„Posílám vlaky, řeším krizovky a někdy i balíčky z Aliexpressu!“ říká výpravčí Jakub Sokol

Kolik lidské práce a zodpovědnosti se ukrývá za každou výhybkou a stanicí, kterou vlak projede? O práci výpravčího jsem si popovídala s mladým výpravčím Jakubem Sokolem.

Pro mnoho lidí je železniční doprava přežitkem a ničím jim nepřijde zajímavá. Železnice ale stále láká mladé a energické lidi, kteří se chtějí na provozu podílet. Mezi mladé nadšence patří také můj kamarád Jakub Sokol, který působí už dva roky jako výpravčí. Prošel si několika stanicemi a mě zajímalo, jak vlastně taková práce výpravčího vypadá a jaké všechny výzvy přináší.

Co tě přívedlo k práci výpravčího?

Rozhodně to byla škola, kterou jsem si zvolil. Začal jsem studovat dopravní fakultu v Pardubicích. Už od malička jsem se zajímal o dráhu, nějakým způsobem jsem k ní měl blízko a když se naskytla možnost zapsat si předmět, ze kterého byl výstup v podobě zkoušky na výpravčího, tak jsem si říkal, že nebudu váhat. Zkusil jsem to, přihlásil jsem se, kurz jsem vychodil a teď je ze mě výpravčí už skoro dva roky.

Takže už od malička si chtěl pracovat na dráze nebo tě to chytlo časem?

Spíš to tak nějak vyplynulo. Střední jsem studoval mimo dráhu, elektrotechnickou školu. I když jsem nestudoval přímo dopravu, pořád jsem se zajímal, co na těch kolejích, když to tak řeknu, jezdí. V podstatě to máme v rodině. Děda byl výpravčí v České Třebové, ale to už je dlouhá doba a táta pracuje taky na dráze, ale mimo její provoz. Prostě je to v rodině a všichni jsme praštění kolejníci.

Když se teď věnuješ přímo železniční dopravě, jak vypadají například tvé praxe?

Úkolem Správy železnic, aby nás připravila na zkoušky, je zajistit, abychom prošli různými stanicemi a viděli, jak to chodí na různých místech. Byl jsem například na pracovišti provozního výpravčího v Pardubicích. Na pracoviště jdeš vždy na jeden den a koukáš se, jak to chodí. Někdy tě k tomu dokonce i pustí a můžeš si práci alespoň vyzkoušet. Někde je provoz šílený, jako je tomu například v Pardubicích. Na řízení provozu tam jsou dva lidi, jelikož jeden by to vážně nezvládl. Byl jsem ale také například ve stanici Heřmanůc městec, kde naopak žádný provoz nebyl. Celkem jsem prošel asi šesti pracovišti.

Co všechno potřebuješ k tomu, aby jsi se stal výpravčím? Školu nebo můžeš projít nějakým kurzem?

V dnešní době existuje více možností, jak se stát výpravčím. Můžeš začít pracovat na nějaké nižší pozici, jako je signalista nebo výhybkář nebo přijdeš jako člověk „z ulice,“ který nemá žádné dopravní vzdělání. Musíš jít na dvaceti týdenní kurz na ředitelství, kde se učíš základy, předpisy, názvosloví a prostě vše, co k práci patří. Postupem času nastoupíš do provozní praxe. Pak musíš složit jednotlivé zkoušky a když máš vše hotové, tak můžeš jít sloužit sama na sebe.

Když se přesuneme teď k tomu, kde působíš. Když se řekne výpravčí, všichni si vybaví výpravčího, který slouží v nádražní budově pro klasickou osobní dopravu. To ty ale nejsi. Kde tedy pracuješ?

Sloužím na místě, kde dochází ke spojování různých tartí z České Třebové. Jmenuje se to Odbočka Zádulka a odbočna funguje na principu toho, že naším cílem je roztřídit nákladní a osobní vlaky, které jezdí ze Třebové na Olomouc nebo na Brno a my máme za úkol je roztřídit. To znamená, když nám přijde nějaká nabídka vlaku, že chce jet z Třebové, tak naším úkolem je zjistit, podívat se do aplikací, které používáme, kam vlak vlastně jede. To znamená, jestli jede do Třebovic, což je směrem na Olomouc, nebo jestli jede na do Opatova, to znamená na Brno. Podle toho mu sestavíme vlakovou cestu a takhle to tam funguje.

Když si teď mluvil o těch technologiích, tak jaké nástroje a přístroje při práci používáš? Jak to funguje?

Na tomhle pracovišti máme jednotný obsloužný pracoviště, ve zkratce JOP. Celá odbočka je řízená počítačem. Samozřejmě máme na starosti i několik odjezdových a vjezdových návěstiděl a ohřevy výhybek.

Jak vypadá tvůj klasický den, když všechno funguje tak, jak má?

Když jde člověk na denní směnu, přijde do práce v 6 ráno. Zeptá se kolegy, jestli je na trati nějaká mimořádnost, výluka, jestli funguje vše tak, jak má. Následuje fyzická předávka. Musíme podepsat odevzdávku dopravní služby. Podepíšeme se do telefonního zápisníku. Kolega vytáhne svoji identifikační kartu a já tam vložím svoji. To je v podstatě vše. Pak se člověk ohlásí, že právě on nastoupil na směnu. Musíme zadat do dopravního deníku potřebné informace, jako je počasí a teplota.

Jakou největší mimořádnost si řešil?

Tahle situace se mi stala nedávno. Jelikož je Zádulka tratí na Brno, tak se zde mění trační soustava. To znamená, že ne všechny mašiny můžou projet. Volal mi strojvedoucí nákladního vlaku, kterému jsem oznámil, že ho budu předjíždět s expresem, tak ať tolik nežene. Postavil jsem mu vlakovou cestu, najednou mi volá a říká: „No šéfe, mně se asi nějak povedlo zastavit pod děličem napětí.“ Jedná se o místo, kde mašina neodebírá žádné napětí. Prostě se nerozjede. Musel jsem tedy domluvit posun, aby vlak, zjednodušeně řečeno, popostrčili dál a on se mohl rozjet.

Co je na tvé práci pozitivního?

Výhoda u mé práce je, že si ji netahám domů. Sice jsem zavřený dvanáct nebo třináct hodin v kanceláři a musíš řešit problémy, které se na dráze stanou, ale skončím, předám směnu a už vůbec neřeším, co se ten den stalo. Mám z toho v podstatě jen zážitky, když to tak řeknu. Možná jednou nebo dvakrát se mi stalo, že jsem doma přemýšlel, jestli jsem nějakou věc udělal dobře, ale nebylo to nic, co by mě dlouhou dobu trápilo.

Ráda bych se ještě zeptala na kolektiv, který na dráze je. Jak tě tvoji kolegové přijali, když si nastoupil?

Záleží kde. Musím říct, že jsem zažil pracoviště, kde je rodinná atmosféra. Naopak se mi ale stalo, že na stanici panovala nevraživá atmosféra. Jednoduše řečeno mě moc vřele nepřivítali. Ale to bylo způsobené mnoha okolnostma, které se v těch stanicích zrovna odehrávaly. Sloužil jsem v Žamberku, kde byli pouze starousedlíci, kteří tady slouží celý život. Najednou přijde mladá krev, a tak se začnou cítit v ohrožení. Ale jak říkám, myslím si, že to bylo způsobené okolnostmi, jelikož Žamberk pak zavřeli a lidé se museli přesunout na jiné pracoviště. Jinak ostatní pracoviště byly super. Všude mě hezky přivítali a přijali mě do kolektivu. S kolegy si posíláme fotky, říkáme si věci z provozu. Snažíme si navzájem pomoct. Musím říct, že je to vážne fajn.

Na závěr by mě zajímalo, co tě na tvé práci nejvíce baví?

Řekl bych, že různorodost. Každý den je jiný, i když je pravda, že jízdní řád se výrazně nemění. Každý den se ale stane něco, co nemůžeš předvídat. Nastanou situace, ve kterých musíš jednat rychle, ale s klidnou hlavou a musíš být kreativní. Občas si v práci ze srandy říkám, kolik lidí se už díky mně dostalo například domů. Nebo když jede nákladní vlak, tak si říkám, že jsem někomu právě poslal balíček z Aliexpressu. Člověka taky často překvapí, co všechno na dráze jezdí. Je to prostě kouzelná práce.