foto: Marion Doss / Flickr/Benito Mussolini
Víte, že v Itálii jezdí vlak po moři? Vydali jsme se na železniční výlet po Itálii a dojeli jsme až na Sicílii.
Dovolte mi být vám průvodcem na dvoutýdenní cestě po Itálii, která bude zakončena na horkém ostrově Sicílie, ale pojďme hezky popořádku. Naše cesta začala vlakem směrem do Linze. Minulou noc byla silná bouřka, která udělala na trati pořádnou paseku. Ačkoli Správa železnic jistě dělala vše, co bylo v jejích silách, aby stromy z trati odstranila a trakční vedení znovu opravila, nepodařilo se.
Co naplat, pokyn průvodčího ve vlaku byl jasný; v Českých Budějovicích přestoupit na autobus, který nás měl dovézt až do rakouského Linze. Úkol to pro nás neměl být nikterak složitý, byť se zavazadly poněkud nepříjemný, ale opak byl pravdou. Jakmile jsme přišli na stanoviště, odkud měla náhradní autobusová doprava odjíždět, tušili jsme, že něco nejde podle plánu. Skutečně tomu tak bylo, chyběl totiž autobus. Za příjemného letního deště jsme museli počkat na zastávce více než hodinu. Když už jsme začínali být lehce zoufalí, v Linzi jsme měli rezervu „jen” asi hodinu a půl na přestup na vlak do Benátek, objevil se znenadání autobus. Průvodčímu, který byl neustále pod tlakem dotazů zvídavých cestujících, i nám, se značně ulevilo. Prý se tomu říká štěstí v neštěstí.
Noční vlak z Linze do Benátek jsme díky tomu naštěstí stihli. Na nádraží, které nechal vystavět italský duce (vůdce) Benito Mussolini, jsme druhého dne ráno zdárně vystoupili, a po uložení věcí v hotelu jsme vyrazili obdivovat krásy „města na vodě”. Měli jsme obrovské štěstí, že turismus se teprve pozvolna vzpamatovával z rány, kterou mu uštědřila koronavirová pandemie, a tak jsme si mohli prohlédnout krásy italských měst bez, za normálních okolností zcela nevyhnutelných, davů turistů.
Z Benátek jsme druhého dne cestovali do Neapole, která má pověst velmi špinavého města. Jsem rád, že mohu díky své osobní zkušenosti konstatovat, že tato přezdívka je již spíše takový přežitek a Neapol si v čistotě výrazně polepšila. Měl jsem tehdy pocit, že Italové v poslední době bortí spoustu stereotypů. Například ten o mizerné organizaci. S klidným srdcem mohu říci, že naprostá většina spojů, kterými jsme jeli, byla včas. Vlaky byly čisté a doprava celkově působila na oko velmi organizovaně.
Ale zpět do Neapole, města, kde jsme strávili 3 dny, a mimo jiné jsme s radostí sledovali Italy, kteří slavili s neobyčejným zápalem postup jejich národního fotbalového mužstva do další fáze evropského šampionátu. Když je člověk pozoroval, nemohl se zbavit dojmu, že italská vášeň pro fotbal je zakořeněna velmi hluboko v srdci tohoto národa.
Po 3 dnech v Neapoli byl čas vyrazit na Sicílii. Na cestě z Neapole do Messiny nás čekal největší zážitek naší cesty. Sicílie, na níž město Messina leží, je oddělena od pevninské části Itálie průlivem, přes který nevede žádný most, ani pod ním není žádný tunel. Musí se tak překonávat postaru, po vodě. Italové jistě toužili napojit Sicílii po železnici na pevninu dlouhá léta. Jejich řešení je velmi působivé. Ve stanici Villa S. Giovanni totiž nechají vlak najet do podpalubí lodi, následně zaměstnanci vyženou cestující na palubu, aby v případě nehody nedošlo k tragédii. Za necelou půl hodinu loď ladně převezla vlak na druhou stranu průlivu a cesta po kolejích může pokračovat dál. Pak už to trvalo jen chvilku, než jsme vstoupili nohou na sicilské půdu. Ve zbytku večera jsme si prohlédli již zmiňovanou Messinu. Druhého dne jsme po výletu na nedaleké Liparské ostrovy vyrazili do Palerma, nádherného města, které už se příliš nezavděčí své pověsti „města mafiánů.” Velmi rád bych pokračoval ve vzpomínání nadále, ale vlakové nadšence by jistě zklamal fakt, že už by vyprávění neobsahovalo skoro žádné další cesty vlakem. Po Sicílii se totiž dá cestovat prakticky jen autobusy, jejichž síť je, na rozdíl od té vlakové, poměrně hustá. Omezím se nyní na výčet měst, která jsme navštívili, a kratší komentář.
Z Palerma jsme navštívili město Trapani, které leží na jihu ostrova a dá se z něj vyjet do nádherného historického středověkého městečka Erice. Následně jsme se vydali do půvabného Agrigenta, města, jehož hlavní turistickou dominantou jsou bezesporu nádherné chrámy, pozůstatky po antických Římanech. Následně jsme autobusem přijeli do úchvatné Catanie, kde jsme s naprostým úžasem sledovali vítězství Italů proti Anglii ve finále Mistrovství Evropy. Emoce, které jsme mohli pozorovat, a také částečně prožít se slavícími Italy, byly překrásné a zcela jistě i nezapomenutelné.
V Katánii jsme byli ubytováni po zbytek pobytu a podnikli odtud několik výletů. V hlavě mi zůstali především dva. První byl do úchvatné Taormini, jíž dominuje především starý amfiteátr (obrázek 9). Nejvíc mi ale v hlavě utkvěl výlet na sopku Etnu. Cesta tam zabrala nejprve 2 hodiny v autobusu, a pak následovala jízda lanovkou. Dodnes nerozumím tomu, jak byl řidič schopný vejít se s autobusem do úzkých a nepřehledných serpentin. Po vystoupení z lanovky se nám nabídl hezký výhled do okolí, ale především byla velmi vzrušující představa, že kousek ode mě je hlavní sopouch činné sopky. O to více mě překvapilo, že na některých místech byl na sopce sníh. Podotýkám, že okolní teplota jistě převyšovala 20 stupňů Celsia.
Po několika dalších dnech strávených příjemným prohlížením Katánie a přilehlých muzeí bych doporučil zejména to, jež se zaobírá vyloděním spojeneckých vojsk v roce 1943 na Sicílii, a významnou úlohou, kterou v něm sehrála italská mafie. Na konci týdne byl čas vyrazit domů. Večer před sedmou hodinou jsme nastoupili v Katánii do vlaku, naposledy zamávali z trajektu Sicílii a přes noc dojeli do Říma, odkud jsme pokračovali přes Benátky a Mnichov do Karlových Varů. Tam jsme přijeli druhého dne krátce před půlnocí. Byla to skutečně krásná dovolená, která zanechala nespočet krásných vzpomínek, na něž jsem si v těchto řádcích dovolil s úsměvem na rtech zavzpomínat.
Autor: Ondřej Čech