foto: Adrian Michael / Wikimedia Commons/Roman Abt, Erfinder u.a. eines Systems für Zahnradbahnen
Švýcarský inženýr Carl Roman Abt stál za ohromným rozmachem ozubnicových železnic. Příběh muže, který se svým ozubnicovým systémem přepsal nepříliš dlouho zažité pořádky, vám nabídne další díl seriálu Železniční velikáni.
Píše se rok 1850 a my se nacházíme v hornatém Švýcarsku. Stejně jako většina Evropy, která se pomalu vzpamatovává z velkých revolučních roků 1848 a 1849, i Švýcarsko má za sebou velmi dynamické časy. Je to teprve 3 roky, co skončila občanská válka, která si vyžádala přes 100 obětí, ale zároveň vedla k ustanovení federativního zřízení ve Švýcarsku v roce 1848. Tyto události formují tvář Švýcarska, vždyť od občanské války se na švýcarském území již nepovede žádný konflikt. Právě v této době přichází na svět v městečku Bünzen a spatří poprvé světlo světa malý Carl Roman Abt, syn velkostatkáře Romana Abta a jeho manželky Marie.
Mladý Carl si nachází zalíbení v technice již v útlém mládí. Po studiu na škole ve Frauenfeldu putuje na curyšskou polytechniku. Již během studií ho fascinuje železnice, a tak volí po konci studií práci konstruktéra v hlavní dílně Švýcarské státní dráhy v Oltenu. Tam pracuje od roku 1872. Vydrží tam 3 roky, poté odchází pracovat do strojírny Mezinárodní společnosti pro horské dráhy v Arau, kde je jeho nadřízeným i v oboru velmi proslulý konstruktér Niklaus Riggenbach.
Rok před zánikem společnosti v důsledku hospodářské krize mění znovu Carl pracoviště. Je rok 1879 a Carl nastupuje na pozici řídícího inženýra na švýcarské Spolkové ministerstvo pošt a železnic. Ani zde se moc dlouho neohřeje, neboť tato práce neposkytuje Carlovi dostatek volnosti v jeho kreativitě. Rozhodne se tak k razantnímu kroku. Roku 1871 se stěhuje do Paříže, kde pracuje ve firmě zabývající se hydraulikou a s ní spojenými konstrukcemi.
Díky práci pod vedením Niklause Riggenbacha měl Carl jedinečnou možnost porozumět jeho ozubnicové železnici. Této možnosti dokonale využil a nyní se rozhoduje začít z ní i těžit. Byť se mu Riggenbachův systém zdá poměrně důmyslný, vidí v něm několik drobných nedostatků, které je připraven vylepšit, a využít toho ve svůj prospěch. Je rok 1882 a na patentní úřad v Paříži přichází 32letý inženýr Abt s žádostí o patentování vlastního stylu ozubnicové železnice.
Ten spočívá v následujícím principu: Konstrukce ozubených kol je inspirována ozubenými koly hodin a zahrnuje třetí centrální kolejnici z pevných tyčí se svislými zuby, které se spojují s malými ozubenými koly, známými jako pístová kola, na spodní straně lokomotivy. Tento systém umožňuje vlakům vyjíždět s nákladem do prudších svahů a vytváří i brzdný účinek při jízdě z kopce. Geniální, a přitom poměrně prosté.

S tímto patentem je spojena ještě jedna vymoženost, kterou Carl Roman Abt vynalezl již roku 1878, takzvaná Abtova výhybna. Jedná se o výhybku pro pozemní lanové dráhy bez pohyblivých částí. Používá se pro vyhýbání protijedoucích vozů na výhybně. Vyžaduje zvláštní konstrukci dvojkolí na lanovce, kdy jedno kolo má okolek na obou stranách, zatímco druhé, značně širší, nemá okolek žádný. Každý vůz se stranou s okolky drží vnější, nepřerušené kolejnice. Kola na opačné straně pak plynule přejíždějí přes mezery pro okolky kol druhého vozu a tažné (případně brzdicí) lano.

Carl je o svém způsobu vedení ozubnice natolik přesvědčený, že se rozhoduje roku 1885 opustit pařížskou firmu a stát se podnikatelem na volné noze. Je to obrovský risk. Abt je sice v oboru považován za velmi talentovaného a šikovného inženýra, ale na první velký úspěch stále čeká. Vždyť jeho ozubnicový systém ještě ani nebyl pořádně vyzkoušen.
Tato zkouška na sebe nenechá dlouho čekat. Ještě v témže roce je v pohoří Harz ve středním Německu na Rübelandské železnici. Úspěch mezi odbornou veřejností je ohromující. Jedním slovem – senzace. Carl se za svůj důmyslný systém dočkává téměř okamžitě ohromného uznání a jeho geniální myšlenka nechává v jistém smyslu zapomenout na starší Riggenbachův systém, ze kterého Carl chytře vyšel. Carlův systém se totiž ukazuje být výrazně levnějším a zároveň bezpečnějším než původní systém Riggenbachův. Chytrému Carlovi je tak nyní jasno, ve které sféře průmyslu se budou odehrávat následující roky jeho života.
Tento systém vynese Carlovi nesmrtelnost, vždyť bude použit na 72 horských železnicích po celém světě od Japonska přes Jižní Ameriku, Španělsko i české země (např.: lanovka na Pteřín), až po exotickou Tasmánii. Na tomto odlehlém místě se o Abtově systému dozvěděl Bowes Kelly z důlní společnosti Mount Lyell. V Austrálii nebyl vyzkoušen a Kelly netušil, zda bude fungovat v náročném terénu hornatého západního pobřeží Tasmánie. Koupil ale úsek ozubnicové dráhy a jeden ze speciálních parních strojů vybavených ozubenými koly.

Carl, který přesídlí do Bernu, se živí projektováním těchto drah, případně dodáváním součástí. To ho pracovně vytíží na zbytek jeho života. Za svůj vynález získá nespočet ocenění, jimž bezpochyby dominuje čestný doktorát na hannoverské technické univerzitě. Nabité jmění se Carl rozhodne využít k tomu, aby se mohl stát mecenášem umění a podpořit tak nejednoho šikovného umělce. Za svou rozsáhlou činnost se stal prezidentem Švýcarského uměleckého svazu.
Příběh tohoto pozoruhodného muže končí v roce 1933 ve švýcarském Luzernu, kde vydechne naposledy. Tento muž dokázal dovést k dokonalosti ozubnicový systém, který před ním navrhl Niklaus Riggenbach. Z geniálního nápadu Carla Romana Abta těžil svět po dlouhá léta.
Zdroje: Speaker.cz, Wcwr.com