foto: Théo Girardot / Flickr/TGV
Napadlo Vás někdy projet Franci vlakem a svézt se legendárním TGV? Nás ano! Projeli jsme Francii z východu na západ. Byla to krásná cesta, během níž jsme navštívili Mekku Formule 1 Monako a potkali peloton Tour de France.
Krátce před půl osmou, jsme s mými známými nastoupili do vlaku jedoucího do rakouského Linze. Směřovali jsme do Francie, konkrétně do jihofrancouzského města Menton, jen několik kilometrů vzdáleného od hranice s Itálií. Do Francie jsme mířili na dvoutýdenní dovolenou, která nám nabídla nespočet krásných zážitků.
Náš plán byl vcelku jednoduchý. Dojet do Linze, kde jsme chtěli přestoupit na noční vlak do Benátek, odkud jsme se chtěli druhého dne dostat přes Milán a Ventimigliu do Mentonu. Plán byl naštěstí i reálný, neboť celá cesta proběhla bez sebemenších komplikací a my skutečně vystupovali, nutno podotknout poněkud rozlámaní dlouho cestou, na nádraží v Mentonu. Plán na zbytek večera byl jednoduchý; ubytovat se, porozhlédnout se po okolí, zajít se podívat ke Středozemnímu moři a dohnat spánkový deficit.
Po dalším dnu stráveném v Mentonu, kde jsme celý první týden bydleli, jsme vyrazili na výlet do nedalekého Nice. Jižní, respektive jihovýchodní pobřeží je efektivně spojeno regionální vlakovou sítí. Vlaky zde jezdí velmi často. Mezi italskou Ventimigliou a francouzským Cannes jezdí několikrát za hodinu vlak, takzvaný TER, který velmi efektivně spojuje všechna města na jihovýchodním pobřeží Francie, a my jej pravidelně v prvním týdnu dovolené využívali.
Nutno podotknout, že nám byl dobrým služebníkem, vždyť posuďte sami. Dostali jsme se s ním do Nice (obrázek 1), do knížectví monackého, u kterého bych se pár slovy rád zastavil. Jedná se o nádherné místo, které je známé pro své bohatství, kasino, které je mimochodem hlavním zdrojem financí pro státní rozpočet, knížecím palácem, či okruhem Formule 1. Ten se dá celý pěšky obejít přibližně za hodinu chůze. Určitě bych tento zážitek doporučil.
Ve zbylých dnech jsme navštívili přístavní město Antibes, kde jsou k vidění pozůstatky po starých Římanech. Následně jsme navštívili město Cannes, dějiště jednoho z nejznámějších filmových festivalů na světě. V sobotu jsme se zastavili v nedalekém „horském” městečku Éze, odkud se nabízely vskutku úchvatné výhledy. Všechna tato města mají jednoho společného jmenovatele. Kromě toho, že jsou to všechno neobyčejně nádherná místa, všechna leží na trase již zmiňovaného TERu, tudíž se mezi nimi dá pohybovat rychle a bez přestupů, krása.
Druhou polovinu naší dovolené jsme pojali cestovatelštějším způsobem. Se zavazadly jsme se postupně přesouvali směrem na západ se zastávkami v nádherných francouzských městech. Z Mentonu jsme v pondělí 18. července ráno vyrazili do historického Avignonu. Jsem nadmíru šťastný, že část cesty jsme jeli legendárním TGV, a já si tak mohl odškrtnout svou první cestu tímto ikonickým vlakem v životě. Rychle jsme se tak dostali do Avignonu, jehož největší dominantou je bezesporu papežský palác. V něm kdysi sídlili první muži katolické církve v období tzv. avignonského zajetí papežů, a poté zde v období dvoj/trojpapežství sídlil i vzdoropapež (pozn.: bavíme se o většině 14. a části 15. století). Druhou dominantou tohoto města je Avignonský most.
Z Avignonu jsme se vydali do Arles, které je od něj vzdáleno jen asi 15 minut vlakem. Městu, jehož historickou tvář tvoří především nálezy po starých Římanech, dominuje oválný amfiteátr na způsob římského Kolosea. Odtud jsme se dostali dalšího dne do Carcassonu, města, jemuž dominuje pohádkově krásný středověký hrad a podhradí. Následně jsme navštívili univerzitní město Toulouse a křesťanské svaté místo Lurdy.
Když jsme do Lurd ve čtvrtek přijeli, chtěli jsme jít přímo ke katedrále, která vyrostla na místě, kde se měla zjevil Panna Marie. Když jsme tak šli, začali kolem nás z ničeno nic projíždět autobusy s polepy nejznámějších cyklistických týmů na světě. V tom nám to došlo, v Lurdech měla startovat další etapa Tour de France, což jsme si předtím neuvědomili. Zážitek z prohlídky působivé katedrály byl tak výrazně umocněn tím, že jsme naživo viděli start etapy Tour de France, krásná náhoda.
Z Lurd jsme se vydali na sever do města Bordeaux, jehož název je synonymem dobrého vína. Odtud jsme se vydali do La Rochelle, odkud se nám naskytl pohled na zapadající Slunce nad Atlantickým oceánem. Následně jsme se v neděli zastavili v Poitiers, nedaleko nějž byla svedena pravděpodobně nejdůležitější bitva v dějinách středověké Evropy. Za zmínku stojí, že žádný z přesunů mezi městy, jež lemují celé jižní a polovinu západního pobřeží Francie, nezabral o moc více než 2 hodiny. Tomu říkám rychlá a kvalitní železniční síť, v Česku se máme ještě hodně co učit.
Z Poitiers už nám nezbývalo než se vrátit domů. Tato cesta probíhala po Francii naprosto ladně, TGV jsme dojeli do Paříže, odkud jsme se dostali bez sebemenších zpoždění vlakem až do Štrasburku a na německé hranice. Zde se situace poněkud začala komplikovat. Německá železniční síť na mě v porovnání s tou francouzskou působí jako špatný sen. Stát vyspělosti Německa by si zcela jistě zasloužil spolehlivější železnici, na čemž se už nutno říci snad pracuje. V Německu vlak nabral přes hodinu zpoždění, ale v Karlsruhe jsme přestup stihli, neboť vlak, na který jsme chtěli přestoupit, měl zpoždění asi hodinu a půl; slušný začátek. Do Norimberka jsme se nakonec dostali asi o 2 a půl hodiny později oproti původnímu plánu, to nám ale nijak moc nevadilo, chtěli jsme se dostat do Karlových Varů a vlak, jímž jsme měli jet, odjížděl až za zhruba 2 hodiny. Chvíli jsme si tak zkrátili krátkou prohlídkou Norimberku. Cesta odtud již měla být zdánlivě jednoduchá. Z Norimberku jsme chtěli dojet do Marktredwitzu, ale cestou nastal problém. V okolí zuřila bouřka a shodou nešťastných náhod na trať spadlo několik stromů, cesta dál byla nemožná. Stáli jsme tam asi 2 hodiny a do Marktredwitzu jsme dorazili v době, kdy už byl poslední vlak do Chebu dávno pryč.
Naštěstí jsme ve vlaku měli poměrně vlídného průvodčího, který nám řekl, že na nás na nádraží v Marktredwitzu bude čekat taxík, jenž nás odveze až do Karlových Varů. Naivně jsme si mysleli, že již máme vyhráno. Když jsme vylezli před nádraží, taxík nikde. Problémem bylo, že již nebylo na koho se obrátit, a tak nezbývalo než čekat a doufat. Za hodinu naštěstí taxík skutečně dorazil a pan taxikář nás skutečně na náklady DB odvezl až do Karlových Varů. Tím byla zakončena naše dvoutýdenní pouť po překrásné Francii, na kterou je pro mne vždy radostí vzpomínat.
Autor: Ondřej Čech