foto: Wikimedia Commons / Public Domain /Jednotka typové řady VT 18.16 Delfín
Byl jiný než ostatní – štíhlý, rychlý a drze elegantní. Východoněmecký Delfín prorážel na Vindoboně železnou oponu a vozil vyvolené do Vídně, Dánska i Švédska. Pro ostatní zůstal jen snem.
Vindobona: Legendární spoj přes železnou oponu, kde vládl východoněmecký Delfín
Ikonická jednotka VT 18.16 DR, které se u nás přezdívalo Delfín, byla vyrobena v tehdejší Německé demokratické republice. Češi ji znají hlavně ze spojení Vindobona z Berlína přes Prahu do Vídně a z expresů z Karlových Varů do Německa, kam byli Delfíni nejčastěji nasazováni. Vindobona spojovala Prahu s Vídní, a cesta přes „železnou oponu“ mu trvala šest hodin. „Jízda za železnou oponu vytvořila z Vindobony neboli Delfína jednu z největších železničních legend nejen u nás, ale v celé střední Evropě,“ uvádí denik.cz.
Delfín do Rakouska i Skandinávie: Nečekané trasy slavné jednotky
Delfíni se objevovali ale i na jiných linkách. Přestože se to může zdát neuvěřitelné, je to pravda. Jednotky jezdily i mimo „socialistický tábor“ – konkrétně do Rakouska, Dánska a Švédska. Mimo zmíněnou Vindobonu se objevili Delfíni na expresních spojích Neptun z Berlína do Kodaně a Berlinaren z Berlína do Malmö. Nicméně tuzemští železničáři a příznivci dráhy ale mají jméno Vindobona navždy spojené právě s tímto nevšedním německým vlakem.
Jednotky byly přepychové vlaky DR určené pro prestižní mezistátní linky. „Jejich rychlost byla až 160 km/h, i když v běžném provozu na socialistických železnicích nepřekročila 120 km/h. Výkon dvojice motorů byl 2 000 koní a 4 až 6 vozů, v jednotce bylo možné měnit dle sezony a poptávky počet vozů, nabízely přibližně 160 až 300 míst včetně jídelního vozu,“ přibližuje detaily magazín Železničář.
Psali jsme
Před více než 50 lety se Rusové pustili do neuvěřitelného experimentu – vytvořit vlak, který by jezdil rychlostí až 250 km/h. Příběh sovětského vlaku…
Odkud se vzal název Delfín? Za přezdívkou stojí elegantní design s výrazným nosem
Navíc je potřeba zdůraznit, že Delfíni byli tehdejší východoněmeckou komunistickou garniturou považováni za „velkou konkurenci“ západoevropským rychlovlakům TEE (Trans Europa Express). O Delfína ale postupně přestal být zájem. Spoje nahradily běžné soupravy s motorovými lokomotivami. A jak vznikla přezdívka? Právě k ní přispěl elegantní design, od ostatních vlaků ji odlišoval neobvyklý tvar i s výrazným „nosem“.
Když jsme u těch přezdívek, neodpustíme si připomenout i další často neobvyklé, lehce kuriózní přezdívky. Máme zde také například Karkulku, Pomeranč, Gorilu, Prasátko, Hurvínka, Banány, Bardotku, Ušatou, Hašišbednu, Šukafon a Ceckatou.
Psali jsme
Sovětská parní lokomotiva P36 je právem označována za mistrovské dílo svého času. Spojuje elegantní design, technickou dokonalost a sílu, která…
Návrat železniční legendy: Delfín se chystá zpět na trať
Jeho osud ale v 80. letech nekončí. Na počátku 90. let zůstala jediná provozuschopná jednotka, která sloužila jako muzejní vlak DR. V roce 2003 putovala do Muzea DB AG. V roce 2014 měla být postupně renovována. A právě letos by se tento kultovní vlak Východního Německa měl vrátit na trať. Zavítá prý i do Česka. V září by měl dorazit na festival parních lokomotiv v Benešově.
Příběh renovace: Pro některé byl Delfín symbolem svobody i snu o Západu
Zajímavé informace přímo z dílny oprav tohoto elegantního fešáka jsme se dozvěděli v podcastu Zápisníku zahraničních zpravodajů na Českém rozhlase, kam se reportér osobně vydal. „Miluju letadla a tenhle vlak mi je připomíná. Kabina vypadá jako kokpit a taky má kulatý čumák. Je to symbol rychlosti a taky země, kde jsem se narodila. V NDR to bylo ztělesnění svobody. Když kolem nás projížděl, tak jsme chtěli vědět, jak to uvnitř vypadá, a říkali jsme si, že jezdí do zemí, kam jsme se nemohli podívat,“ říká Jenny Bergerová, která iniciovala celý projekt renovace. Podle svých slov má k vlaku silný vztah – její otec se s ním chtěl svézt, ale nepodařilo se mu to. Alespoň smuteční obřad měl ve voze této jednotky.
„Po studiích jsem se věnoval jen dráze, vždycky mě zahřeje u srdce pohled na tento vlak. Takže jsem rád, že se na něm pracuje v našem podniku,“ svěřuje se šéf halberstadstkých vlakových závodů Ronald Krahl. Vedoucí spolku, který si vzal celou opravu za úkol k tomu přitakává: „Chtěli jsme ukázat, že se to stále dá zvládnout, že seženeme lidi i peníze, co to dokáží. Nestrčíme hlavu do písku, ale vyřešíme každičký problém“. Na renovaci finančně přispěl i německý stát. „Pro občany NDR to bylo ztělesněním touhy. Lidé se tím chtěli svést. Naprosté většině z nich se to nepoštěstilo a teď si tu řada lidí plní svůj sen alespoň zpětně,“ zaznívá dále v reportáži.