foto: magazín železničář/ public domain/Monika Stapleton
Železnice jí změnila pohled na život. Přečtěte si rozhovor s Monikou Stapleton, která odhaluje svůj životní příběh. Jaké je to pracovat pro společnost JLV, která zajišťuje občerstvení v českých vlacích?
Příběh Moniky Stapleton začal v Thajsku, kde žila a vychovávala své děti. V rozhovoru pro portál Železničář.cz vysvětluje, jak se dostala do Thajska v roce 2016 a proč tam nezůstala: „Ono tam došlo k několika důležitým událostem. Zemřel thajský král, už dříve ale převzal faktickou moc jeden z generálů. Ten se prý zeptal obrazu krále, zdali souhlasí s rozpuštěním parlamentu, obraz souhlasil, tak parlament rozpustil. Po smrti krále následně vypnuli internet, přestala fungovat televize, bylo zakázáno zpívat a radovat se. Zároveň začali unášet lidi, vydírat zahraniční společnosti. Pro mě jakožto Evropanku to byla velmi silná zkušenost, navíc mi v té době zemřel manžel a já musela řešit, jak se budu starat o děti. Zůstali jsme tam ještě rok, ale budoucnost jsem tam už neviděla,“ uvedla.
Návrat do České republiky byl náročný, nejprve však poslala děti a poté se s manželem, který byl Britské národnosti rozhodli, že se přestěhují. Hlavním důvodem bylo to, že se v česku líbilo dětem. Pro manžela, který mluvil anglicky to ze začátku bylo velmi náročné. Museli začít budovat všechno od začátku. „Šla jsem na úřad práce, kde mě naprosto šokovala funkčnost celého systému, neměla jsem pocit, že by mi v čemkoliv pomáhal, naopak ve mně vzbuzovali dojem bezcenného člověka. Po následné krátké epizodě v bankovnictví mi bylo jasné, že musím opustit kancelář a vydat se tam, kde lépe zúročím jazykové znalosti, angličtina mi hrozně chyběla,“ dodala Monika ke svým začátkům v České republice.
V rozhovoru pro portál Železničář.cz popisuje své pocity a dojmy při prvním kontaktu se železnicí. Vešla do haly a byla v údivu, když spatřila dle jejích slov „obrovské vlaky“ a to proto, že jak popisuje v rozhoru, je maličká. Práce s takovými obry byla pro člověka jako je ona výzva a ty má Monika ráda. Práci si ihned zamilovala. Jízda vlakem je pro ni jako kolébání se na palubě lodi. Popisuje to jako že vlak pluje po kolejích a ona si jízdu i moc užívá. S cestujícími si moc ráda povídá. „Moc ráda se od nich dozvídám, odkud jsou a kam jedou, jak je u nic. Nálada na palubě bývá otevřenější než mimo vlaky, já navíc hovořím několika jazyky, tak si opravdu popovídám s každým, u koho cítím, že si to přeje,“ říká Monika ke své náplni práce. Prolomit onu komunikační bariéru mezi cizími lidmi jde ve vlaku poměrně snadno. Za svou kariéru potkala spoustu lidí a zapamatovala si případ, kdy potkala cestujícího, který nejel přes dvacet let vlakem a vše tak pro něj bylo nové, byl nejistý, tak mu pomohla a vše vysvětlila.
Psali jsme
České dráhy nasadily do pravidelného provozu s cestujícími v Jihočeském kraji první moderní regionální vlaky RegioFox. Lišky, jak se dvoučlánkovým…
Pak jsou zde cestující, kteří již jezdí pravidelně a mají svá místa a zvyky. U těchto lidí je mnohem jednodušší začít konverzaci, jelikož si člověk vzpomene na to, o čem se bavil posledně a hned je téma k rozhovoru, vypráví Monika. Dále se jí vybavila vzpomínka: „Pamatuji třeba, jak jsme vezli pěvecký sbor z Brna. Tenkrát jsem ještě jezdila s minibarem, a oni měli z jeho příjezdu takovou radost, že to skončilo společným zpěvem, po němž jsem byla prohlášena čestným členem sboru. To jsou krásné okamžiky, jejichž největší kouzlo tkví v jejich neopakovatelnosti.“
Součástí života na železnici je také přenocování v jiných zemích. Například v Rakousku. Také je zde možnost poznávat lépe i jiná místa. Do těch se Monika podívá díky Raijetu. Dle jejích slov je to moc krásné ve Vídni, jelikož jí připomíná Prahu.
Po návratu z Thajska si uvědomila, jak se Česká republika změnila a jak je v Praze krásně. Zmínila se, že pro ni najednou bylo všechno lepší a jiné, než si pamatovala. K úžasu je, že i tato práce dokáže spojovat lidi, tak jako dokázala spojit ji a jejího nynějšího manžela, se kterým se potkala v práci. Oba pracují pro dráhy, ale on jezdí v Rakousku a díky tomu může Monika poznávat další nová místa. Společnými silami se snaží si plánovat směny tak, aby se mohli vídat.
Tento nepravidelný provoz jim údajně vyhovuje. Občas se jim stane, že se dokonce potkají ve stejném vlaku. „Kolikrát si třeba až před Prahou uvědomím, že jsem vlastně od Mürzzuschlagu na nohách. Ale mně to nevadí, naopak mě to neuvěřitelně nabíjí a líbí se mi být tou malinkatou součástí velkého systému, jehož funkčnost vám je největší odměnou za nasazení,“ dodává Monika.
Psali jsme
V rozhovorovém studiu RAILTARGET na veletrhu Rail Business Days v Ostravě ředitel Stavební správy vysokorychlostních tratí, Jakub Bazgier mluvil…
Klíčový je ale dobrý kolektiv a s tím je Monika Stapleton velmi spokojená. Mimo svou práci také ráda cestuje. Takže tohle je život na dráze z pohledu Moniky.
Zdroj: Železničář.cz