EU version

Železniční velikáni: Jules T. Anatole Mallet, autor koncepce největší parní lokomotivy světa

Železniční velikáni: Jules T. Anatole Mallet, autor koncepce největší parní lokomotivy světa
foto: Riad Salih / Wikimedia commons/Anatole Mallet
18 / 01 / 2024

V novém dílu série mapující osudy železničních velikánů se podíváme na osud autora legendární „malletky,“ o které snad již minimálně slyšel skoro každý. Kdo však zná příběh jejího autora Julese Theodora Anatola Malleta?

Je květen roku 1837 a my se nacházíme ve švýcarském městečku Carouge, kde přichází na svět Jules Theodore Anatole Mallet. Toto městečko, které se nachází na hranicích Švýcarska s Francií, však součástí země helvétského kříže není příliš dlouho. Možnost vymanit se definitivně z područí Francie se naskytla teprve před necelými 20 lety, poté co byla Francie definitivně poražena v napoleonských válkách. Celý region toho využil, vždyť kdo by chtěl žít ve státě, který je již bezmála 30 let sužován krvavými revolucemi, válkami a strastmi z toho plynoucími, když může žít v nově se rodícím liberálním státě jménem Švýcarsko.

Poměry v mladé republice nejsou zdaleka optimální. Život obyvatel stěžují geografické podmínky, většina vesnic je oddělena obtížně prostupným horským masivem. Ve městech se rozmáhá průmysl, ale jednotlivé regiony spolu stále vedou svár o vůdčí postavení ve státě. Tento problém se podaří vyřešit až roku 1848, kdy se dohodnou na smíru, sepíše se nová ústava a státní zřízení se změní na federaci.  Ústava stále nezajišťuje rovná občanská a politická práva (pozn.: muži se politického zrovnoprávnění dočkají až v roce 1874 a ženy až roku 1971!!!).

V těchto poměrech vyrůstá i mladý Jules. Ve škole se projevuje jako bystrý a šikovný. Na univerzitu odejde do Paříže, kde bude studovat École Centrale des Arts et Manufactures. Po studiích směřují jeho kroky na moře, respektive do továrny přístavních zařízení, kde bude nabírat první konstruktérské praktické zkušenosti. Tato zařízení bude konstruovat i pro nově vznikající Suezský průplav.

V inženýrské branži je stále ještě horkou novinkou parní stroj, byť byl vynalezen již v minulém století. Inženýři ze všech zemí se jej snaží neustále vylepšovat. Tento stroj, který postupně vytlačuje z pozice hlavní pohonné síly koně, zaujme i Julese. Píše se rok 1867 a Jules během svého zkoumání parního motoru přijde na přelomovou novinku: uplatnění sdruženého parního stroje na lokomotivě.

zelpage.cz

Sdružený parní stroj se liší od toho klasického tím, že v něm probíhá několikanásobná expanze páry v samostatných válcích. To zvyšuje jeho účinnost na 15-25 % (pozn.: klasický parní stroj má účinnost kolem 10 %), ovšem za cenu zvýšení složitosti stroje. Sdružený parní stroj si nechal patentovat již před více než 60 lety anglický inženýr Arthur Woolf, ale na lokomotivě ho jako první využije právě Jules. Za to obdrží v roce 1874 i patent. Nedlouho poté si nechá Jules patentovat i zařízení, které umožňuje vpuštění čerstvé páry do nízkotlakého válce, což umožní rozjezd lokomotivy i v momentě, kdy se vysokotlaký píst nachází v krajním bodě.

Výrazně však svět zaujme Jules až v roce 1876, kdy jsou na trati spojující francouzská města Bayonne a Biarritz nasazeny dvě dvouválcové tendrové lokomotivy přestavěné podle jeho návrhu na sdružené. Lokomotivy působí na první pohled velmi dobře, jsou honosné a vykazují i zajímavý výkon. Vyskytne se ale nečekaný problém. Při vyšších rychlostech lokomotivy vykazují neklidný chod, což je způsobeno nerovnoměrným rozdělením výkonu mezi oběma válci. V další praxi se Jules zaměří na odstranění tohoto problému.

Svou první vlastní lokomotivu představuje Jules v roce 1888 v Belgii. Veřejnost ji poprvé spatří o rok později na výstavě v Paříži. Lokomotiva využívá obou Julesových patentů, sdružený parní stroj je s příslušnými dvojkolími zabudován v rámu lokomotivy, zatímco nízkotlaké válce se nachází v samostatném podvozku. Tato koncepce sklidí úspěch, a tak je jen logickým vyústěním, když ji v roce 1904 zavede v dalekých Spojených státech amerických společnost Baltimore & Ohio Railroad. V roce 1911 bude v provozu na 500 kusů „malletek.“ Tato koncepce bude ve 40. letech 20. století využita u možná největší parní lokomotivy na světě – Big Boy. S postupem času se ale od klasických „malletek“ částečně upustí, neboť v novějších konstrukcích již parní stroje nebudou sdružené (pozn.: tak je tomu i u lokomotivy U 47.001 nebo u lokomotivy 636.0, které provozovaly i Československé státní dráhy).

Unknown Military photographer / Wikimedia commons

Na dalším rozvoji „malletek“ se však nyní už zkušený a známý konstruktér Jules Anatole Mallet nikterak nepodílí, byť jim nadále ochotně propůjčuje své jméno. Sám se postupně stahuje do penze. Není divu, vždyť když je mu roku 1908 od Franklinova institutu udělena medaile Elliotta Cressona, je to již 71letý stařec. Zbytek života stráví v ústraní, a když v roce 1919 vydechne v Paříži naposledy, je pro většinu odborné veřejnosti známější lokomotiva „malletka,“ než jméno jejího autora.

Tím končí příběh muže, který se umístěním sdruženého parního stroje na lokomotivu odhodlal ke kroku, o kterém mnozí nikdy ani neuvažovali. „Malletka“ se však obrazně řečeno rozhodla chovat jako ambiciózní dcera, a tak si postavila hlavu. Z otcovy péče si vzala jen to, co sama uznala za vhodné, aby od něj následně utekla, přivlastnila si jeho odkaz, ale jako jisté vyjádření díku si ponechala jeho jméno.

Zdroj: dbpedia.org, en-academic.com

Tagy