Ministr dopravy Bednárik: Důležitá je komunikace, osobní zkušenost a empatie

Ministr dopravy Ivan Bednárik je nejen zkušený železniční expert, ale i filantrop a zakladatel Nadačního fondu ČD – Železnice srdcem. V rozhovoru pro časopis Mosty otevřeně hovoří o pomoci lidem s postižením, zlepšování přístupnosti železnice i o tom, proč nedá dopustit na ČR.

Přinášíme rozhovor s Ivanem Bednárikem, ministrem dopravy České republiky, který vyšel v časopisu Národní rady osob se zdravotním postižením Mosty 1/2026. Rozhovor vedla Sabrina Plisková. Přetištěno se souhlasem redakce časopisu Mosty.

Ivan Bednárik je od prosince 2025 ministrem dopravy České republiky. Vystudoval management – část studia absolvoval v Austrálii a později získal titul MBA v Praze. Dopravě a logistice zasvětil celou svou profesní kariéru. Během své téměř třicetileté praxe vedl významné dopravní společnosti – byl předsedou představenstva a generálním ředitelem ČD Cargo a následně generálním ředitelem Českých drah, poté působil jako poradce slovenského ministra dopravy a krátce před nástupem do funkce ministra působil jako generální ředitel Železnic Slovenské republiky. Zaměřuje se na strategické řízení dopravní politiky, na zlepšování infrastruktury a na stabilizaci sektoru dopravy.

Vážený pane ministře, během osmi let, kdy jste působil v České republice, jste se s námi několikrát setkal v roli generálního ředitele Českých drah. Připravovali jsme společně například první Mosty Express, vlak speciálně vypravený pro hosty slavnostního předávání cen Mosty, tehdy v Ostravě, řešili jsme společně také nepřehlednou situaci v období liberalizace železniční dopravy a mnoho dalšího. Jsme moc rádi, že jste nás po svém jmenování přijal mezi prvními.

Ano, setkali jsme se několikrát, pana Krásu a jeho tým jsem vždy přijal a vyslechl. NRZP ČR zastupuje velkou skupinu lidí, to je pro mě zásadní. Dává smysl komunikovat s jedním zástupcem a hledat řešení pro celek, ne řešit jednotlivosti s každou ze stovky organizací zvlášť. Komunikace je důležitá. A je důležitá reálná zkušenost. Hodně věcí si člověk uvědomuje, až když je vidí. I já mám osobní zkušenost s lidmi se zdravotním postižením ve svém blízkém okolí.

Mohl byste se o tuto svoji zkušenost podělit s našimi čtenáři?

Můj kamarád Matúš je v důsledku nešťastné události odkázán na invalidní vozík. Pamatuji si ho jako zdravé dítě, a tak jsem mohl vidět, jak se jeho život a život celé rodiny po jeho nehodě změnil. I proto Matúšovi už přes dvacet let pomáhám. Na Slovensku může kaž­dý, kdo platí daně, darovat 2 % svého příjmu na dobrou věc. Skrze neziskovou organizaci, kterou založila Matúšova rodina, pomáháme všichni z okolí. Matúš se díky této podpoře zapojil i do pracovního procesu. Donedávna pracoval jako operátor u Městské policie. Dnes už ale dokáže psát jen ústy, a tak je jeho situace čím dál složitější. Od roku 2021 také pomáhám s organizací a s financováním dobročinné akce „Matúšov beh“.

Jste také otcem myšlenky a čestným prezidentem Nadačního fondu skupiny ČD – Železnice srdcem, prostřednictvím které společnosti České dráhy, a.s. a ČD Cargo, a.s., v jejichž čele jste působil, pomáhají jednotlivcům a rodinám pracovníků železnice.

Ten, kdo přežije střet s vlakem, a stává se to především při neúmyslném střetu, se ocitne v celoživotním boji. Nebudeme si nic nalhávat, je to těžká technika, a ztráta končetin je při jakékoli podobné kolizi nejčastějším následkem. Když posunovači podklouzne noha, přijde o ni. A proto pro mě bylo důležité pomáhat ještě mimo standardní systém. Uvědomuji si, že železnice může vzít nejen zdraví, ale také rodinný příjem, vánoční dárky nebo prostě někoho, kdo pomůže, když je nejhůř.

Myšlenka nadačního fondu se zrodila právě po nešťastné události, kdy rodina vlivem pracovního úrazu přišla o tatínka. Pomoc ode mne jako od firmy byla odmítnuta, a to bylo hlavní motivací pro založení nadačního fondu, který by tuto pomoc zprostředkovával.

Dostali jsme se k velmi těžkému tématu.

Ale takový je život, a pokud nebudeme mluvit o tom, že bez pomoci a bez peněz jsou lidé s postižením odsunuti na okraj společnosti, nic se nezmění. Můžeme se bavit o liberalizaci a o tom, co chce ministerstvo dopravy, ale pokud chcete udělat rozhovor se mnou, připadá mi pravda lepší než to, co by vám odpověděl můj tiskový mluvčí.

Technologie se neustále posouvají kupředu. Vnímáte nové způsoby, jak lépe ochránit nejen zaměstnance, ale i běžné občany v okolí železnice?

Železnice je stále nejbezpečnější pozemní dopravou. Byl bych nerad, aby to vyznělo tak, že na železnici je něco špatně. Mnohem víc problémů máme například u silniční dopravy – statisticky je mnohem nebezpečnější, a hlavně je bezpečnost v této oblasti mnohem složitěji uchopitelná. Samozřejmě že postupně implementujeme nové technologie. Mohu také potvrdit, že to není téma, které by nikdo přede mnou neřešil, myslím tím mé předchůdce.

Pojďme se vrátit k době, kdy jste působil jako generální ředitel Českých drah, respektive k naší společné zkušenosti při cestě vlakem Mosty Ex­press do Ostravy. Vzpomínáte si ještě na tuto cestu?

Ano, tehdy jsme využili nově nasazených vlaků Panter. Když jsem viděl, že není žádný problém s přístupností, byl jsem patřičně hrdý.

Vynaložili jsme hodně energie, abychom vyřešili přístupnost železnice obecně, nejen s využitím plošin a asistenčních čet, hodně peněz jsme investovali i do staniční infrastruktury. A také mohu potvrdit, že u všech objednávek, a hovoříme zde o více než osmi miliardách korun ročně ve veřejné dopravě (další miliardy korun investují kraje – pozn. red.), myslíme na přístupnost pro lidi s postižením, pro rodiče s kočárky, pro seniory a třeba i pro turisty se zavazadly. Oproti tomu, pokud hovoříme například o autobusové dálkové přepravě, je přístupnost velmi diskutabilní. Neumím si představit, jak těžko se žije a cestuje lidem se sníženou schopností pohybu a orientace v zemích, kde není tak rozsáhlá železniční síť jako v České republice.

Lidi s postižením vnímám jako lidi. A jejich blízcí jsou pro mne ti, kteří obětují celý svůj život. Zaslouží si obdiv a také sem tam něco, co jim udělá radost. Rozhodně ne další překážky a komplikace. A na to rovněž vynaložím svou energii.

Ale vraťme se zpět k cestě na slavnostní předávání cen Mosty. Cesta tam byla víceméně pracovní, ale cesta nazpět už byla o setkání s lidmi a o zábavě. Utkvěla mi v hlavě batůžková forma občerstvení – ještě dnes se musím smát. Tehdy jsem si uvědomil, že nám v nově nasazených vlacích Panter zásadně chybí bistro či jídelní vůz. I přesto, a možná právě proto, byla cesta zpět veselejší a utíkala mi výrazně rychleji než cesta tam.

Jsem přesvědčena, že na cestu vzpomínají s úsměvem všichni, kteří se jí zúčastnili. A možná je to i pozvánka pro naše čtenáře, aby si další cestu vlakem Mosty Express rozhodně nenechali ujít. Pak jste se nám na čtyři roky ztratil. Dokonce jste vycestoval zpět na Slovensko.

Na dva roky jsem se ztratil do komerčního světa. Ani bych neřekl, že na Slovensko. Práce v korporaci pro mě znamenala dva roky cestování po světě, a tak jsem ani nevěděl, kde jsem doma. Obor jsem neopustil, udržoval jsem si odbornou způsobilost. Když jsem pak dostal nabídku pomoci s přesunem slovenské železnice z okraje zájmu v roli poradce ministra dopravy, přikývl jsem. A skutečně se mi to povedlo, z toho mám radost. Ale chci, aby zaznělo, že pro mne je nejsmysluplnější období mé kariéry spojené s Prahou.

Proč právě s Prahou?

Mé působení v České republice nikdy nebylo o budování kariéry a o dosahování pracovních met. Byla to mise s cílem něco velmi konkrétního změnit a zlepšit. A vždy se mi to podařilo.

Zachraňovat České dráhy v době covidu byla mise. Zachraňovat ČD Cargo před bankrotem byla také mise. A i mé působení na Slovensku byla mise. Přišel jsem z korporátní sféry, kde jsou mnohem větší možnosti a také mnohem větší ocenění a hodně příležitostí k získání zkušeností. To hlavní, co jsem si přinesl z korporace, je prosté pravidlo Náš zákazník – náš pán. A tenhle způsob uvažovaní bylo nutné implementovat jak v ČD Cargo, tak v Českých drahách i v Železnicích Slovenské republiky. Všichni si musíme uvědomit, že doprava není výlučně o asfaltu a kolejích, a není ani výlučně o průmyslu, ani o řidičích, strojvedoucích a pilotech, ale je také o běžných lidech, a to i o těch, kteří mají život ještě o něco těžší, o těch, pro které je mobilita otázkou fungování ve společnosti.

„Hlásím se do služby“ proto pro mě není jen pozdrav, ale poslední roky také životní krédo.

Myšlenka návratu do Čech se vám tedy líbila?

Ano, určitě. A je to přesně, jak říkáte. Já jsem se vrátil. A upřímně, vrátil jsem se domů. Mám Českou republiku rád, cítím se tady doma. A také mám pocit, že i lidé mne tady mají rádi, Mám lidem i státu co nabídnout a chci to udělat. Jsem ve fázi kariéry, kdy chci úročit své zkušenosti ve prospěch systému. Tyto zkušenosti chci odevzdat a využít k tomu svou pracovitost i svou empatii. Dnes si mohu dovolit ten luxus, že jako empatický člověk mohu svým rozhodnutím uvést v život správnou věc.

A vlastně jsem se ani nestěhoval, nikdy jsem z Čech úplně neodešel. Mám stejný byt, stejný telefon. Mám jinou vizitku a o to větší odpovědnost. A to je pro mne výzva. Nemusím hledět na to, co je pro mou kariéru výhodné, to už mám roky za sebou. Mé zásadní kritérium je – co je správné.

Je něco, co jste doposud chtěl, ale nemohl změnit, a v nové pozici můžete?

Ano, je. Jestliže stát přerozděluje výnosy z daní, mimochodem hovoříme o několika desítkách miliard ročně, na zajištění dostupnosti veřejné dopravy, měl by ve svých objednávkách a smlouvách jasně vyjádřit, co očekává od svých dodavatelů. Nejen od Českých drah jako lídra trhu, ale také od všech ostatních. A samozřejmě musí dodržování smluvních ujednání důrazně vyžadovat. Jestliže stát spolu s kraji vynakládá na veřejnou dopravu kolem patnácti miliard korun ročně, má také právo a povinnost dohlížet, aby v autobusech, ve vlacích, v MHD a také v letecké a vodní dopravě všechno fungovalo tak, jak má.

Rozpočet resortu dopravy, který řídím, tvoří největší část z těchto financí. Chci, aby resort nastavil správná pravidla, a tím třeba inspiroval i města, kraje a další resorty.

Sečteno a podtrženo, budu rád, když tuto část mé mise budeme jednou společně bilancovat. Protože tohle není sprint, to je maraton. A jsem rád, že právě Národní rada osob se zdravotním postižením ČR jako střechová organizace bude tím zrcadlem, díky kterému se velice rychle dozvím, zda na své misi nescházím z cesty. Střechová organizace takového rozsahu prostě musí být vyslyšena, když kdokoli zapomíná na potřebné.

Děkujeme za tento příslib. My vám na oplátku slibujeme, že budeme nekompromisním zrcadlem. Přejeme vám hodně energie a dobrých rozhodnutí při vedení resortu dopravy.

A já vám přeji, aby se vám v nelehké době snižování nákladů a tříštění zájmů podařilo udržet jednotu, a přeji vám také dostatek zdrojů ke každodenní potřebné práci.

TEXT: Sabrina Plisková