impuls asi přišel s letmým výhledem na nádraží z bytu, v němž jsem vyrůstala. Mamka mi vyprávěla, že jsem v létě jedla na balkoně a pouze v okamžik, kdy projel vlak. Nutno podotknout, že u nás projede vlak jednou za půl hodiny… Taky jsem měla ráda Mašinku Tomáše a dodnes zbožňuji Pohádky o mašinkách. Následovalo osm let dojíždění vlakem na gymnázium a tam vše katalyzovali vyučující geografie Mgr. Tomáš Dočekal a hlavně Mgr. Michal Malý, vyučující informatiky – oba velcí nadšenci do dráhy. Právě na informatice mi bylo představeno kouzlo ŽelPage, pokročilé funkce IDOS a tam se to asi začalo rozjíždět ve velkém. Finální hlavičku tomu před rokem nasadilo silvestrovské seznámení s kamarádem Jakubem Pohlym, šotoušem jak poleno, jenž mi sehnal mapu tratí ČR. Tím jsme odstartovali neoficiální hecování ve sjíždění tratí.
Na sociálních sítích uvádíte, že máte „nezdravý vztah k vláčkům“. Co si pod tím můžeme představit?
Asi bych to vystihla svými oblíbenými vláčkovýlety. První začal tím, že jsem za body u Českých drah tuším v sedmnácti koupila víkendovou krajskou jízdenku, večer si sestavila plán, v šest ráno naskočila na vlak a v sedm večer z něj vylezla. Jindy jsem za den stihla projet tři nejdelší železniční tunely, a ještě večer dojet do Českého Brodu. Poslední ztřeštěný výlet jsem měla nedávno; v šest ráno jsem vyjela z Prahy, dojela v pět odpoledne se zajížďkami do Šatova (mimochodem naprosto nádherné místo) a po půlnoci dojela zpátky. Nebo když jsem projížděla všechny tramvajové linky v Praze, to volným tempem zabralo dva dny. Výlety se neobejdou bez hodinových příprav včetně studování jízdného, nesčetných přestupů, často minutových, hledání alternativ, když plán nevyjde, brzkého vstávání (které standardně nesnáším), … Obecně je to docela vyčerpávající, ale stejně, jakmile je čas, někam se svezu. Třeba proč jet hned na kolej 20 minut metrem, když jsem ještě nebyla vlakem na Kačerově, takže se svezu za půl hodiny vlakem? Spousta lidí moje výletění s humorem přirovnává k sebepoškozování. Navíc i ve svých 24 letech stále mávám na vlaky a místo na děti šišlám kromě zvířat i na vláčky. Před dobou v Ostroměři stála drezína a moje první slova po vystoupení z vlaku, když jsem ji zahlédla, byla: „Jezustote, ty jsi majinkatá a lostomilá!“ Lidi si občas ťukají na čelo…
V železničním světě je pořád více mužů než žen. Daří se podle Vás tento trend postupně měnit?
Rozhodně, zejména u strojvedoucích, v mašině vídám ženy čím dál víc. Ještě víc si toho všímám u tramvají v Praze, za ty roky mi připadá, že žen výrazně přibylo. Asi je mé pozorování i pravdivé, cestou do Znojma jsem si popovídala s jedním strojvedoucím, který podotknul, že teď zaučuje tři slečny, to ještě před lety údajně nebývalo.
Vidíte se v budoucnu například na pozici vlakvedoucí? Přála byste dále profesně profilovat v železničním sektoru?
Prakticky nejspíš ne, své kroky bych ráda ubírala na pole medicíny, kterou studuji. Navíc bych si nechtěla ze záliby dělat práci, je vysoká šance, že by to nedělalo dobrotu. Navíc u dráhy se, pokud vím, vstává v pro mě nelidské hodiny – jednou za čas vstát ve tři ráno zvládnu, ale dlouhodobě bych pak byla chodící nakvašená výbušnina. S přáteli jsme si dělali legraci, že bych mohla do politiky a dělat ministryni dopravy, ale takové ambice doopravdy nemám. To spíš, pokud se někdo z mých známých dostane do vyšších pozic, budu potutelně našeptávat, třeba aby do mého kraje posílali nové soupravy. Nebo možná na stará kolena jít na dráhu, ale to je hudba velmi vzdálené budoucnosti.
Co na cestách vlakem nejraději děláte a kam nejčastěji cestujete?
Byť to zní jako klišé, kochám se. Nezapomenutelné bylo, když jsem tak v sedmnácti sama jela za kamarádem, s nímž jsem si do té doby dopisovala, do Berlína. Seděla jsem v jídelním voze, s pocitem světáka usrkávala kávu a usmívala se při pohledu na za Labem stojící skály zalité zapadajícím sluncem. Ke kochání mám v uších hudbu nebo podcast. Ráda poznávám nová místa, takže mi současně běží na telefonu mapy a když zahlédnu zajímavý bod, najdu jej a případně píšu do svého seznamu nápadů, kam třeba podniknout výlet. Pokud mám delší prostoj u přestupů, projdu se po okolí často v kombinaci s geocachingem.
Setkáváte se někdy například mezi cestujícími nebo svými známými s některými mýty panujícími o vlacích? Například s nedůvěrou v cestování vlakem?
Ano, několik mých známých má stále obavy z cestování vlakem. Bojí se přestupů, že jim ujede vlak nebo nastoupí do špatného, mají vzpomínky na lepivé koženky, stará a strašidelná nádraží,… To vše je ve většině případů podle mě zažehnáno. Za pět let cestování vlakem do Prahy mi přípoj v Chlumci ujel jen jednou, protože jsme měli hrozivých třicet minut zpoždění a další vlak jel za půl hodiny. Navíc aplikace dnes usnadňují cestování, napovídají s nástupišti, upozorní na plánovaný výstup, ukazují polohu vlaku, občas bych chtěla teleportovat třeba do dob socialismu, jak se muselo cestovat tehdy. Pohodlnost vlaků za mě taky stoupnula, vozíky s občerstvením vůbec nejsou drahé, jak si pár mých známých myslí, nádraží jsou často hlídaná nějakou ochrankou…