foto: Wiki Commons/Turkmenská dieselová lokomotiva
Stalin využil strategickou síť železnic v Ašchabadu, aby překvapil Hitlera a zajistil zásobování, které změnilo průběh bojů na východní frontě. Jak tento „skrytý trumf“ ovlivnil osud Evropy?
Nejstarší nálezy dokazující osídlení oblasti dnešního Turkmenistánu předchůdci dnešního moderního člověka pocházejí z hlubokého pravěku. Dnešní jižní Turkmenistán je oblastí, v níž vznikají první středoasijské zemědělské osady. V 6. století př. n. l. se značná část dnešního Turkmenistánu stává součástí Perské říše, která je v době své největší slávy hegemonem rozprostírajícím se mezi Balkánem a řekou Indus. Pozici Perské říše však dočista rozmetá tažení Alexandra Velikého ve 4. století př. n. l. Tento brilantní vojenský stratég, který již dříve sjednotil pod svou nadvládu rozdrobené Řecko, vtrhne do Persie a na hlavu porazí jejího krále Dareia III.
Po brzkém úmrtí Alexandra Velikého dochází k rozdrobení jeho obrovské říše. Střední Asie se stane součástí Seleukovské říše, ze které se následně vyčlení Parthská říše. Ta povede sérii více či méně úspěšných válek s Římany. Tyto krvavé střety Parthskou říši vyčerpají natolik, že se de facto rozpadne zevnitř. To umožní vznik Sásánovské říše, jejíž součástí bude opět i Střední Asie. Úplná změna zaběhlých pořádků však přichází v 7. století, kdy do Střední Asie vtrhnou Arabové, kteří do regionu přinesou nové náboženství, islám.
Další změna pořádků přichází v 11. století, kdy do regionu vtrhnou turkické kmeny a Střední Asie se stane součástí Seldžucké říše. Tento stav vydrží do 13. století, kdy do Seldžucké říše vtrhnou Mongolové. Ti oblast zcela ovládnou a využijí ji jako základnu pro svá další západní tažení. V 15. století se pak severní část dnešního Turkmenistánu stává součástí Tímúrovské říše, jejímž hlavním městem je uzbecký Samarkand. Jižní část dnešního Turkmenistánu se pak dostává pod kontrolu dalších nástupnických států Mongolské říše.
Ve spárech Ruska
Další výrazná změna přijde až v 19. století. V něm se v regionu začnou stále více vojensky prosazovat Rusové, což povede k úplnému ovládnutí oblasti dnešního Turkmenistánu carským Ruskem. Klíčovým vojenským střetnutím tohoto konfliktu bude bitva u Geok-Tepe, v níž jsou turkmenští muslimové drtivě poraženi carskou armádou. Pod nadvládou carského Ruska vydrží Turkmeni až do jeho rozpadu v roce 1917. V následné občanské válce pak budou Turkmeni bojovat proti bolševikům a vyhlásí nezávislost. Na pomoc Turkmenům přispěchají i britské jednotky, které jsou ovšem v roce 1920 staženy.
Odpor Turkmenů je následně Rudou armádou zlomen, a tak v roce 1924 vzniká Turkmenská sovětská socialistická republika, která se stává svazovou republikou SSSR. Řada Turkmenů se však s bolševickou nadvládou odmítne smířit, a tak v zemi vznikne proti bolševikům odboj, jehož síla však bude značně kolísat. V době nadvlády Sovětského svazu prudce vzroste produkce bavlny v Turkmenistánu. Nezávislosti se Turkmeni dočkají v roce 1991 po rozpadu SSSR. Moci v zemi se chopí Saparmurat Nijazov.
Samostatná éra
Nijazov se prohlásí za zastánce turkmenské kultury a muslimských tradic a v zemi nabyde takřka neomezené moci. V roce 1999 parlament zvolí Nijazova doživotním prezidentem. Nijazov svou vládu přivede do takové absurdity, že kupříkladu začne přejmenovávat měsíce v roce podle sebe, své matky či knihy, kterou napsal. Mezinárodní společenství bude Nijazova obviňovat z porušování lidských práv, potírání veškeré politické opozice v zemi či vytváření kultu osobnosti.
Po smrti Nijazova v roce 2006 se moci v zemi chopí Nijazovův spolupracovník Gurbanguly Berdimuhamedow. Před volbami v roce 2007 nechá svého potenciálního protikandidáta vsadit do vazby. Volby pak suverénně vyhraje, ty však budou mezinárodními pozorovateli označeny za nedemokratické. I když je v roce 2008 přijata nová ústava, v níž je zrušena vláda jedné strany a povolena soutěž politických stran, ani v budoucích volbách nebude mít Berdymuhamedov žádného protikandidáta. V roce 2022 Berdymuhamedov odstupuje z pozice prezidenta Turkmenistánu, avšak moci v zemi se chopí jeho syn Serdar, a tak si i nadále Turkmenistán uchovává silně autokratický systém vlády.
Transkaspická železnice
Železniční historie Turkmenistánu se začíná psát v roce 1880, kdy je dokončena výstavba železniční trati mezi přístavním městem Uzun-Ada na východním pobřeží Kaspického moře a Mollagarou. Tato trať je následně v roce 1881 prodloužena až do vesnice Kyzyl-Arvat (pozn.: dnešní Gyzylarbat). Výstavba této trati je nedílnou součástí mnohem většího projektu Transkaspické železnice. Tuto železniční trať bude carské Rusko budovat nejprve z důvodů vojenských a strategických, později se však ukáže jako klíčová i z důvodů ekonomických. V roce 1886 tato železniční trať dosáhne hlavního města dnešního Turkmenistánu Ašchabadu a Mervu (pozn.: dnešní Mary).
K prodloužení trati dochází i na jejím druhém konci. Ten je posunut podél východního pobřeží Kaspického moře na sever do přístavu v Krasnovodsku (pozn.: dnešní Turkmenbaši). V roce 1888 dosáhne východní konec Transkaspické železnice přes Bucharu Samarkandu. O 10 let později v roce 1898 dosáhne Transkaspická železnice hlavního města dnešního Uzbekistánu Taškentu. Aby se potenciál této železniční tratě využil naplno, je v roce 1905 zahájen provoz přívozu převážejícího vlaky přes Kaspické moře z Krasnovodsku do hlavního města dnešního Ázerbájdžánu Baku. To umožní rychlejší převoz zboží především do evropské části carského Ruska.
Význam Transkaspické železnice ještě vzroste roce 1906, kdy je dokončena Transaralská železnice umožňující napojení Transkaspické železnice z Taškentu přes dnešní Kazachstán na síť ruských a evropských železnic. Jak již bylo zmíněno, původně je Transkaspická železnice budována z vojenských a strategických důvodů. Klíčový bude ovšem ekonomický dopad, jelikož Transkaspická železnice umožní skokový nárůst vývozu bavlny z regionu. Železnice zároveň výrazně zjednoduší dovoz potřebného zboží do regionu. Bez nadsázky se tak dá říci, že železnice přispívá výraznou měrou k rozvoji celého středoasijského regionu.
Turkmenská železnice ve 20. století
Železniční síť v Turkmenistánu je stavěna zpravidla se širokým rozchodem 1 520 mm. Důvodem využití tohoto rozchodu je kompatibilita se zbytkem ruské železniční sítě stavěné rovněž se širokým rozchodem 1 520 mm. Po nástupu bolševiků k moci má hrát železnice klíčovou roli v nucené industrializaci středoasijského regionu. Klíčovou roli má hrát železnice zejména v zásobování nově stavěných továren, a také ve vývozu výrobků vznikajících právě v těchto továrnách. Ještě před 2. světovou válkou je zároveň zahájen přechod turkmenské železniční sítě na dieselovou trakci. Tento přechod bude dokončen v 50. letech 20. století, ale nepředbíhejme.
Velmi důležitou roli bude hrát středoasijská železnice za 2. světové války. Zejména během bojů u Stalingradu se přístav Krasnovodsk a železniční stanice Ašchabad stanou klíčovými dopravními uzly umožňujícími zásobování armády i přesuny vojsk. Klíčovou roli pro spojení bojové fronty s továrnami přesunutými do asijské části Ruska bude hrát celá Transkaspická železnice Za obětavou práci obdrží železničáři Turkmenské sovětské socialistické republiky opakovaně vyznamenání.
V poválečném zlepšování turkmenské železniční sítě bude klíčovým mottem zvýšení její kapacity. Zlepšovány jsou také podmínky pro osobní přepravu na železnici. Jak již bylo zmíněno, Turkmenistán se stane jednou z prvních sovětských svazových republik, které přejdou na dieselovou trakci. Mezi nejvýznamnější železniční projekty 2. poloviny 20. století bude patřit prodloužení trati Mary-Kushka do afghánské vesnice Torghundi na počátku 80. let 20. století. Toto prodloužení bude hrát důležitou roli při zásobování vpádu sovětských vojsk do Afghánistánu.
Éra nezávislého Turkmenistánu
Po rozpadu SSSR a vzniku nezávislého Turkmenistánu dochází k převodu železničních tratí nacházejících se na území Turkmenistánu do jeho majetku. Správou železniční sítě v zemi je pověřeno Ministerstvo železnic (turkmensky: Türkmenistanyň demir ýol ulaglary ministrligi). Hlavním železničním úkolem Turkmenistánu bude přebudování především příhraničních úseků železničních tratí, které často kličkují kolem hranice, a to tak, aby se nacházely pouze uvnitř země. Po zisku nezávislosti dochází k výraznému zrychlení výstavby nových železničních tratí. Zájem Turkmenistánu o rozvoj své železniční sítě potvrzuje i deklarace prezidenta Nizajova z roku 1993, který klade důraz na zlepšení řízení železnice v zemi, vylepšení spojení turkmenské železniční sítě s železnicemi sousedních států a urychlení výstavby nových tratí.
Zároveň je založena společnost Státní železnice Turkmenistánu. Tato státem vlastněná společnost je v roce 1997 přejmenována na Ředitelství železnic Türkmendemirýollary, které je v roce 2003 začleněno pod Ministerstvo železnic. K další reorganizaci dochází v roce 2019, kdy je turkmenské Ministerstvo železnic začleněno do Ministerstva průmyslu a komunikací, v důsledku čehož vzniká společnost Türkmendemirýollary agentligi (pozn.: česky Železniční agentura Turkmenistánu), která bude spravovat turkmenskou železniční síť. Zároveň vzniká státní společnost Demirýollary (pozn.: česky Železnice), která bude provozovat především osobní i nákladní dopravu na turkmenské železniční síti.
Tvrdou ranou pro osobní železniční dopravu bude koronavirová pandemie. V rámci bezpečnostních opatření bude zcela přerušen provoz osobní železniční dopravy ve snaze minimalizovat mobilitu lidí v zemi. K obnově provozu osobní železniční dopravy dochází v roce 2021, ale jen za přísných bezpečnostních opatření, která jsou však v následujících měsících a letech rozvolněna. V současné době disponuje Turkmenistán asi 5 100 km železničních tratí. Společnost Demirýollary je zároveň jedním z největších zaměstnavatelů v zemi.
video:
Projekty budoucnosti
V roce 2019 přichází Turkmenistán s plánem realizovat projekt severojižního spojení, které by umožnilo propojení Kazachstánu, Turkmenistánu a Íránu. Tento projekt se skládá ze 2 úseků. Severního, který by měl spojit kazašské město Uzen s turkmenským městem Bereket, a jižního, jenž by měl vést mezi Bereketem a íránským městem Gorgan. Severní úsek by měl být dlouhý 596 km a jižní 338,5 km. Cílem tohoto projektu je přispět k rozvoji efektivní, bezpečné a spolehlivé železniční sítě v Turkmenistánu a k lepšímu propojení Turkmenistánu se sousedními zeměmi. Za účelem zrychlení výstavby této tratě zakládají v roce 2025 Kazachstán, Írán a Turkmenistán společnou koordinační pracovní skupinu.
S dalším mezinárodním železničním projektem přichází Turkmenistán v roce 2024. Jedná se o projekt na výstavbu železniční trati, která spojí Kazachstán přes Turkmenistán a Afghánistán s Pákistánem a Indií. Skrz Afghánistán by trať měla vést z města Torghundi u turkmensko-afghánských hranic přes Herát a Kandahár až po Spin Boldak u pákistánsko-afghánských hranic. Cílem tohoto projektu je posílit regionální propojení a obchod mezi zeměmi. V roce 2023 přichází země s významným vnitrostátním projektem. Jedná se o rychlé spojení hlavního města Ašchabad přes město Arkadag s turistickou oblastí Avaza na východním pobřeží Kaspického moře.
zdroje:
//www.advantour.com/turkmenistan/history.htm
//www.bbc.com/news/world-asia-16094646
//www.adb.org/documents/turkmenistan-north-south-railway-project
//caspiannews.com/news-detail/kazakhstan-turkmenistan-and-afghanistan-plan-new-railway-line-2024-7-23-0/
//www.business.com.tm/post/9902/turkmenistan-to-study-construction-of-highspeed-railway