„Za šichtu 70 metráků uhlí“ vzpomíná strojvedoucí. „S tramvajemi se nekamarádím, musí to vrčet,“ dodává

„Sám sobě jsem si strop nedal,“ říkával strojvedoucí Jiří Rozboud, když se ho lidé ptali, kdy konečně odejde do důchodu. Muž, který spojil svůj osud s kolejemi, pamatuje železnici v její nejsyrovější podobě. Od lopaty u parního kotle se vypracoval až k řízení oblíbených výletních vlaků, kde se stal pro cestující nezapomenutelnou tváří.

V kabině lokomotivy sedí už desítky let. Zažil páru, uhelný prach i stres na jednokolejce. Přesto Jiří Rozboud (72) odmítá odejít do důchodu. „Sám sobě jsem si strop nedal. Jezdit budu, dokud mi to zdraví dovolí,“ řekl muž, který v legendárním „Brejlovci“ krotil stovky tun oceli a dával tak zapomenout na časy, kdy železnice byla jen o dřině a mozolech. Popsal svůj příběh před rokem na stránkách PID. 

Zatímco moderní vlaky jsou plné elektroniky, v Jiřím Rozboudovi teče stará dobrá železničářská krev. Jeho profesní dráha začala tam, kde by to dnešní generace vzdala po první hodině – u rozžhaveného kotle parní lokomotivy.

„To byla dřina! Za šichtu jsme spálili 70 metráků uhlí“

Jiří začínal jako topič a na své začátky vzpomíná s pokorou, která se dnes už nevidí. „To byla dřina. Za šichtu jsme spálili třeba 70 metráků uhlí. A to jsem nejezdil žádné dálky,“ popisuje časy, kdy se na dráze nekoukalo na klimatizaci, ale na to, kolik lopat uhelného prachu naházíte do ohně. Od lopaty se propracoval až ke strojvedoucímu, kterého jste mohli potkat například v oblíbeném Cyklohráčku nebo výletním vlaku „Cyklobrdy“.

S tramvajemi nejsem kamarád, musím slyšet vrčení

Když jste se s ním vezli směrem na Blatnou, pochopíte, že řízení vlaku není jen o mačkání tlačítek. Jiří byů s mašinou srostlý. Má rád poctivé motory a na moderní technologie se dívá trochu s nedůvěrou. „Mohl jsem tam, kde jezdí motoráky. S tramvajemi jsem nikdy nebyl kamarád, musím za sebou slyšet, že to vrčí, ne bzučí,“ směje se strojvedoucí.

Právě na trati z Březnice do Blatné se mu, při rozhovoru na portalu PID z minulého roku, do očí vrátil klukovský zápal. „Když se dívám do té krajiny, uvědomím si, jak jsem na světě rád,“ dodal tichým hlasem, zatímco jeho ruka automaticky v rytmu sedmi vteřin mačká tlačítko bdělosti.

Život na kolejích: Manželka z nádraží i domek u trati

Jiřího život byl s kolejemi propletený víc, než by se mohlo zdát. Na trati potkal svou životní partnerku (bývalou výpravčí) a i svůj domov si vybral strategicky – domek má výhled přímo na koleje. Přestože by mohl v 72 etech užívat klidu na zahradě, raději usedal za řídicí pult.

 „Jedete, jak nejlépe umíte...“

Být strojvedoucím pro něj znamenalopředevším obrovskou odpovědnost. Šlo mu o vteřiny, přesnost, ale i o pocit cestujících. „Musím jet i tak, aby se cestující cítili pohodlně. Nesmí to cukat. Je příjemné, když k vám pak na nádraží přijde cestující a řekne: ‚Pane strojvedoucí, vy jste jel nádherně‘.“ Ačkoliv v Blatné za ním tentokrát nikdo s pochvalou nepřišel, Jiří byl spokojený. Dojel na vteřinu přesně. Za pár hodin ho čekala cesta zpět do Prahy – tam, kde vrčí motory a kde se cítí nejlépe.

Zdroj: PID