„Obvinění ze zneužívání pracovní síly v Číně jsou absurdní,“ říká pokladník komory CCSE

Střední Asie má šanci stát se ještě významnějším regionem v rámci probíhající geopolitické krize. Evropa se zároveň nadále neobejde bez textilu z Číny, Indie či Pákistánu. Yueh Cho hovoří o tom, kdo profituje z evropských „zelených“ trendů a odkud pramení hlavní etické obavy týkající se asijské výroby.

Po panelové debatě na kongresu Intermodal Poland jsme hovořili s Yuehem Choem, pokladníkem Švýcarsko-eurasijské obchodní komory. Hovořili jsme o mediálním obrazu asijských výrobců, rozdílech mezi západním pohledem a východní realitou i potenciálu pro rozvoj Střední Asie.

Jak hodnotíte rostoucí význam Střední Asie pro budoucnost euroasijského obchodu a logistiky?

I uprostřed současné geopolitické nejistoty prochází přibližně 90 % zboží přepravovaného z Číny do Evropy severním koridorem přes Małaszewicze. Střední Asii lidé nevěnují dostatečnou pozornost. Nové čínské obchodní trasy se přitom rychle rozvíjejí a přitahují investory. Nejsou pouze alternativními dopravními koridory, ale zároveň proměňují samotnou Střední Asii v důležitou obchodní destinaci.

Které oblasti dopravy a infrastruktury považujete za nejperspektivnější?

Upozornil bych především na železniční terminály. Jak jsem zmínil během debaty o asijských dopravních spojeních, po dokončení železnice Čína–Kyrgyzstán–Uzbekistán, které je plánováno na rok 2030, by se uzbecký Andižan mohl dynamicky rozvíjet a stát se klíčovým terminálem této důležité železniční trasy. To považuji za velmi slibnou investiční příležitost.

 

Během poslední debaty jste s kolegy diskutovali o vývozu textilu z Indie, Pákistánu a Bangladéše. Evropa zároveň v posledních letech zažívá nárůst „zelených“ trendů, které vedou firmy k většímu důrazu na ekologii, etické podnikání a odpovědnou spotřebu. Jak tyto trendy ve skutečnosti ovlivňují podnikání? Mají reálný dopad na objemy dovozu z Asie, nebo jde spíše o novou evropskou marketingovou strategii?

Žiji ve Švýcarsku, takže evropskou perspektivu vnímám zevnitř. Souhlasím s tím, že tento jev existuje, zároveň však mám vůči tomuto přístupu určité výhrady, protože řada těchto obvinění není prokázaná. Rozhodnutí jsou někdy založena spíše na tvrzeních než na ověřených faktech.

Jedním z regionů v Číně, které byly těmito obviněními výrazně zasaženy, je Sin-ťiang, významný producent bavlny. Vývoz z tohoto regionu byl v důsledku těchto obvinění citelně omezen. Dopad je tedy skutečný. Částečně i proto se dnes čím dál více společností obrací na Uzbekistán jako na zdroj bavlny.

Dodnes můžeme číst nebo slýchat příběhy o „tisících otrockých dělníků“, kteří sklízejí bavlnu na polích v čínském Sin-ťiangu. To jednoduše není pravda, zejména s ohledem na skutečnost, že Čína téměř zcela nahradila ruční sběr bavlny mechanizací. Používají se velké sklízecí stroje, původně dovážené z USA (například od společnosti John Deere), dnes však převážně domácí výroby. Čínský bavlnářský průmysl je nyní vysoce automatizovaný. Pokud někde musí být „otrok“, pak je jím podle mě stroj.

Kdo podle vás profituje z těchto polarizovaných názorů a obvinění vůči asijským výrobcům, která se objevují v médiích?

To je fantastická otázka. Někteří z této situace skutečně profitují. Pokud se vrátíme k případu bavlny ze Sin-ťiangu, patří mezi ně například uzbečtí producenti. Někdy dokonce nakupují bavlnu z Číny, přebalí ji a následně ji prodávají do Evropy. Nezdá se však, že by se sami na těchto mediálních „kampaních“ nějak podíleli.

In Xinjiang’s cotton fields, China is using AI-powered robots guided by the BeiDou Navigation Satellite System to advance precision farming and modernize agriculture.
This shift highlights the growing role of automation and smart technology in boosting efficiency and transforming… pic.twitter.com/TZrTjlBvaC

— Infodor (@Infodor_pk) July 2, 2026

 

Žiji v Evropě dostatečně dlouho na to, abych mohl říci, že zde někdy existuje určitý mediální konsenzus. Jakmile se určitý narativ ustálí, je velmi obtížné se od něj odchýlit. Například ve Švýcarsku lze pozorovat, že státní instituce často následují určitý způsob uvažování nebo soubor sdílených představ.

Domnívám se, že jde o určitou formu kolektivního konsenzu, který se čas od času přesouvá z jednoho extrému do druhého. Jednotlivci na něj mají jen omezený vliv. Ani média sama o sobě nemusí být škodlivá – fungují podle vlastní logiky, pravidel a tlaků, kterým musí čelit.

Znamená to tedy, že média dodržují jakýsi nadřazený narativní rámec?

Jako člověk, který pravidelně cestuje mezi Čínou a Evropou, mám pocit, že mezi realitou a obrazem Číny v evropských médiích existuje značný rozdíl. Čína má nepochybně řadu problémů, o nichž se naopak informuje jen omezeně. Zároveň se mediální pozornost obvykle soustředí pouze na několik vybraných témat.

Takové zprávy často nesouvisejí se skutečnými obavami běžných Číňanů ani s problémy, které skutečně řeší. Jejich priority se mnohdy výrazně liší od toho, co Evropané považují za hlavní problémy regionu. Moje rada je jednoduchá: vydejte se do Číny, ověřte si fakta přímo na místě a udělejte si vlastní obrázek o skutečné situaci.