foto: Otto Kuhler - Dr.H.E.Lessing; donated by Renaldo Kuhler / CC BY-SA 3.0 / Wikimedia commons/Otto Kuhler

Otto Kuhler je jedním z mnoha jmen, které se netěší takovému uznání v očích veřejnosti, jaké by si zasloužilo. Příběh muže, který za oceánem designoval nejnovější lokomotivy, přináší řadu zvratů, úspěchu, ale také zklamání. Pojďme si jej společně prohlédnout.

Nadaný mladík

Na začátku našeho příběhu se nacházíme v městě Remschid na severozápadě Německa. V tomto mladém císařství přichází roku 1894 na svět Otto Kuhler. Německé císařství je jedním z nejmladších států na světě, vždyť bylo vyhlášeno teprve před 23 lety ve francouzském Versailles. Za tuto krátkou dobu se však stihlo stát jednou z nejrozvinutějších zemí na světě. Naneštěstí pro něj se tomu stalo až příliš pozdě, většina kolonií je rozebraná, a tak není moc „volného“ území, na které by šlo rozšířit svůj vliv. To vede ke značné militarizaci mladého státu, která povede až k vojenským konfliktům, jež v dějinách nebudou mít obdoby. Teď ale nepředbíhejme a vraťme se zpět do Remscheidu, kde dospívá mladý Otto Kuhler.

Již v mládí se Otto projevuje jako velmi nadaný student. Talentů má spoustu, mimo jiné i talent kreslící. Díky němu se dostane poprvé ve svých 19 letech i k parním strojům, konkrétně k lokomobilám (pozn.: předchůdkyně dnešních traktorů), jejichž katalog bude ilustrovat. Blahobytu v Evropě však již pomalu, ale jistě zvoní hrana. O pouhý rok později totiž vypukne 1. světová válka, které se na straně Německa zúčastní i Otto. Bude sloužit jako velitel u železnice v Belgii, kde potká Simonne Gillotovou, kterou si v roce 1928 vezme a bude s ní mít 2 děti, dceru Winonu a syna Renanda.

Jak Otto k designu přišel

Umění se bude Otto věnovat i po válce, naučí se grafickou techniku zvanou lept, zapíše se na Akademii umění v Düsseldorfu a po emigraci do USA v roce 1923 bude pracovat jako reklamní umělec v Pittsburghu a v Pensylvánii. Jeho díla se soustředí na zobrazování průmyslové krajiny, oceláren a lokomotiv. Daří se mu natolik, že si roku 1928 může na Manhattonu otevřít svůj vlastní ateliér, díky čemuž se může zaměřit na svá srdcová témata. Především na podporu výstavby a modernizace starších železnic. Ačkoli jeho ateliér nabývá na popularitě, osud si to přeje trochu jinak. Vrtkavá Štěstěna se otáčí zády nejen k němu, ale k většině lidí na Zemi. Roku 1929 dochází ke krachu na newyorské burze a s tím i k dosud nevídané ekonomické krizi, která bude později v dějinách známá jako Velká hospodářská krize. Otto se tak bude muset věnovat něčemu jinému, z branže ale neodejde, tedy ne úplně. Bude pro různé americké společnosti designovat trolejbus, automobily a další motorové vozy.

Roku 1931 se k Ottovi Štěstěna otáčí opět čelem, neboť jej společnost American Locomotive Company (ALCO) pověří prací v reklamním oddělení. Tam nevydrží dlouho, na reklamu je příliš technicky nadaný, a tak je o pouhý rok později přesunut na designové oddělení. Jeho prvním úkolem je změna vnějšího vzhledu dieselového přepínače HH600. Nyní je půda připravena na to, aby Otto vkročil mezi designerskou světovou smetánku. Společnost Milwaukee Road potřebuje rychlovlak pro trasu mezi Chicagem a Minneapolisem. Rozhodne se, že vozy a čtyři lokomotivy třídy A pro tuto trať nechá postavit u firmy ALCO. Za jejich vzhledem bude stát právě Otto. Tyto lokomotivy budou pojmenovány podle bájného indiánského vůdce Hiawathy. Otto navrhne také interiér vozů, včetně ubrousků a závěsů v jídelním voze. Jeho žebrovaný vyhlídkový vůz Beaver Tail další generace bude mít senzační úspěch, stejně jako proudnicové osobní lokomotivy druhé generace Milwaukee Road třídy F7 4-6-4. Navrhne také proudnicovou lokomotivu ALCO DL-109, předchůdkyni světoznámých motorových lokomotiv ALCO PA.

Už to zvládnu sám

Otto se nyní cítí natolik silný, aby se opět osamostatnil. Založí si konzultantskou kancelář, která bude designovat lokomotivy i vozy pro různé americké společnosti. Klíčovou zakázku mu přinese trať New York – Washington. Pro železniční společnost Baltimore & Ohio, která tuto trať bude provozovat, navrhne Otto „bullet nose" (pozn.: kulový nos) na parní lokomotivě, který se stane známý jako „Kuhlerův typ". Krom nespočtu dalších lokomotiv a vagónů se bude Ottova společnost podílet na modernizaci devíti stanic, mimo jiné v Des Moines a v Milwaukee.

Jeho inovátorství ve věcech železničních však má být brzy konec. Když USA na konci roku 1941 vstoupí do 2. světové války, je jasné, že komfort cestujících se minimálně na nějakou dobu rozvíjet nebude. Ottovi navíc ani nenahrává jeho německý původ, který mu často jeho konkurenti s oblibou připomínají. Roku 1944 je tak přinucen vzdát se práce na volné noze a musí přijmout místo ve společnosti American Car & Foundry (ACF). Je obrovským paradoxem, že právě během zaměstnání v této společnosti přihlásí většinu svých patentů. Po pouhých 3 letech je ale Otto přinucen z této společnosti odejít, prý kvůli personálním změnám.

Ach to Německo

To je poslední kapka, Otto je zklamán přístupem, kterému čelí především kvůli svému německému původu a s rodinou opouští New York. Amerika tak ztrácí jednoho z nejlepších dopravních designerů historie, ale nijak se tím netrápí, raději bude honit čarodějnice v podobě údajných komunistických špionů.

Manželé Kuhlerovi koupí ranč ve státě Colorado, kde se budou zabývat především chovem dobytka. Otto se opět dostane ke své dětské vášni, kreslení. Není moc hezčích míst, která by člověk mohl výtvarně ztvárnit než americký „divoký západ.“ Není bez zajímavosti, že řada jeho prací zdobí zdi mnoha amerických muzeí. Roku 1984 v požehnaných 83 letech vydechne Otto v kruhu svých nejbližších naposledy.

Tím je zakončena životní pouť jednoho velkého designera, který stál za designem řady proslulých amerických lokomotiv. Odměnou mu bylo vypuzení. Důvod? Zapomněl si při narození vybrat „správný“ stát, ve kterém přijde na svět

Zdroj: nrrhof.org, annexgalleries.com